Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMylostnaa Vy-že ?
Autor
Pam!PUCH!
Přichází bouřka..další, sotva jsem stihnul mírně vyschnout.. Ale dojít sem..jsem stihnul.. Vnímal jsem jen temnotu lesa..ticho..relativní klid, který jsem narušoval jen já svými kroky.. Obloha v nejtemnějším odstínu modré..pavučina větví..siluet, hýbají se, natahují se po mě, ne ale nepřátelsky, dotýkají se a lepí, hladí. Nakloněn nad miskou zírám do vývojky, narůžovělý papír se rozhodnul zjevit mi cíl mé cesty... černá...černá.. celý až na... konečně. Vidím okno velkého srubu, vevnitř se svítí, někdo tam už zřejmě je. Nevadí, to místo patří poutníkům, snad... nebudou moc hovorní. Potácím se až ke dvěřím, opírám se o ně čelem. Za krk padne studená kapka.. hřmí..... pomalu, dlouze, hluboko pod kůží, v plicích, v hlavě, jako by se o sebe dřely dvě skály. Unikne mi zasyčení, otevřu dveře, s pohledem upřeným k podlaze se vkolébám dovnitř a hned zamířím do rohu místnosti. Praskání ohně v krbu, teplo. Hlasy.
Svalím se do kouta na starý kobereček, zavírám oči..ozvěnám.. "je mu...?" "..slyšíte.." "...mám osm.." "...pošel ještě v Novgorodu.."
Koho jsem to zase....která náhoda mě váže k dalším nechtěným cestujícím.. Pravou ruku mi zalehne něco..Srst, tkáň... rytmus dechu.. ozvěny studeného čumáku na dlani. "...nech ho.." Zvíře. Pes. "...nic......... ......je úplně tuhej.."
Nikdy jsem tu nebyl, ale věděl jsem že tu bude to místo. I to, že nebudu sám. Nikdy se sem nevrátím. Nikdy se nevracím.
"Richarde tohle bys měl vidět." Slyším se říkat.... Pohledem hypnotizuji červenou žárovku, do které (zevnitř) kape bílá tekutina, asi mléko. Nekape, nevtéká....spíš...rozrůstá se. Nakloním se blíž, blíž....až ji mám pár centimetrů před očima... Toho bílého je víc, rozrůstá se po celém mém zorném poli. Pod dlaní cítím pravidelý rytmus, dva rytmy... vzájemně se doplňující.....Před očima bílo..
Do kterého se jakoby z boků ..sune temnota..... černá mlha..stéká později i zezhora...bum bum ....bum bum bum...bum....bum .... bum..bum bum.... jako by někdo v pěsti drtil mé oční bulvy, pravou vždy o kus silněji... v rytmu dechu psa spícího pod mou pravačkou.
Vykřiknu. Křičím něco o nekonečné temnotě, o stromech, těch milujících stromech, o jejich nenávisti ke všemu lidskému, zpívám. Křičím beze slov. Křičím ze spánku. Část mého mozku se oddělí..... a vznáší se uvnitř mé lebky, lehká, volná... Něco mne zvedne, velkou velkou silou.... vznáším se ..i já.... uslyším ránu.. V temnotě, podivně promíchané bílými místy vybuchnou barvy..
Čáry prolétají velkou rychlostí tmou... září, žlutě, červeně... rozsvěcí velká zelená pulsující slunce... Mám hlad. Myslím, že mám. Hlad.
Kapky dopadají na obličej, stromy šumí.. S námahou otevřu oči..pravé zase rychle zavřu, zamrkám, buchla do něj velká bouřková kapka.. S námahou se převalím na břicho, zvednu se na kolena..
Srub zvoní smíchem. Je mi zima... Tak ji v sobě přivítám, podělíme se spolu o mé tělo,mmm? Přičichnu k ruce. Pes.
Usměju se.. a za světla blesků vyrážím dál.
Třeba se potkáme.. někdy se potkáme..
Přikryti smysly..