Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeschopnost vyjádření platonických lásek
Autor
coffin_of_me
Když jsem ho uviděla, jak si rozestýlá spacák uprostřed své chatrné a rozvrzané jednopokojové ubikace, vyskočila jsem z postele jak namydlený blesk: „No to si snad děláte legraci?!“
Zvedl hlavu a bylo jasné, že neví, co říct. Snad se v tu chvíli cítil provinile. Pomalu se došoural k posteli a ještě v kleče mi položil dlaně na kolena.
„Nechcete mi, doufám, říct, že já se budu válet ve vaší posteli a vy budete kvůli tomu spát na podlaze?“
Dlouho nic neříkal. Pak zoufale prověsil ramena a sklopil hlavu.
„Proč musíš být tak tvrdohlavá?“ zamumlal směrem k podlaze.
Začala jsem se hádat. Já se strašně nerada hádám, vážně. A s ním je to ještě o tolik těžší. Mezi jednotlivými řádky našeho dialogu vynechává tak dlouhé mezery, že i když jsem rozčílená, stihne ze mě všechna agrese opadnout a na každou další podrážděnou reakci ji musím znovu rozdmýchávat.
„P... připravuju vás o čas.. o peníze.. o materiál.. to vás mám připravit ještě o postel?“
Ticho.
„A o co mě připravíš příště?“
Schoulila jsem se do uzlíčku a on mě rychle zachytil do náruče. Hladil mě po zádech a já bezděčně nasávala jeho vůni. Ano, myslela jsem si, že je ještě panic, ale nikdy jsem nedostala jasnější znamení, než právě teď. Vždyť je to skvělý muž. Není ošklivý a i kdyby, charismatem i přesto jen prýští. Je vzdělanej, chytrej a... milej.
Je hrozně moc milej.
„Já vím, v čem je chyba,“ nechal se najednou slyšet. „Já prostě moc myslím na sebe. Měl bych víc myslet na to, co je dobré pro tebe.“
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle říká člověk, který pro mě udělá první poslední, a kdybych si řekla, skočil by třeba do Atlantiku, aby se mi zavděčil? Člověk, který má v lednici můj oblíbený sýr, aby mi ho připravil k snídani, aniž bych ho o to kdy požádala?
„Dost. Jděte na tu postel,“ odsekla jsem. „Já si beru peřinu a jdu na křeslo.“
„Ne... prosímtě, Klárko, nebuď tak umíněná...“
A já se mu vytrhla z náruče a zachumlala jsem se do křesla, že ze mě byl vidět sotva kousek tmavého temene. Slyšela jsem, jak si povzdychl.. a jak začaly na zem žuchat objemné měkké věci. Matrace. Vytahal dvě a připravil je doprostřed malinkého kutlochu jako manželskou postel. Zabraly téměř všechno místo a aby se dostal k mému křeslu, musel podlézt stůl. Pak jsem ucítila pohlazení po temeni.
„Já si nepřeju, aby se tady kvůli mně cokoliv měnilo.“
„Ale... to je na tom přece to krásné, Klárko. To, že když se lidi potkávají... že se věci mění. Vždyť já tě mám rád. Jsi takový můj zázrak. Chci, aby se ti dobře spalo. Prosím, pojď si lehnout.“
Tentokrát jsem si nechala dramatickou pauzu já. Zahleděla jsem se mu do očí a pronesla jsem pevně: „Zlobím se na vás.“
Stihla jsem toho litovat hned v první vteřině. Oči jako by se mu pokryly kalem a jejich koutky poklesly. Já nepovolila. S výrazem přesvědčení ve vlastní pravdu jsem ulehla na připravenou matraci a zavřela jsem oči, aby neviděl, že se mi chce taky plakat. On pak vlezl pod stůl a něžně mě pohladil po vlasech.
„Děkuju.“
Dělala jsem, že spím.