Rosnička v gumákách

Déšť v St. Louis nebyl ledajaký déšť. Déšť v St. Louis zabíjel. Obyvatelé města si již zvykli, a tak je nepřekvapovala čísla, která se každý den objevovala v místních novinách „Rosnička v gumákách“. Kdo si zrovna nechtěl kazit snídani, nemusel by si černé kroniky ani všimnout, jelikož této rubrice patřila pouze malá tabulka na straně šest vpravo dole. Místní šéfredaktor byl zásadový člověk, který jiné než svoje zásady nedodržoval.
Nikdo v celém státě nechápal jeho humor. Před půl rokem byl málem zbaven funkce. Starosta města zrovna přesazoval pelargonie, když mu na hlavu spadl střešní okap, který se neudržel pod tíhou dešťové vody. Šéfredaktor se ujal proslovu na pohřbu starosty. Pozůstalé však šokoval, když místo památeční řeči spustil přednášku o možné renovaci umístění reklam v Rosničce v gumákách. Na pobouření obyvatel reagoval ukřivděně, že prý si spletl obřadní síň s redakční kanceláří.
Není divu, že se jeho dcera Mississippi vyvedla po něm. Mississippi dostala své jméno po významné americké řece, která protéká St. Louis. Její matka Viktorie měla slabost pro Ameriku. Svým pěti dětem dala jména řek Severní Ameriky a partnery si vybírala podle jmen. Šéfredaktor se do černého strefil hned dvakrát, když se na první schůzce představil. Melvil Hudson Viktorii učaroval. Nejen že nesl jméno dvou amerických průlivů, ale jeho příbuzní v Mexiku pojmenovali své děti podle světadílů. A tak když si Viktorie třásla s neteří Melvila – Evropou, měla o svém celoživotním partnerovi jasno. Po svatbě se usídlili v St. Louis a zplodili pět dětí.
Mississippi zaujala místo nejmladšího sourozence poté, co se osmiletá Missouri procházela s deštníkem po poli při bouřce. S kovovým držadlem, které držela křečovitě v ruce, byla pohřbena. Hudson se na základě ztráty dcery rozhodl více zviditelnit rubriku černé kroniky a tak se stalo, že se v okolí podstatně zvýšil prodej Rosničky v gumákách.
Mississippi déšť na rozdíl od ostatních milovala. Procházela se po silnici bosá a poslouchala pleskání kapek na asfalt. Při tom zastavovala jedoucí auta a mluvila na řidiče vymyšleným jazykem. Pár z nich vůz vyděšeně obrátilo a vracelo se směrem, kterým přijelo.
Nenáviděla turisty. Měla fobii z aut naložených kufry, rodinami a jejich dětmi, které cpaly za sedačky chipsy. Ve škole byla outsider ve středu pozornosti. Všichni o ní věděli a všichni ji odstrkovali. Jako když mávnete rukou nad pacientem s rakovinou, kterého se vám nechce utěšovat.
S učiteli měla problémy. Téměř všichni si na ní zasedávali, zvláště kvůli tomu, co její otec píše v Rosničce. Mississippi měla horkou krev a mluvila sprostě. Na lavici se jí povalovaly ohryzky od jablek potlučených deštěm.
V ničem nikdy moc nehledala smysl. Čekala, až přijde sám. Byla vtipná a ironická. Lidské vztahy neřešila.

Byl říjen, pršelo. Dusno. Přesně rok od smrti Viktorie. Zastihl jí tehdy liják a ona skrz záclony deště neviděla ani na krok. Srazilo jí auto na přechodu. Řidič nákladního vozu firmy RAINED se přijel do St. Louis Hudsonovým osobně omluvit. Místo odpuštění dostal 240 voltů od místního elektrického napětí, do kterého naboural. Pršelo. Nic neviděl. Nikdo se za něj nepřijel omlouvat. Nikdo tedy nezemřel.
Bylo pondělí, když do St. Louis přijela chlapecká škola z Nashvillu. Rozhodla se pro spolupráci s místní školou. Hudson této události věnoval rovnou jeden velký titulek: ROSNIČKY A JEJICH ŽABÁCI A PULCI. Mississippi rozhodně nebyla „-vodvázaná z ňákejch klacků!“, za to její spolužačky ano. Párovaly se, jak to šlo. Po cestě domů ze školy potkávala denně šest dvojic. Kluk gentlemansky držel vždycky deštník. Nad sebou.
Každé dívce byl přidělen jeden chlapec a dívka jakožto domácí student, měla za úkol seznámit cizince se St. Louis. Tento program byl naplánován na úterý. Profesorky v nažehlených sukních a zablácených botách zamávaly svým studentům a šly si do sucha pomlouvat školství. Dvojice se rozeběhly. Všichni měli svědomitě naplánovaná místa, která navštíví. Mississippi svého „svěřence“ dnes ráno viděla poprvé. Vysoký, modré oči, ruce v kapsách a úsměv, který odhaloval obě řady zubů. Chyběla už jenom ta jiskrička na horní dvojce, která se vždy zablyští v reklamě na Colgate. „Kristova noho!“ chytla se za hlavu Mississippi.
„Taky tě rád poznávám.“
Beze slova se vydala směrem od školy. Chlapec jí otrocky kopíroval stopy. Po půl hodině mlčení a pleskání bláta o podrážky se hoch rozhodl prolomit ticho.
„Jsem Stefan. Jak že jsi říkala, že se to jmenuješ?“ Postavil se před ní a šel pozadu.
„Neřikala.“
Dvě hodiny šli a nic neříkali. Doštrádovali si to ke kraji lesa.
„Fajn. Pěknej les…Kam teď?“
Mississippi dala oči v sloup a vedla ho dál blíž k lesu.
„Máte tu medvědy?“ zeptal se Stefan.
Bez odpovědi.
„Můj strejda chová medvědy. Už jako na malýho kluka si na mě dost zvykly a..“
„A odchovali tě a dávali mateřský mlíko? Nech těch keců. Jsme tady,“ řekla a posadila se na mokrý pařez. Stefan chvíli beze slova stál a rozhlížel se, co by tu tak mohl ještě kromě lesa pochválit nebo poznat.
„A co tady jako budeme dělat?“ zeptal se opatrně Stefan.
„Na sex zapomeň,“ řekla Mississippi, „ale jinak jsem pro každou jinou srandu.“
Stefan zčervenal. Mississippi se plácla do čela.
„Tamhle máš mapu celýho města, ignorante!“ řekla a ukázala k lesu. Vedle lesní cesty stála tabule, kde bylo vyobrazeno celé město.
Stefan šel k tabuli a strávil před ní čtyřiatřicet minut. Z mapy nic neměl, pokradmu pozoroval Mississippi. Ta si lehla do mokré trávy a žvýkala stonek nějaké rostliny. Zakryla si rukou oči před slunkem, které na chvíli přišlo, aby usušilo alespoň nejmenší kaluže.
Slunce jí nijak výrazně nevadilo. Kromě vzhledu v jejím životě nic neovlivňovalo. Vždycky jí akorát vyšisovalo vlasy do blonďata, spálilo ramena a vylézaly jí pihy.
Stál nad ní a světelný kotouč na obloze vypadal za jeho hlavou jako svatozář. Měla fobii ze svatých a z kostelních soch.
„Tak kam teď?“ zeptal se Stefan.
„Pořád se ti hejbou rty, nerozčiluje tě to?“ odsekla Mississippi a dál žužlala trávu. Stefan pokrčil rameny a sedl si metr od ní do trávy. Za chvíli měl úplně promočené kraťasy. Snažil se nic nedat najevo. Jen seděl, s rukama sepnutýma a čekal, co bude dál. Nevěděl, jestli se má radovat nebo být sklíčený, že byl přidělen zrovna k téhle dívce.
Po půl hodině se zvedla. Stefan jí byl vděčný, že už nemusí sedět v deštěm nacucané trávě. Zašklebil se. Kalhoty se mu lepily na zadek a nohy.
Mississippi si sundala tričko a uvázala si ho kolem pasu. Šli po silnici. Nemluvili. Stefan rudnul.
Ona se dívala po krajině a cumlala trávu. Stefan se snažil soustředit zrak před sebe.
„Dohajzlu!!“ zaklela Mississippi.
„Co je?“ zeptal se Stefan a snažil se na ní nedívat.
„Hlavně sem nečum! Hlavně sem nečum!“ řekla poněkud hystericky Mississippi.
„Promiň, já…to ne že bych tě jako pozoroval záměrně…ty sis sundala…tak já…no, nečumim na tebe….“ spustil Stefan a rudnul až na patách.
„Nemluvim na tebe, ty idiote!“ odsekla Mississippi.
„Mluvim na to divoký prase, který právě vylezlo z kukuřice a čumí přímo na nás,“ řekla tiše Mississippi.
Stefana polilo horko, když uviděl divočáka, jak se k nim přibližuje.
Mississipi popadla Stefana za rukáv a vletěli do protějšího kukuřičného pole. Svině za nimi.
Mississipi nemohla popadnout dech. Kukuřice jí mlátila do obličeje. Stefana pustila. Ten jí sotva dobíhal. Neustále za sebou slyšeli rozzuřenou svini. Doběhli na kraj pole. Stefan na Mississippi skočil a povalil ji do příkopu. Leželi, nehýbali se. Svině chrochtala, šustila. Pak se obrátila a odešla.
Mississippi dýchala jako splašená. Cestou ztratila tričko. Stefan na ní, také funěl.
„No to mě poserte!“ ozval se výkřik. Mississippi sebou trhla a otočila se za hlasem. Stál tam Parker, kluk z její třídy. Přiběhli další tři kluci i s jejich přidělenými děvčaty. Pak další. A další.
„Heeej! Frigidka Ssippi si to tu rozdává v kukuřici!“ Ozývaly se salvy smíchu
Mississippi ze sebe shodila Stefana.
„Co, chceš se přidat?“ prohodila a vešla zpátky do kukuřice.
Stefan se alespoň trochu vyčistil od mokré hlíny, která se mu lepila na tělo a vydal se stejným směrem jako Mississippi.
„Neblbni! Je tam to prase!“ řekl udýchaně, když ji dohnal.
„Ne-e!,“ zakroutila hlavou, „to je na druhý straně pole!“ Ukázala směrem k příkopu, odkud ještě Parker volal:
„Hej, zlato! Nikdy jsem nevěděl, že seš tak slušnej matroš! Ale teď máš všude hlínu, stav se večer!“
„Jsou to hovada,“ konstatoval Stefan.
„Jasně, za to ty jsi rytíř na bílým koni. A jestli čekáš, že se teď budeme líbat, tak na to zapomeň. To se konat nebude,“ řekla a sama raději odstoupila o krok dál on něj.
Stefan se sehnul, sebral její tričko ze země a podal jí ho.
„Takže ty seš Ssippi? Takový jméno sem ještě neslyšel.“ řekl Stefan.
„Já jsem zas nikdy neslyšela o tom, že v Nashvillu vychovávaj teenagery medvědi," zasmála se Mississippi. Ještě chvíli jen tak stáli v poli a Mississippi se podivovala nad tím, jak sympatický jí ten nashvillský hejsek začínal být. Ovšem její zatvrzele ironický postoj k životu jí nedovolil cokoliv udělat. Pokračovali v cestě. Rozpršelo se.
Chlapecká škola odjela na konci měsíce.
Mississippininy spolužačky se objímaly u autobusu a plakaly. Zůstaly bez miláčků a nacházely se v prvním stádiu gravidity. Když autobus míjel řeku Mississippi, Stefan se neubránil úsměvu. Těšil na příští rok.
Teplé říjnové slunce sušilo kapky deště, které visely na větvích stromů. Rosnička v gumákách se pyšnila tabulkou vlevo nahoře, ve které byl uveden počet těhotných nezletilých. Tabulka gravidity značně převýšila počet zabitých deštěm. A to snad poprvé v historii města St. Louis.
Mississippi se radovala ze svaté samoty a vyčesávala si z vlasů kukuřici.