unavený pátek

horkostí mě polejvá šestatřicetistupňový den, mazlím se s opařeninami. na lavičce s lahvemi, víčka svítí, zelené listy se třpití, já, kouř cigarety a celodenní pití.
adolescenti olézají prolejzačku, a holčička co maj´ hlídat se rochní v záhoně.
"dobrý den, my se neznáme, já se jmnenuju klára doležalová."
"ahoj kláro jak se máš?"
"dobře, a včera sme tu byli a (někdo) vzal myši za ocásek, a vypustil je tady."
"proč?"
"no my sme je tady vypustili... a zase si koupíme"
"a vypustíte"
"nó zase tady."
koukám na holčičku s odřeninami po celém těle. zdravými odřeninami her, pádů atd...
jako zvířecí průvodce šamanův. něco mi říká, či má říct. zkrze vypadlé mlíčnáky se usmívá... něco mi říká, či mi to něco říci má. ale přes kůži z těžkejch kovů se dostane jen informace o možnosti, tak jako cítíte chuť řízku kterej nemáte ke svačině.
rochní se v záhoně asi hledá chudinky myši (doufám, že má jen velkou obrazotvornou představu a zábavu) snad se někde malý srdíčka nestresujou jasnym koncem.
ale zas sem na chvíli sám... slunce křičí přes hrany baráků, dědci seděj na lavičce ve stínu a rytmus sluneční jim hraje možná dixík, mě v přímý lásce, ošetřený střechami paneláků, hraje zběsilej bop, vařej se činely, basa a všechno co zaimprovizujou listy, lidi, a mý řasy co zářej natolik že to vidim.
a v pekle freejazzu je ticho.
napiju se. cigáro už je ubalený. TAKŽE... co?
rytmický krok pavoučích nožek, vlnový záření, ticho a kdybych dokázal meditovat smál bych se všemu co se hejbe.
prostě tu zapijíme, s radiací dnešní podvečer. tak neuvěřitelně prázdný pocit, že musí být opravdový. tiché číhající šelmy, jiskry vědění či slovního ejakulátu plížej se okolo mý hlavy. sto let nevymačknaná, nevypraná houbička na nádobí sice smrdí, ale začíná být konečně plná života.
olámaným zapalovačem načínám druhou lahev. a sem rád, že naproti mě nesedí lidé bez domova, musel bych jít, jít přímo k nim, dívat se na jejich opatrné ale nadějné oči a dát jim všechno, mý pivko a tabák.
karma by se láskyplně vrtěla nahá a zamilovaná v mý posteli já bych se taky vrtěl zeleným absťákem.
ale mám klid. jen příjemnou pozornost holčičky co si nemyslí, že sem asociální, sociopatický úchyl. děti mě maj´ rády. nevim proč. asi to mám napsaný na obličeji. starší se bojej nebo se smějou ale děti... ty se ke mě neustále vrací, přicházejí a zasvěcují mě do tajemství...
před pár lety sem tu fotil holčičky sekakující z prolejzačky.velkej cirkus, děti (asi to bude pozornost co je táhne, pózovaly seskakovaly, dávaly to naplno, celou svoují energi daly mě a dynamice) dneska je vídám na podobných místech v tříčtvrtečních legínách, nalíčené velké holky. už mi neříkají dobrý den. jsou plné časopisů a podobných určujících podmětů. ale oči ji zazáři když mě vidí.
sakra práce proč se tohle neděje s holkama o deset, patnáct let staršíma?
prostě neděje. běh okolností, spocený klus světa má jinej dres, než tým kterýmu fandim. takže tu sedime na lavičce já a nápoje.
a to zmíněný ticho vlastně není ani trochu potichu, mluví očima, pohybem, prostě flirtuje s mozkem z mořský řasy.