Dračí síla II

Zdravotníci ještě nestačili zavřít dveře sanitky, když tu jsem na noze  ucítila dotek léčitelky. Otevřela jsem oči a viděla jsem stát u sebe stařenu. Byla malá, v černé pláštěnce, dlouhé bílé vlasy. Otočila se na bližšího z policistů: „vidíte, já vám říkala, že tam někdo naříká, a kam ji vezete?“ Vedle u nohou jí seděl pejsek. Aha, tak to byl ten studený čumák.

„Navštívím tě, holčičko...“, ujistila mne, když se dozvěděla, kam jedeme.

Později jsem se dozvěděla, že jela za námi taxíkem a zaplatila drahého specialistu- plastika, který mě „vyšíval“ záda velmi dlouhou dobu, ale za to snad nebudu mít jizvy, nebo alespoň moc znatelné.

Když jsem se probrala, stála vedle mne a hladila mne po vlasech. Věděla jsem, že za dveřmi stojí policista a hlídá.

„Jak jste se sem dostala, nebo vás pustil?“

„Když chci, tak mě nevidí.“

Odhrnula prostěradlo, kterým jsem měla přikrytá záda a vytáhla z kapsy křišťálovou lahvičku.

Dala mi přivonět. Ucítila jsem známou vůni. Přikývla jsem a nechala si pomazat rány.Tyto tinktury měla i babička. Jejich výroba trvala někdy i několik let. Obsahovaly výluhy z bylin, kořenů, vzácných kamenů. Jeden kořen, který byl obsažen zde, musel být naložen v lihu a zakopán na pět let. Pak mi chtěla vložit do úst mech podobný houbě, vonící po octu. Ano, byl to vzácný mech, který dostal na utišení bolesti i Ježíš. Aby se uvolnily potřebné látky, musí se namočit do octa. Zbaví to bolesti, ale používá se i pro komunikaci s mrtvými, protože uvolňuje duši z těla. Zaváhala jsem.

„Potřebuješ to, ještě ses nerozloučila s rodinou.“

Zavřela jsem oči a otevřela ústa. Na jazyku jsem ucítila pronikavou chuť octa.

Stáli tam všichni. Maminka, držíc v náručí malého bratříčka, tatínek, má sestra – dvojče, babička. Usmívali se. Já se smála, i plakala. Už zase musím být silná a pustit je. Jak ráda bych s nima zůstala. „Žij,“ opakovali mi.

Probudila jsem se plačíc a vzlykajíc, odcházeli tam, kde nic nebolí.

U mého lůžka stála žena a muž v obleku.

Bylo mi jasné, že jsou od policie. Zopakovala jsem jim, že nevím, jak se jmenuji, ani co se mi stalo. Jasně, že mi moc nevěřili, zkusili pár chytáků. Nemohli přijít na to, odkud mám přízvuk. Zavřela jsem oči na znamení, že jsem unavená.

Naštěstí jsem měla velkou bouli na spánku od toho, jak mě to hodilo na tvrdý beton v přístavu. Takže si mohou myslet, že to mám od toho.

Podle rentgenu prý doktor tipuje, že ještě asi nejsem plnoletá. Lékař říkal něco o kostech a uzavřených štěrbinách, přemýšlím, jestli to bude problém.

Všechno vyřešila ona tajemná léčitelka. Řekla mi, že se jmenuje Ela, čarodějka Ela. Přišla druhý den a zkontrolovala mi záda. Jizvy nebyly skoro již vidět, bolelo to již jen málo. Ela vyndala z tašky šaty. Vysvětlila mi, že mne pošle zpět po dračí síle, nemohu tady zůstat. Přes šaty mi přehodila nádherný plášť se širokou kapucí, která mi částečně zakrývala tvář. Byl stříbřitě šedý, podšitý bílou kožešinkou.

„Zapomněla jsem na boty, ale ty si poradíš.,“ šeptala, tlačíc mne do sedu na židli.

„Tak, teď zavři oči a představ si tam u vás místo, kde se chceš objevit,“ dodala, když jsme se rozloučily.

Opět ta závrať a chlad a byla jsem vyhozena před domem své kama rádky, kde jsem byla přes léto. To teď viditelně končí, pomyslela jsem si klepajíc se zimou. Naštěstí jsem v kolničce hledala boty, když jsem viděla z domu vycházet onoho vychovatele, co mne chtěl zabít. Hledá mě. Kruci. V koutě kůlny jsem našla holínky a v druhém své motokolo. Mám štěstí. Zadem, přes lesní cestu jsem ho vyvedla na silnici a až tam se ho odvážila nastartovat. Teď nesmím již nic zkazit, nesmím.

Nejdříve jsem dojela k mému vypálenému domovu. Kousek odtud byla stáj. Bydlel tam bývalý bezdomovec pan Adam, kterého se ujal otec a vlastně mu tu stáj pronajal, za to, že se mu staral o koně.

Poslala jsem Adama pro něco k jídlu. Sotva odešel, odhrnula jsem slámu v rohu stáje a namačkala složitý kód na jedné z mozaikových dlaždic. Otevřel se úzký průchod pod stáj. Vyzvedla jsem peníze a nějaké vzácné tinktury, které se mi můžou hodit. Zkontrolovala, zda jsem nezanechala nikde stopy po vchodu. Adamovi nechala na stole celých půl milionu korun, a napsala vzkaz, aby se mi staral o koně, dokud to bude možné, že si pro ně přijdu.

Kobylku, co se tu noc narodila, tu noc, kdy zemřela má rodina, ať pojmenuje Nemesis.