Sofiiny oči

Sofiiny oči

Její oči byly čarovné. Vždy, když jsem se do nich zahleděla, otevřely se ty mé. Dodávaly mi lásku, pochopení, naději. Chtěla jsem mít přesně takové, vlastně jsem toužila být celá jako ona. Krásná, nezávislá, milující a tak trochu tajemná. Táta mi tvrdil, že už jsem velká na hraní a že bych snad raději měla běhat venku s kamarády a řešit první milostná zklamání, ale na druhou stranu byl rád, že jsem stále s ním, protože byl osamělý a já byla tenkrát jedinou ženou v jeho životě.

                Sofia byla nádherná panenka, její porcelánové rty se na mě stále usmívaly, stejně jako maminka. S pár fotografiemi byla Sofia jediná věc, která mi po ní zbyla, a proto jsem na ní tolik lpěla. Ona byla mým důvodem do života, protože maminka pro mě znamenala všechno. Šíleně ráda jsem sedávala pod stromem nedaleko našeho domku, kde byla maminka pohřbená a hrála si se Sofií. Byly to různé hry a ať už se to zdá jakkoliv zvláštní, vždycky jsem byla sama. Nikoho jiného jsem nechtěla, jediným skutečně živým kamarádem mi byl táta. Neměl na mě ale mnoho času a hraní s panenkami skutečně nebylo jeho koníčkem. i když mi to nikdy nedal najevo, cítila jsem, že má o mě strach. Jednou jsem zaslechla, jak se v druhé místnosti baví s mým učitelem a v jeho hlase bylo slyšet čiré zoufalství. Bylo mi jasné, že je nešťastný kvůli mně, ale ať jsem chtěla sebevíce, nemohla jsem si pomoct. Sofia mě očarovala naprosto vším a protože já sama jsem byla tiché a nevýrazné dítě, našla jsem v ní své vysněné já. Takového člověka, jakým bych chtěla opravdu být. Tenkrát jsem ovšem netušila, že Sofia pro mě bude znamenat mnohem víc…

                I přesto, že je má paměť slabá a že si z té doby nepamatuji téměř žádnou silnější vzpomínku, tenhle den si vybavuji zcela zřetelně, jako by to bylo včera. Bylo nádherně, ze snu o mé drahé mamince, kterých byly nejméně stovky mě probudily sluneční paprsky, které jakoby volaly: „Amando, pojď ven, pojď si hrát!“ Vyskočila jsem z postele a zeptala se Sofie, jakou měla noc, co se jí zdálo a tak. Ptala jsem se jí na podobné otázky každé ráno, protože ona si neměla s kým jiným povídat. To já jsem mohla své sny svěřit tatínkovi. V očích mu blikala malá světýlka, když si se mnou ráno povídal u snídaně. Dnes už ho chápu. Byl rád, že jsem aspoň někdy při smyslech a povídám si s ním o normálních věcech, jako jsou třeba sny. A tak jsem se vyptávala, ale Sofia mi neodpovídala. Stalo se to poprvé a ona mi pověděla jen: „Ne Amando, dnes si s tebou nebudu povídat, ani si s tebou hrát. Nech mě teď být, chci být sama.“

                Bylo mi smutno a tak jsem ten den seděla pod stromem mé maminky a hovořila tlumeným hlasem pro změnu s ní. Maminka by totiž nic podobného nikdy neudělala. Chvíli jsem jen tak mlčky koukala, jak po louce běhají kluci a pouštějí draka, chvíli jsem plakala. I teď, po té spoustě let si pamatuji přesně své pocity. Pocity malé osamělé holčičky, která přišla příliš brzy o matku, než aby se z toho mohla jakkoliv vzpamatovat. Ale věřte nebo ne, tenhle děsivý večer mě vyléčil naprosto dokonale!

                Když se pomalu začínalo stmívat, rozloučila jsem se s maminkou, zalila jí na hrobě květiny a vleklým krokem jsem zamířila k domovu. Čekala jsem, že tatínek bude sedět před domem, jako pokaždé a bude pozorovat pomalu tmavnoucí oblohu. Jednou mi vyprávěl, že si představuje, jak žijeme s maminkou všichni tři spokojeně v jiné zemi, v lepší. Jsem si jistá, že se nikdy s maminčinou smrtí nesmířil, stejně jako já. Tatínek tam ale nebyl a náš domek byl zahalen do podivného kouře. Zamířila jsem mlčky po schodech nahoru do jeho malé dílny, kde po nocích vyřezávala dřevěná zvířata, která pak prodával za pár korun bohatším lidem, než jsme byli my sami. Byla jsem bosa a tudíž nebyly moje kroky vůbec slyšet, měla jsem obrovské štěstí. Tatínek v dílně nebyl, na stole ležel jenom jeho kabát, jeho boty a otevřená láhev piva. Píchlo mě u srdce, ani nevím proč, nemohla jsem chápat nic z toho, co jsem viděla. Jenom jsem začala mít strach z toho, že tatínek někam zmizel, že ho třeba už nikdy neuvidím a že možná zůstanu sama v tomhle velkém domě jenom se Sofií, která se navíc chová dost divně a vůbec si se mnou nechce povídat. Za kým bych šla? Co bych dělala? Komu bych vyprávěla, že tatínek zmizel a že se bojím? Kdo by mi rozuměl, kdo by mě pochopil? Žaludek se mi svíral strachem, srdce mi bušilo a jediné, co jsem chtěla bylo držet Sofii v náručí a utéct pryč. Zamířila jsem tedy do mého malého pokojíku, kde měla Sofia sedět na okně. To, co jsem spatřila mi vyrazilo dech, sevřelo útroby a nahnalo hrůzu. Sofia skutečně seděla na okně, měla ale roztrhané šaty, vytřeštěné oči a na porcelánových rtech prst a tichým hlasem mi šeptala: „Utíkej Amando, ale potichu.“

                Už to nebyly krásné oči, šel z nich strach, vyplížila jsem se do komory, potichu zavřela dveře a s hrůzou v těle čekala, co bude dál. Ve dveřích byla malá škvírka, kterou jsem zahlédla, jako do mého pokoje vešli nějací muži a zkoumavě se rozhlíželi kolem sebe. Nic jsem nechápala, jen jsem se šíleně bála, aby je nenapadlo podívat se do komory. Našli by mě! A i když jsem neměla ponětí, kdo ti muži jsou, věděla jsem, že mě nesmí najít.

                Byli to ruští vojáci. Obsadili tenkrát naši zem a v našem kraji prohledávali všechny domy. Tatínek mě jedno varoval před pány v uniformách a moc dobře věděl proč. Spoustu dívek v mém věku odvlekli, jejich otce zabili a holčičky pak znásilnili. Mě nenašli, tatínka jsem už nikdy neviděla, Sofii také ne. Dodnes mě s hrůzou budí děsivé sny o jejích vytřeštěných očích plných hrůzy a já už nikdy nechci žádnou panenku ani vidět.

                Jsem ale zdravá a dnes si mohu klidně povídat s ostatními lidmi a žít jako každá jiná obyčejná žena…