Jsme si zase o trochu blíž, ale ne dost

zlomená mezi smrtí a životem

a realita ulpívá

jen na hořících cigaretách

chycená mezi těmi

co jsme ztratili a těmi

co ještě máme

nemáme

jen chvíli jdeme po stejný cestě

chycená mezi nic a nic

každá vteřina

vpíjí se do mozku

člověk lapá po čase

jako kočka po prasátkách na zdi

iluze

iluze

a jen kdo je neprohlíd

může žít

mám pocit jako bych se čím dál tím víc vzdalovala od reality... jako bych žila ve vlastním světě... a tady byl jen nějakej stín, jen odlesk něčeho, co bývala jsem já

moc změn a moc málo času

moc sraček na jeden život

málo na zabití

moc na žití

tak akorát na zkurvený přežívání

a všechno se rozprchává

jako vyplašený stádo antilop

a jediný

co může změnit tenhle stav je

fuck me

please

fuck me

smích se zařezává do žeber

do plic

do srdce

dneska ráno jsem poslouchala tvoje srdce... peřina se zvedala... pomalu a pravidelně... tolik klidu a míru v jednom pokoji uprostřed Brna... a já ptala se sama sebe, kde jsi?

já jsem tady

ale ty jsi někde daleko

v jinym světě

možná mnohem dál než lidi

chodící po ulici

svítilo slunce, trocha stínů pod oknem... nevim kolik uplynulo minut, hodin, dnů... životů

nikdy nemám víc než přítomný okamžik

a v tom ta ambivalence

ten klid a děs zároveň

ta chuť zůstat tak navždy

ta chuť teď umřít

položila jsem si dlaně na prsa

a dívala se

jak se pravidelně zvedají

jenže v tom

nebylo vůbec nic uklidňujícího

převrátil ses na bok ke mně

a na malou chvíli otevřel oči

a přitom jsi spal

jenom tvůj dech

rušil absolutní mrtvo

jenom pro tvůj dech

přišla jsem si živá

a v tu jednu malou chvíli

která se někde jinde

protáhla do věčnosti

jsem tě milovala

celou svou duší

za pár vteřin

jsi už zas byl jen ten kluk

co mě šuká

a já byla stejně mrtvá

jako několik posledních let