Spolužáci

"Tomáši?" otočil se po směru hlasu. "No jasně! Myslel sem si, že seš to ty!" Hubený vysoký muž stál kousek od něj, ale musel křičet, aby byl přes hluk projíždějících aut a hukot větru slyšet.

"Hej, Matterne, nedělej, že mě nepoznáváš!"

"Filip Fremr? Co ty tu děláš?" střelil trochu od boku, protože bez brýlí nedokázal přesně rozpoznat obličej druhého muže. Podali si ruce.

"Co tu dělám?" pokrčil blonďák rameny,  "Ani nevím, jsem na cestě domů."

"Já taky," přikývl Tomáš a věnoval bývalému spolužáku dlouhý pohled. "Vypadáš dobře, jak je to dlouho, co jsme se naposled viděli?"

"Už ani nevím. Pár let. Tys byl tehdy čerstvej ženáč, tak sme to slavili."

"Tak to už bude skoro deset let."

"Už jsou z nás pěkně starý dědci, co? Ještě vám to v pohodě klape?"

Tomáš mlčel, pomalu potáhl z cigarety a pak chvíli sledoval, jak vítr odnáší kouř pryč. Z dálky se blížily policejní sirény. Ještě nebyla vidět světla majáků, ale jejich zvuk se nesl čistě a jasně, jako kdyby už tu byly.

"Ne, už spolu nejsme. Tereza před rokem umřela. Rakovina." Právě dnes to byl přesně jeden rok, vzpomněl si s lítostí a dál upřeně pozoroval silnici. Sklepl naučeným pohybem popel z cigarety, tentokrát zbytečně. Ostrý vítr nedovolil, aby se popel hromadil.

"Sakra, promiň, to jsem nevěděl. Je mi to líto, vypadala jako fajn holka." řekl Filip s lítostí v hlase. Tomáš se v duchu zasmál. Jistě, žes to nevěděl, jinak by ses přece neptal. Zvedal se mu žaludek ze všech těch naučených frází vyjadřujících soustrast a lítost nad jeho ztrátou. Cizí lidé mu na potkání sdělovali, jak jim je LÍTO, že jeho ženu zevnitř rozežral nádor a chemoterapie. Nikdo toho nelitoval tolik jako on a nikdo jiný nechtěl slyšet slova lítosti méně než on.

"Jo, byla to fajn holka," řekl nakonec nahlas. "A co ty? Ty ses nakonec dostal do chomoutu? Co si pamatuju, vždycky ses tomu zuby nehty bránil." Snažil se Filipovi ulehčit situaci. Co na tom záleželo, jestli ho litoval doopravdy nebo šlo jen o společenskou slušnost. Za pár minut se znovu rozejdou a nejspíš se už nikdy neuvidí.

"Já? Ále, taky jsem se nechal uhnat," pokýval Filip hlavou. "Ale ne na moc dlouho!" dodal skoro jako kdyby se chtěl bránit. Předchozí rozpaky byly ty tam. Právě něco usilovně hledal po kapsách. "Hele, Tome, dáš mi cigáro? Asi jsem ty svoje nechal v autě."  mávl rukou směrem k silnici, když vzdal marné hledání.

"Promiň, ta byla poslední. Ani jsem nevěděl, že kouříš."

"To já taky ne, až do rozvodu. To byl řádnej stres. Ještě teď z toho mám vředy. Ale stálo to za to. Myslím teda to manželství. Máme malýho kluka. Budou mu tři roky. U mě je teda jenom jednou za dva tejdny, ale fakt ho mám moc rád. Zrovna zejtra přijede."

"Tak to ti přeju," kývl povzbudivě Tomáš.

Oba muži pak chvíli mlčeli. Kousek od nich hořela na silnici dvě auta. Zaklesnutá v sobě, kolem několik čumilů, čekala, až z právě brzdícího hasičského vozu dorazí někdo, kdo je uhasí. Policisté už dorazili. Teď se snažili zahnat kolemstojící zpátky do jejich aut. Ve směru na Prahu se pomalu začínala tvořit kolona.

"A co vlastně jinak děláš?" navázal Tomáš na rozhovor. Hasiči se mezitím snažili zlikvidovat šlehající plameny.

"Teď zrovna nic. Hledám si práci, ale je to dost nahovno. Naštěstí mám ještě odstupný z toho posledního místa, tak hlady netrpím."

"Vyhodili tě? Proč?"

"No, nazývejme to spíš oboustranně výhodným kompromisem. Firma přišla o nějaký prachy a potřebovala obětního beránka. Tak vybrali mě. Nikdo důležitej, ale ani zase ne nikdo od uklízečů. Byl sem vlastně takovej exemplární případ."

"To ti nevadí, že si s tebou takhle vytřeli prdel?" zeptal se Tomáš, ale ani nezněl moc překvapeně. Znal Filipa tak dobře, že věděl, co odpoví.

"Uzavřeli sme fakt výhodnou dohodu a mojí strašlivý pověsti to moc uškodit ani nemohlo. Nestěžuju si." pokrčil Filip rameny a mlasknul.
 Tomáš jasně cítil tu chuť, která ve Filipovi rostla. Sám ještě ani nedokouřil a už měl chuť na další cigaretu.

"Takže si teď užíváš takovou menší dovolenou."

"Jo, vlastně jo. A celkem dlouho už jsem nad nějakým tím delším volnem přemýšlel, takže si to fakt užívám. Se vším všudy." usmál se Filip. Hasičům se podařilo udusit plameny. Z obou aut se jen mocně kouřilo. Až k Tomášovi se donesl zápach spálené gumy s jakýmsi sladkým přídechem.

"Tak to máš dobrý. Já sem zrovna v jednom kole. Lidi chtěj postavit co nejvíc baráků, než to zase všechno zdraží. Tak se nezastavím."

"Hm," ani jeden z nich neměl chuť dál se bavit. Ze zničených aut totiž právě vytahovali jejich těla. Balili je do velkých plastikových pytlů. Tomáš cítil, jak se mu svírá žaludek. Otočil se k Filipovi a poprvé za celou dobu se mu podíval do oči.

"Měl jsem toho poslední dobou vážně moc. Skoro jsem nespal a teď navíc to výročí..." Filip ho pozoroval s trochu pobaveným pohledem. Nebylo poznat, co si myslí.

"Nemluv o tom, už se stalo."

"Neměl jsem pít. Nechtěl jsem nikoho zabít," zašeptal Tomáš do větru, "vážně."

"Jenom sebe," dodal Filip a podal mu ruku, "Rád jsem tě zase viděl, Tomáši. Opatruj se." řekl a zmizel.

Tomáš ještě chvíli stál s dokouřenou cigaretou v prstech. Nakonec sáhl do kapsy, vytáhl rozbité brýle a jen pro ten pocit si je nasadil. Zahodil špaček a v dalším závanu větru se rozplynul.