BLITÍ

Vedro,

ve vzduchu sopečná síra,

prošlá bageta a zkažené pivo,

žaludek se rozhodl cestovat,

což by spolucestující nemuseli přijmout...

Prolet rychlým pruhem eskalátoru

sen o porcelánové míse a vodě

ovšem v den voleb mají zavřeno

a na refýži lidí jako sraček,

to se zvládne,

to se zvládne...

Tramvaj narvaná jak kartotéky pražských psychiatrů,

vydýchaný vzduch páche potem a zkaženými vejci,

otevírám okno a jakýsi obzvlášť páchnoucí děda

mi nadává, že prý zmrzne...

Dýchat pusou...

Musím vystoupit o zastávku dřív

abych se ocitla uprostřed roje

černě oděných orgánů...

...to už zas přiletěl nebo umřel nějaký prezident..?

Dýchat zhluboka...

Hnána nářkem svého kufru, sprintuji ulicí,

křik orgánů, že tam nesmím, mi zní jako výsměch osudu,

skok do křoví, pak na železniční koleje, a za ně...

Les. Svoboda..!

Zvracím...

Po ukončení této uvolňující činnosti

se můj uslzený pohled setká

s vyloženě slizkým párem bulv

jakési openisené osoby,

svírající předmět doličný v ruce.

Prý jsem prase.

Je hezké vědět,

že na sebe vzájemně

máme stejné názory...