Jitka

JITKA

Stanislav Strmiska


„Dnes jsou ta rajčata nějaká divná,“ znělo jí hlavou stále dokola. Snažila se jim nevěnovat pražádnou pozornost a mysl chtěla soustředit na úplně jiné věci. Jenže to nešlo. Rajčata se stále vracela. Jakoby je někdo naložil do gondoly kolotoče a ona se každou chvilku objevovala. Jen se jí podařilo vytěsnit myšlenku o divných rajčatech na chvilinku z hlavy, vrátila se obloukem za pár vteřin znova. A pořád dokola, až do zblbnutí, i přesto, že se rajčata snažila vypudit z hlavy na dobro. Nešlo to. A tak se musela, i proti své vůli, zabývat tím, že jsou ta rajčata dnes nějaká divná. A ona opravdu byla. Byla totiž velmi měkká a taková rajčata většina zákazníků zastavujících se v zelenině, když jdou z práce, a když už předtím, než do zeleniny vstoupili, navštívili obchod s pečivem, ne tedy pekárnu, ale jen obyčejný obchod s pečivem, do něhož se pečivo z pekárny vozí a jen se tam prodává, jenž je na trase továrna – nádraží blíže k továrně a logicky jej tak zaměstnanci místní továrny, tvoří totiž většinu zákazníků těchto tří obchodů, navštíví první; třetím obchodem v řadě je masna; ráda nemá. A ani ona nemá tato příliš měkká rajčata ráda. Člověk s nimi musí velmi opatrně, jak říkávala babička: „jako s malovanými vejci,“ aby jim něco neudělal, a hlavně aby se ta rajčata dala ještě prodat. Také v kuchyni se tvrdá rajčata lépe krájí nožem. V tomto okamžiku ji však ona měkká rajčata konečně příliš nevzrušují, ačkoli by měla a zcela automaticky je přeskládává z bedýnek do regálu. Dokonce i v tom jsou tvrdá rajčata lepší, protože se dají jednoduše do regálu přesypat. Člověk se s tím nemusí tak skládat, ale dnes je jí to jedno, protože je do regálu pokládá zcela bezmyšlenkovitě, jako nějaký robot naprogramovaný ke skládání měkkých rajčat z beden do regálu. Bůh ví, nad čím právě přemýšlí.

Vlastně se ani nedá mluvit o lásce na první pohled. Chodil do zeleniny dlouho a pravidelně. Občas se zastavil i mimo pravidelnou odpolední návštěvu, aby koupil nějakou kedlubnu nebo rajče k obědu. Patřil také k těm zákazníkům, kteří dávají přednost tvrdým rajčatům před měkkýma. Odpoledne se většinou zastavuje cestou z továrny pro zeleninu a ovoce na doma. To už má v tašce chléb a rohlíky, nakoupí ovoce a zeleninu a jde ještě koupit nějaké maso a potom na vlak, kterým jezdí, v případě že se nic neobvyklého nestalo, jako třeba tehdy v zimě, když přes koleje spadl při vichřici strom a vlaky pak nejely čtyři hodiny a oni se díky tomu s klukama z práce a s tím novým z údržby ožrali v nádražní restauraci, dvacet sedm minut domů. Jitka tehdy vůbec nevěděla, co se stalo a měla o něj strach, proto se v té vánici vypravila na nádraží. Tam jí řekli, že koleje jsou neprůjezdné a že vůbec nikdo neví, kdy se trať podaří opět zprovoznit, ale při podobné kalamitě před šesti lety to trvalo skoro celý den. Jen shoda náhod tomu chtěla, že když se pak Jitka na nádraží vydala podruhé, aby zjistila, jestli už je trať průjezdná, nebo jestli má jít poprosit souseda, aby s ní pro Dalibora zajel do továrny nebo na nádraží, kde Dalibor jistě už chudák čeká několik hodin na vlak, tak právě v ten okamžik vlak po šesti hodinách a sedmi minutách přijel. Dalibor spolu s kamarády vystoupil ve velmi dobré náladě. Dalo by se říci, že jejich nálada byla téměř až rozverná. Nepochopil hned, když někdo řekl něco o stíhačce. Došlo mu to až později, až když ležel v posteli doma, potmě o tom přemýšlel a bolela ho hlava tak, že nemohl usnout.

Nejdříve Jitce připadalo, že s ním není něco v pořádku. Chystali se právě na vysněnou dovolenou, když si toho začala všímat tak nějak víc. Už dávno se jim vytratilo to prvotní nadšení ze zamilovanosti. Dnes už si vůbec nedokázala představit, že by pro ni byl schopen něčeho takového, jako tehdy, když si nechal na předloktí od nějakých pouličních odborníků vytetovat nápis JITKA a při následné otravě málem přišel o ruku. Byla na něj ohromně naštvaná, ale zároveň jí tato skutečnost neskutečně lichotila, což se bála si přiznat, protože je zásadně proti tetování. Teď už jí bylo jasné, že by pro ni nebyl schopen ani z desetiny tak šíleného kousku. Také si ještě občas vzpomněla na krásné chvíle, a trochu se jí při té příležitosti zastesklo, kdy se k ní po ránu přitisknul a ještě než vstali, ještě rozespalí si to rozdali. To byl hned den od rána o něco hezčí.

Gábině se vlastně zpočátku ani moc nelíbil. Chodil pro ta rajčata a občas koupil i něco jiného, ovšem rajčat vždy suverénně nejvíce. Nebylo jí jasné, jak k tomu vůbec došlo, ale vzpamatovala se tehdy až ve skladu, když se oblékala. Pak se nad tím zamyslela. Největší roli podle ní hrál zřejmě její věk a stav: třicet čtyři a bez chlapa.

Dalibor se cítil přímo hrozně a domů se loudal jako školák, který dostal poprvé v životě poznámku za to, že klíčovou dírkou špehoval holky převlékající se do tělocviku. Běžně byl doma z nádraží za jedenáct minut. Tentokrát mu to trvalo minut jednačtyřicet. Nadto si při zouvání bot uvědomil, že taška s nákupem zůstala ve skladu obchodu se zeleninou a ovocem. Nezůstala tam však jen ta taška, ale zůstalo tam i něco, co nedokázal přesně definovat, ale věděl, že se tam pro to bude muset vrátit. Jitce řekl, aby se nezlobila, že je mu nějak divně a že zapomněl nákup, ale večeřet že nebude a že se jenom osprchuje a jde si lehnout, protože mu opravdu není dobře. Dlouho pak, déle než obvykle, byl ve sprše, jakoby se snažil ze sebe smít všechno, co ho potkalo. Jitka na něj byla za ten nákup naštvaná, ale jenom trošku a jenom chvilku. Takto mizerně už dlouho nevypadal, snad nebude nemocný. Bylo jí ho líto. Z ingrediencí, které doma našla, uvařila lečo. Dalibor vlezl do postele, přinesla mu prášek proti bolení hlavy, ani se neptal co je to zač, snědl ho, zavřel oči a otevřel je až další den ráno, kdy šel do práce, mimo jiné kolem obchodu se zeleninou a ovocem, ve kterém se však nezastavil. Řekl si, že to udělá později.

Práce mu celý den nešla od ruky. Každou chvíli si vzpomněl, že musí do zeleniny pro tašku. Vlastně obráceně. Na tašku myslel celou dobu a jen občas mimoděk zapomněl, že pro ni musí do zeleniny. Proč se vlastně říká, že člověk jde do zeleniny, když správně je to ovoce a zelenina? Proč se neříká, že jdu do ovoce?

S hrůzou sledoval ručičky na hodinkách, jak se honí dokola a neúprosně ukrajují čas zbývající do polední pauzy. Zajít o polední pauze do zeleniny pro tašku byl původní plán, který se v okamžiku, kdy čas polední pauzy nastal, pozměnil. Místo a úkol zůstává stejný, jen čas se posunul na fajront. Ani na oběd dnes nešel. Možná měl trochu hlad, ale rozhodně neměl chuť. Zašel jenom do kantýny, kde si koupil krabičku cigaret. Poprvé po dvanácti letech. Venku si pak jednu cigaretu zapálil. Předtím se do kantýny musel vrátit pro sirky, protože žádné sirky ani zapalovač neměl. Natáhnul cigaretového kouře a začal se dusit; plíce se bránily, seč mohly a on se rozkašlal jako nějaký školák, který poprvé v životě zkouší šlukovat.
„Co tady blbneš?“ zeptal se někdo, koho Dalibor neviděl, protože oči měl plné slzí; a protože pořád ještě kašlal, nebyl schopen ani odpovědět, co tady blbne. A ten někdo zřejmě usoudil, když viděl dusícího se Dalibora, že bude nejlepší praštit jej pořádně do zad, aby se chudák opravdu neudusil. Jenže tohle Dalibor nečekal. Odřený nos a obočí rozseknuté o stojan na kola, který před kantýnou stojí nejmíň od války, mu ošetřily holky od linky na plastové obklady imitující dřevo, procházely právě kolem.

Po práci výjimečně nikam nespěchal. Do šatny vcházel jako poslední a stejně tak poslední z ní vyšel. Klíč od ní dal na vrátnici; poslední to tak dělají vždy. Dalibor ho tam dával po těch letech v továrně prvně, ještě nikdy poslední nebyl. Loudavým krokem šel směrem k nádraží a vůbec mu nevadilo, že mu ujede vlak. Za hodinu jede další. V duchu se připravoval na všechny možné situace, které by tak asi v zelenině (a ovoci) mohly nastat. Připravoval si různé řeči a proslovy. Těsně před vstupem do krámu měl v hlavě všechno srovnané a uspořádané, a věděl, co řekne na úvod, co pak, v záloze měl připravené argumenty na všechno možné a snad i nemožné, a počítal samozřejmě s tím, že bude muset před odchodem provést jakési shrnutí a nakonec závěr, což měl připraveno ve třech verzích a hodlal použít tu nejvhodnější podle celkového vývoje rozhovoru, který předpokládal, že najisto proběhne, protože si potřeboval udělat ve všem jasno a myslel si, že Gábina taky.

Všechno toto se ale nějakým podivným způsobem zamíchalo, znejasnilo, zamlžilo, částečně ztratilo, znejistělo a zcela znepoužitelnělo v okamžiku překročení prahu obchodu. Byl v ten okamžik jediným zákazníkem a byl za to neprozřetelnosti vděčný, bude to tak lepší. Rozhodně nepotřebuje žádné svědky. Přistoupil k pultu a čekal, až přijde prodavačka, která podle šramotu dělala něco někde vzadu. Zřejmě táhla po zemi plně naložené zelené ovocnářské bedýnky, které vydávaly ten typický zvuk zelených beden šoupajících se po dlažbě i s oním občasným vysokým zapísknutím, které způsobují zrníčka písku ležící na podlaze. Některým lidem takové zvuky navozují nepříjemné pocity a naskakuje jim husí kůže. Bůhví, kde se to v lidech bere, je to snad vzpomínka na něco příšerného z prehistorické doby, kterou si neseme v genech, že nám to tolik vadí?
„Tak co to bude, mladý muži?“ optal se hlas sice známý, ovšem úplně jiný než očekával. Otočil se opět k pultu, protože se při hloubání nad tím, co by mohlo způsobovat onu reakci na nepříjemné vysoké tóny, díval skrz výklad na ulici a pozoroval několik lidí, jak probíhají kolem výkladu, aby stihli vlak, který jemu teď už dozajista ujede.
„Dobrý den, já si vezmu patnáct deka šunkového salámu.“
„Můžu nechat šestnáct?“
„Určitě.“
„A co dál?“
„Ještě vezmu osm nožiček těch sýrových párků.“
„Osm nožiček,“ říkala si pro sebe prodavačka, když je balila do papíru a Dalibor si představil situaci, nad níž se musel trochu pousmát, mimochodem poprvé během dne. Přestavil si totiž prodavačku, která by se po zákazníkově přání osmi nožiček párků se sýrem optala, jestli může nechat devět. Když vycházel z masny, hlavou se mu honilo slovo magor. Zhluboka se nadechl a vyrazil do ovoce a zeleniny.

Teď už si v hlavě nic nesrovnával a nepřipravoval. Ono to nějak dopadne, říkal si v duchu a zcela neohroženě vstoupil tentokrát do správného obchodu. Když zavíral dveře, slyšel brzdící vlak, jak zastavuje na nádraží. Nicméně nic zvláštního se nestalo. Stará paní s vlasy obarvenými tak, že nápadně připomínala rozkvetlou chrpu, mu sdělila, že slečna Gábina náhle onemocněla, udělalo se jí zkrátka nevolno, ale jestli je pán ten pán, který si má přijít pro tu modrou tašku, tak že mu ji dá.

Seděl pak na nádraží na lavičce a byla mu trochu zima. Nečekaně se ochladilo a od východu se hnala mračna. Večer bude asi pršet. Na to, že je červen, je fakt docela kosa. Přemítal, jestli mu taková lapálie stojí za to a v jeden nepatrný okamžik mu hlavou prosvištěla myšlenka, že by snad nemuselo být tolik komplikací, kdyby byl orientován spíše na chlapy, ovšem přestože okamžitě tuto myšlenku vypudil a zahnal, otevřela jakousi dávno zapomenutou kobku ve skladu vzpomínek a z ní se vyplazila, jako ze skrýše, vzpomínka na setkání s homosexuálem, první a zatím i poslední v životě, nepočítá-li zcela neškodného Jozefa, který vysedává celé dny v hospodě a užívá si důchodu. Ještě má ty hodinky doma.

Stalo se to tenkrát na hlavním nádraží v našem hlavním městě. Byl tehdy na vojně, vracel se z opušťáku a na tomto nádraží přestupoval na jiný vlak. Na přestup měl asi čtyřicet minut, proto se zastavil u bufetu na perónu a opřel se o vysoký stolek, na němž lidé běžně pojídali párky a klobásy s hořčicí. Jak tam tak stál, přemýšlel, jestli si dá pivo, nebo jestli raději bude šetřit. Pro vojáka tehdy byla každá koruna dobrá.
„Kam jela vojašék?“ zeptal se najednou chlapík, který se u stolu zjevil jako kouzelný dědeček v pohádkách.
„Ále, vracím se na vojnu.“
„A dala si vojašék pifo?“
„A tak proč ne? Klidně.“
Chlapík zaběhnul ladným krokem k okýnku bufetu a za malý okamžik postavil na stůl dva kelímky z voskovaného papíru, které na sobě měly nevkusné zelenooranžovohnědé vzory sestavené z kroužků a trojúhelníků různých velikostí.
„Česká pifo, dobrá pifo,“ řekl, přihnul si a pod nosem mu zůstal bílý pěnový knír.
„No jo, pivo tu máme dobré.“
„A so cholka? Máš?“
„No, nemám,“ odpověděl Dalibor popravdě, ještě nechodil s Jitkou, a snad si to s odstupem času trochu přikresluje, ale měl pocit, že se mu zdálo, jakoby chlapík trochu tak nějak pookřál.
„A kolik maš vojašék šas?“
„Vlastně ani nevím,“ odpověděl a začal se rozhlížet po nádražních hodinách, které z úhlu od bufetových stolků nemohly být vidět.
„Tady maš, vojašék, chodinka,“ řekl ten cizinec, šáhl do kapsy u kabátu a položil čtvery různé digitálky na stůl mezi kelímky piva.
„Ale na to já nemám peníze.“
„To nefadila. To darék. Jeden chodinka fybrala a neplatila.“
Dalibor chvilku přemýšlel a nejdříve nechtěl, ale potom si řekl: no tak co, dědka stejně už asi v životě nepotkám, tak co. A digitálky by se mohly hodit. Ukázal na ty nejhezčí.
„To chesky fybrala. To moc dobry chodinka. Vojašék uměla znala chesky.“
Vzal ty hodinky a naznačil, ať nastaví ruku. Trochu mu vyhrnul rukáv a hodinky mu připnul.
„Na ja, chesky chodinka, chesky vojašék. A nejaka ještě něco nechtěla?“
„A co by to jako mělo být?“
„Ja měla walkmana, deska se spjefak a podobny moc chesky vjesi. Ale to ty musela na chotel a ja tam ukazovala, so fšésko ještě mjela pro vojašék. A dala si vojašék jeden pifo eště?“
„Ále jo, pivo si ještě jedno dám.“
Chlapík koupil ještě jedno pivo a vesele se s ním vracel ke stolu. Postavil jej před Dalibora a sám usrknul ze svého, z něhož předtím stihnul upít sotva tři centimetry, zatímco Dalibor dopil celé první. Ještě pak vychvaloval všechny ty věci, které má na hotelu, mezitím Dalibor dopil druhé pivo, vyhrnul rukáv, významně se podíval na hodinky a povídá:
„No nic, tak já už budu muset. Mějte se a dík za pivo.“
Nedal tomu pánovi z ciziny příležitost, aby se s ním rozloučil a zmizel v podchodu, kterým proběhl, jak nejrychleji to šlo, a zamknul se na záchodech. Tam v nesnesitelném smradu trávil dvacet jedna minut, než mu opravdu jel vlak, který potom stihnul jenom tak tak.

S vojnou se vázala ještě další historka. Tehdy prostě bylo v módě nechat si na ruku vytetovat jméno své milé. Po nějaké době přijel na jeden z dalších opušťáků a potkal se s Jitkou, nemohl pochopit, proč na něj byla naštvaná, když uviděla na ruce nápis JITKA. Nadávala mu do blbů. Copak neví, jak to bolí a že to dělal pro ni? Pak se v těch ženských má někdo vyznat. Na následující otravu si však už nevzpomněl. Mozek bývá občas milosrdný.

Gábina ze zeleniny byla nakonec nemocná ještě týden. Když se pak v obchodě objevila, chtěl za ní Dalibor zajít a všechno si vyříkat. Zašel tam po práci a najednou zjistil, že si nemůže pomoci. Skončili ve skladu.

Kluci to brali jako zradu. Zvlášť teď, když z polí zmizelo obilí, zůstalo tam jenom strniště a po něm se prohánějí ostatní kamarádi a spolužáci. Draci vypadají, jakoby kluky po poli honily. Zvlášť Tomáš se cítil moc ukřivděný. Vzpomněl si totiž, jak jim táta minulý rok slíbil, že jim udělá velkého draka, že bude největší ze všech a on se na to celý rok tak těšil. Teď pouští toho loňského malého. Zrada. Není sice nejmenší ze všech, ale ostatní mají i větší. Taky je na pouštění draků doprovází máma. Trapas.

Nenáviděla ho, přestože cítila, že ho pořád ještě miluje. Namlouvala si, že samozřejmě nejvíc ublížil klukům a jí se to až tolik nedotklo. I když probděné noci na studeném vlhkém polštáři nasáknutém slanými slzami vypovídaly o tom, že to až tak úplná pravda není. Kluci to sice jistě vnímali taky, ale asi trochu jinak.

Představovala si, že Daliborův odchod bude probíhat zcela jinak, tak nějak katastroficky, ale ve skutečnosti byla sama překvapena, jak ten večer proběhnul v klidu a bez nějakého většího řvaní. Rezignovala. Nijak jinak si nedokázala vysvětlit stav, v němž se nacházela, když Daliborovy věci úhledně skládala do velkého kufru, s nímž měla kdysi úplně jiné plány, ovšem z vysněných dovolených teď sešlo. Ve vzpomínkách se jí pořád vracel ten pitomý večer, kdy zazvonil telefon a jí naskočila husí kůže, protože očekávala telefonát z nemocnice nebo od policie, protože Dalibora postrádala, nevrátil se z práce, ale byla velice překvapena, když se v telefonu ozval jeho hlas, který jí celkem klidně oznámil, že se domů nevrátí.
„A kde budeš spát?“ zeptala se ještě klidně, protože si myslela, že jdou s kamarády z práce někam na pivo.
„Ale ty´s mě nepochopila. Já už se nevrátím nikdy.“
„Jak nikdy? Co to říkáš?“
„Podívej, moc nám to v poslední době neklapalo, a tak jsem se rozhodl…, prostě bude lepší, když se odstěhuju.“
„Co blázníš? Panebože, vrať se domů. Promluvíme si.“
„Není o čem mluvit. Měj se a pozdravuj kluky.“
Byl to šok.

Pak zavolal ještě jednou, že se zastaví pro věci. Kluci vůbec nemohli pochopit, že už tátu nebudou vídat. Nebo alespoň ne tak často. Slíbil jim, že s nimi občas zajde na zmrzlinu, do zoo nebo zajedou do technického muzea, kam se už dlouho strašně těšili. Nakonec z toho nějak sešlo a za těch pár měsíců, co Dalibor bydlí s tou druhou, s klukama vyrazil jen jednou a to se ještě nevydařilo, protože cukrárna byla zavřená a tak spolu byli jen v parku, kde jen tak seděli a moc nemluvili. Když pro kluky potom Jitka přijela, bylo to vysvobození pro všechny tři.

Nejdříve tomu nevěnovala pozornost. Potom si jej začala všímat víc a víc, přestože se snažila na to nemyslet a nedívat, hlodalo jí to v mozku. Viděla ten nápis, i když zavřela oči. Koupila mu košile výhradně s dlouhým rukávem a nutila ho, aby je nosil. Když si vyhrnul rukávy, nadávala mu, že vypadá jak buran. Správný chlap přece nechodí s vyhrnutými rukávy. Později jí vadilo, když ten nápis viděla i při sexu. Přitom zpočátku jí to bylo jedno a vlastně si ho vůbec ani nevšímala.

Bylo hnusné sychravé podzimní ráno. Mžilo a oproti včerejšku se citelně ochladilo, což spoustu lidí nepříjemně překvapilo. Mezi překvapenými však nebyla Blanka, které nikdo z jejích známých neřekne jinak než Rambo. Blanka je místní raritou. Je jedinou noční hlídačkou široko daleko. Linkou číslo čtrnáct se vracela z noční služby a těšila se do postele. Dívala se z okna, jak venku mží. Vždycky, když autobus zastavil na zastávce, dívala se na nastupující. Byly to roztodivné typy lidí. Většina, což na nich bylo na první pohled vidět, cestovala do práce. V davu se našlo i několik důchodců, kteří linkou čtrnáct jezdí na městský hřbitov. Všichni jsou šedí a nevýrazní, upravení a připravení. Jako pěst na oko mezi nimi působila osoba s mokrými neupravenými a rozcuchanými vlasy ve zvláštním úboru, který víc než cokoliv jiného připomínal nejvíce ze všeho noční košili, s obličejem plným snad hrůzy, snad bolesti nebo něčeho podobného a lidé si jí vůbec nevšímali. Bylo jim úplně jedno, že mezi nimi stojí osoba, která se úplně celá klepe. Vypadala hrozně, nenamalovaná a neučesaná. Chvíli ji pozorovala, jak celá mokrá křečovitě svírá igelitovou tašku na prsou, potom vstala, prodrala se davem a zeptala se té podivné osoby:
„Jste v pořádku?“, načež ona osoba začala horlivě přikyvovat hlavou.
„Opravdu?“, a ona začala hlavou kývat ještě horlivěji.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se Blanka a ona osoba začala pořád dokola pološeptem opakovat jméno Jitka. Když jej zopakovala asi patnáctkrát, ujistila ji Blanka, že už to stačí a optala se, jestli jí může nějak pomoct, ale namísto odpovědi opakovala ona osoba jméno Jitka pořád dokola, a když se autobus blížil k další zastávce a začal brzdit, začala se drát ke dveřím.
„Počkejte, potřebujete pomoc!“ křičela za ní Blanka, ale ona se drala nešetrně ke dveřím. Něco nebylo v pořádku a tak se Blanka snažila protlačit davem za ní. Hned jak autobus zastavil a otevřely se dveře, snažila se vyskočit co nejrychleji z autobusu, ale protože neměla jen noční košili, ale i dokonale promáčené domácí pantofle, které se jí po kluzké hraně posledního schodku v autobusu svezly, spadla ven na chodník a z rukou jí vypadla igelitová taška s reklamou jakéhosi řetězce prodávajícího levné potraviny. Pádem se roztrhla a odhalila tak svůj obsah, plesknul o chodník. Někdo zapištěl, někdo hrůzou zakřičel, někdo jen polohlasem řekl: „proboha!“ a jakýsi starší pán, který stál celou dobu blízko dveří, zcela šokován pomalu, zřetelně a nahlas přečetl: „JITKA“.