Poslední setkání

Poslední setkání

Já to mám jasně namalovaný … trochu rozjařeně řekl po druhé, ale hodně malé slivovici, můj přímý předek na oslavě svých devadesátin, já tu budu do sta... Úctyhodný věk – devadesát….  Moje babička, tátova máma, dosáhla jedenadevadesáti let a byla tím rodinnou rekordmankou.  Tolik jsem to tátovi přál a vlastně sobě a nám všem z širší rodiny. Děda byl standarta optimizmu…

Záhy ovšem, snad za rok, se projevil následek dvaačtyřiceti let jeho celoživotní práce -obloukového svařování, spojené s vdechováním zplodin  z obalů elektrod, účinků záření a věčného průvanu v tovární hale. Nedokrvení dolních končetin, následná amputace nohy nad kolenem, za rok druhá a dožívání v GARCu – v geriatrickém a rehabilitačním centru. Nejen ty nohy, ale i vědomí postupně amputoval věk. Desorientovaný táta měl poslední rok potíže s tím, aby nás poznal. Potom měl velkou radost z každé návštěvy, rád se smál a ve zvlášť světlých chvilkách tvrdil, že má ztížené podmínky, ale že »slovo dodrží a do stovky vydrží«.

V tu neděli, na kterou nelze zapomenout, si zvlášť přesně vybavoval věci, o nichž jsme už léta nehovořili. Kolik jsem dostal penzi, kolik má on po třiceti letech, jak nám klape rodina (a ona opravdu klape, jenže i kdyby neklapala, stejně bych mu to neřekl), jak se má ten a onen, co nám roste na zahradě a spoustu dalších volovinek, které jsou vláhou i hnojivem vztahu.

Návštěvy skončily už před půl hodinou a tak nás decentně upozornila vrchní sestra, že je ráda za naši návštěvu, ale že ústav má svůj řád a »přijeďte co nejdříve znova«. Tak jsme tátovi  dali sbohem, což byla asi chyba. Měli jsme říci nashledanou a třeba by všecko bylo jinak. Následující obrázek se mi vybavuje většinou když skončím den na lůžku, nebo naopak, ráno při prvním procitnutí : Táta sedě podepřen stohem polštářů se smál, mezi smíchem řekl, že se těší na další návštěvu, popřál nám k našemu výročí, které jsme měli další den, v neděli a na závěr nám zasalutoval na naši šedesátikilometrovou cestu zpět, domů…

Náramná oslava : po snídani se ozval telefon. Brácha nám oznámil, že před hodinou… No, sakra, byla má první myšlenka – a do stovky schází ještě sedm let… Pak podivná tupá bolest.

U rozptylové louky jsem si statečně zabrečel, v trávě mi mizelo víc, než jsem do té doby tušil. Od té doby uplynulo šest let – napřesrok se naplní ta nedožitá stovka.

Vyvodil jsem z toho závěr : žij jako bys nikdy zemřít neměl a když se mi to daří, vždycky nechám tátu, aby mi k tomu zasalutoval…