Trojí život, trojí problém V.

Vyrazila jsem si na nákupy. Fakt mě lákalo koupit nějaký krásný pidi – obleček pro moje mimčo. Pak mi ale došlo, že těhotná jsem v jiném těle a schovala jsem si tyhle choutky pro Renee. Pro sebe jsem si ale koupila zbrusu novou sukni. Když jsem šťastná vycházela z obchodu, uviděla jsem před vchodem známé auto. Vystoupil z něj doktor a šel přímo ke mně.

„ Tak se zase setkáváme, slečno.“

„ Ehm…dobrý den…“

„ Hádám, že jste si jako Renee zlomila nohu nebo něco podobného a proto jste nepřišla na naši smluvenou schůzku. Je to tak?“

„ Skoro. Podívejte se, doktore. Vím, že mi chcete to dítě vzít, ale já ho nedám, jasné? Nemůžete mě jen tak zajmout a odvést k vám do nemocnice, když se stejně zítra probudím v jiném těle a vám zbude akorát tak lidské torzo. Prázdné tělo bez duše, se kterým nic neuděláte.“

„ To je pravda. Vás zajímat nehodlám. Počkám si, až se v těle Renee probudíte.“

„ Uteču vám.“

„ Vážně?“ Ukáže směrem do auta a já neodolám touze se tam podívat. A to, co spatřím, mi vyrazí dech. Vzadu na sedačce leží Renee. Tedy její tělo. Nebo spíš moje tělo. Takže na sedačce ležím já. Bože, to je zapletené...

„ Co jste to udělal?!“

„ Vzal jsem jen to, co nám patří…“

„ To je moje tělo!“

„ Naše tělo. Jen jsme vám ho zapůjčili. A s naším majetkem si můžeme udělat co chceme. Klidně i potrat…“

„ Ne! Počkejte! Prosím, udělejte to teprve, až se probudím!“ Potřebuju čas na vymyšlení úniku.

„ No…sice nevím, proč to říkám, ale dobře. Přeci jenom…bude to tak lepší. Vážně nevím, jak by to probíhalo s tímhle prázdným tělem. Měj se, kočko.“ Mrkne na mě, nastoupí do auta a odjede. S mým tělem na zadní sedačce. Kruci. Co teď? Pustím tašku se sukní na zem a rozběhnu se za autem. Nemám ale moc šancí. Na jehlách se běží špatně a navíc je auto mnohem rychlejší. Nestihnu ho. Nakonec skončím u sebe doma. Ani nevím, jak jsem se sem dopravila. Sedím na pohovce a zírám do blba. Najednou mě moje tři životy štvou a já lituju, že jsem se do toho programu vůbec přihlásila. Musím svoje tělo dostat zpátky, to je jasné. Ale sama to nezvládnu. Takže…půjdu za člověkem, který při mně stojí a já ho mám za to moc ráda…

***

Probudím se jako Lucy s jasným cílem. Zajít za Johnem a všechno mu vyklopit. Netrvá to ani moc dlouho a já už zvoním na jeho dveře.

„ Dobrý den. Co potřebujete?“ Odpoví mi po tom, co otevře dveře.

„ Ahoj Johne. Potřebuju s tebou mluvit.“

„ My se známe?“

„ Jo. Já jsem Renee.“

„ Fajn. Vy jste Renee a já anglická královna. Jděte si dělat srandu z jiných lidí, ano? Nashledanou.“ Přibouchne mi dveře přímo před nosem. Tak to teda nešlo moc dobře. Ale co. Já se jen tak nevzdám. A tak znovu zvoním. Otevře a vypadá dost naštvaně.

„ Jděte pryč, slečno!“

„ Ale já jsem opravdu Renee! Jak bych ti to jen dokázala…aha, už vím!“ Vzpomenu si na jednu věc, kterou prý řekl jen mně. „ Jako malý jsi spal s medvídkem Brumlou a dodnes ho ukrýváš ve skříni.“

„ Hrabala jste se mi ve věcech?“

„ Ne. Já jsem fakt Renee. A na pravé hýždi máš dvě pihy. Nad sebou. Ta nahoře je větší a ta dole menší…“ John se na mě udiveně podívá.

„ Co jsem dal Renee k svátku?“

„ Nic. Teda na můj svátek nic, ale o dva dny později ses objevil pod mým oknem a donesl jsi mi rozkošné štěně. Které ale uteklo… takže ho teď už nemám.“

„ Pojď dovnitř…“ zatáhne mě dovnitř. Naprosto přesně vím, kam mám jít a tak si sednu na pohovku. John se posadí do křesla.

„ Fajn. A teď mi řekni, jak to, že se moje milovaná Renee změnila v tuhle…studentku…“ Vzdychnu a začnu mu vyprávět celý příběh. Od začátků experimentu, přes tu smlouvu…řeknu mu o Alicii a Lucy…a o doktorovi. A jako třešničku na dort si nechám únos svého těla. Když mu tohle všechno vysvětlím, valí na mě oči.

„ To je vtip? Jsem ve skryté kameře?“

„ Ne. Všecko je to pravda.“

„ A jak ti to mám věřit?“

„ Jdi se podívat do mého bytu. Teda…do bytu Renee. Nebude tam.“

„ Tak je v práci…“

„ Tak jinak. Zkus se dostat do této jednotky. Někde tam Renee bude.“

John si rukou prohrábne vlasy.

„ Takže. Ty potřebuješ dostat své tělo, je to tak?“

„ Přesně.“

„ Fajn. Uvidím, co se dá dělat. A teď…nezašla bys na oběd? Potřebuju si s tebou ještě něco vyjasnit. Pořád mi nedochází, že je to pravda…“ Přikývnu a vydám se s ním do mé nejoblíbenější restaurace.