Vilma

Vilma vypila ten den příliš mnoho kafe a v uších jí pravidelně tepala krev. Autobus se houpal jako loď, nadzdvihoval se a propadal do země. Stmívalo se a město leželo Vilmě za zády; i den byl pryč, autobus odjížděl od zbytků jeho světla a uháněl k hradbě mraků na obzoru.

Vilma přehodila nohu přes nohu, pevně si objala prsa, aby neslyšela tlukot srdce, který se jí rozléhal tělem. Děsil jí, znervózňoval, vyvolával v ní paniku. Znovu si uhladila vlasy a stulila se do křesla, přitiskla temeno k okraji podhlavníku. Zatínala svaly. Moc kofeinu. Nebude zase moci spát.

Jako včera. Zhasla stolní lampu, naposled přejela pohledem rozpracované dokumenty na stole. Zítra to dodělám, slibovala si. Musím se dobře vyspat.

Byla jedna hodina v noci. V sedm měla Vilma poslední kávu, její účinky dosud otřásaly s jejím tělem. V deset s nechutí snědla necelou půlku večeře. Domyla nádobí a zavřela vodu, v bytě nastalo ticho. Zmocnil se jí podivný pocit, že ve vedlejším pokoji někdo je. S mokrýma páchnoucíma rukama nahlédla do místnosti, byla tam tma a prázdno. Nikdo tam ani být nemohl, Vilma pracovala celý večer hned u vchodových dveří a v tak malém bytě by jí nemohlo ujít, kdyby někdo vešel. Zadní pokoj byl maličký, dal se přehlédnout jedním pohledem.

Prázdno.

Vilma uklidila hadřík a šla si umýt ruce, pak zhasla a zavřela dveře do kuchyně. Začala se svlékat, ale zazdálo se jí, že vedle v kuchyni něco šustí. Někdo tam je! Zamrazilo ji, dodala si odvahu a otevřela dveře, aby se uklidnila a ujistila. Věděla, že kuchyň je prázdná, vchodové dveře byly zavřené a zamčené. To jen káva pulsovala ve Vilmině hlavě. Otřásla se, rychle navlékla pyžamo a zalezla do postele.

Zhasni, říkala si v duchu.

Když zhasnu, bude to ještě horší.

Nakonec přeci jen sáhla po vypínači a přízraky přiletěly jak na zavolanou. Obří tlustý stařec, balancující na drobném ocásku. Ruce zkroucené na hrudi, dlaně visící jak u ochrnutého. Celý bílý a růžový, průhledný. Pokřižovala se a strašidlo vybledlo, stáhlo se do kouta, ale nezmizelo. Duch bez tvaru se dál třásl v ohybech závěsů. Měsíční světlo, říkala si Vilma a třeštila oči do tmy.

Hodinu poklepávala stehenními svaly o sebe, aby neslyšela dunění svého srdce.

Noc byla dusivá, probudila se ještě unavenější, než usínala, kávu stále cítila v hlavě. Včerejší paranoia byla pryč, ale spánek také. Bylo šest hodin ráno, Vilma se vrtěla na polštáři. Srdce stále slabě tlouklo v jejích uších.

Rychle do města. Natáhla na sebe oblečení, zběžně prohrábla vlasy. Klíče zazvonily o dlažky, když po nich hrábla.

V bufetu rychle zhltla plněnou housku, půl jí nechala a hodila do sebe silnou kávu. Pak vyběhla, žvýkajíc poslední sousto. Práce nepočká.

Přišla na schůzku o hodinu dřív, nevěděla, jak se to stalo. Vždyť vyrážela téměř pozdě! Co teď? Na rohu je bufet, může si dát něco k pití. Objednala si kávu s mlékem a nervózně bubnovala prsty o okraj čistého popelníku. Škubla zápěstím, stoh papírů se svezl ze stolku a rozsypal se po zemi.

Lola dorazila na schůzku o patnáct minut později a vesele a uvolněně se omlouvala. Dnes měla texasky a provokativní červené lodičky s na podpatku, do výstřihu bílého trička padaly lokny tmavých vlasů. Tělo pod elastickou látkou se vlnilo, když kontrolovala Vilminy dokumenty. Nádherná postava, pomyslela si Vilma. Ne jako ta moje.

Na chvíli ucítila chuť vzít do ruky Lolino hladké malé ňadro, vyjmout je zpod trička a políbit, ale rychle tu představu zaplašila, vyděsila ji. Zamumlala něco o spěchu a Lola jí podala složku na další týden, nehty škrtly o nehty.

Cítila se nemotorná a zastyděla se.

Slunce se chýlilo k západu a autobus se jemně vlnil na dálnici. Třes se Vilmy zmocnil znovu a silněji, ta poslední káva byla už přes čáru. Zaťala zuby a vší silou vtiskla týl do opěradla. Myslela na Lolina oblá stehna pod modrou látkou.

Za horizontem silnice stál obrovský černý mrak, jeho okraj svítil a zářil. V kontrastu s tím oslepujícím jasem byla temnota uvnitř těla mraku ještě větší.

Vilma sledovala očima ubíhající krajinu a mlčela.

Napětí dostupovalo nesnesitelného vrcholu.