Pokoj 311

            Přišli spolu do malého půlnočního hotelu. Snad si vážně mysleli, že to bude vypadat jakože jen utíkají před jarním deštěm, že to všechno není předem dlouho plánovaná akce. Ne, nebyla to náhoda, že si pronajali jeden malej pokoj na jednu snad i dlohou noc.

            Po starém dřevěném schodišti spolu vyšli do druhého patra, kde na ně čekal pronajatý pokoj číslo 311. Pokoj, který se měl nesmazatelně zapsat do jejich dvou čistých duší. Bylo to takové malé vystoupení pana Nesmělého a slečny Nádherné. Oba se trochu báli a trochu očekávali neočekávatelné. Oba věřili, že v té deštivé noci, kde většina lidí končí, že oni najdou nový začátek.

            Odemknuli dveře pokoje a ozářil je silný proud bílého světla. Osvětlení, které se do tohoto bezejmenného půlnočního hotelu jednoznačně nehodilo. Možná, že i proto zhasli. Možná, že to mělo jiný důvod.

            Dvě nepopsané duše zase jednou překonaly zemskou tíž. Nehořelo město, když se ti dva poprvé milovali. Ale vlastně kdo by to potřeboval? Stačilo, že hořel oheň v jejich srdcích.

            Asi tak nějak si vždy představovali tu snovou symfonii. Nepotřebovali řešit to, co se odehrávalo za oknem. Déšť a lidské pomluvy na ně už prostě nemohli. Nad postelí se houpal malý andělíček, který celému jejich vystoupení přihlížel a z vedlejšího pokoje bylo slyšet nadávání tiráka na to, že jeho žena ho teď stoprocentně s někým podvádí. Jim to bylo jedno. Láska přece nemůže podvádět a hlavně tam, kde něco končí musí něco začínat.

            Rozednívalo se. Promoklé zdi půlnočního hotelu s radostí vítaly slunce, které se vyškrábalo na oblohu a teď jako by přemýšlelo jestli má začít hřát a nebo se raději ještě schovat do mraků, aby se podobalo panu Nesmělému a slečně Nádherné. Ti dva si přece v oblacích létali celou noc.

            Rozednívalo se a zatímco zástupkyně něžného pohlaví si zrovna nechávala zdát sen o věčné lásce, její večerní partner se procházel po pokoji. Nad postelí se na něj smál andělíček a z venku bylo slyšet nadávání tiráka, že musí jet zase dál.

            Pan Nesmělý ho poslouchal a přemýšlel. Je tenhle svět opravdu tak zlý? Měl plnou hlavu myšlenek a představ a na jednou dostal strach, že jednou možná takhle bude nadávat on, že možná má tenhle až příliš tvrdý řád a po každé chvíli štěstí, musí přijít kruté vystřízlivění. Bylo mu z ničeho nic smutno. Nikdy by nechtěl skončit jako ten tirák, co právě odjížděl. Nechce permanentně někam utíkat, nechce aby musel stále odněkud odjíždět a obviňovat svět a tu jenž miluje z neustálých podvodů.

            Andělíček nad postelí jako by ztratil svatozář. Z jeho tváře zmizel úsměv. Jeho oči se s úžasem a strachem zadívali směrem k oknu pokoje číslo 311. Pan Nesmělý ho právě otevřel a postavil se do něj. Slečna Nádherná spala a andělíček nevěděl koho teď může přivolat na pomoc. Pan Nesmělý se naposledy ohlédl. Na recepci za tuto noc platil předem, dluhy po něm nezůstanou. Jeho tělo vzlétlo a duše, ať se snažila sebevíc, už nestihla opustit tělo, už nezvládla znovu překonat zemskou tíž.

            Slečně Nádherná se otočila, ale oči neotevřela. Malý andělíček ještě stále hlídal její klidný spánek, ještě ji nechtěl přivádět do toho nepochopitelného světa, do světa, ve kterém jeho starší kolegové teď měli plné ruce práce s jednou zbloudilou duší, která utekla před budoucností.

            Pan Nesmělý už ani nevnímal jaká spousta andělů se shromáždila kolem jeho těla. Jeho poslední myšlenka patřila jí. Dívce z pokoje 311. A tak si ještě naposledy stihnul říct, že přece konec musí být začátkem.