Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zvláštní cestovní kancelář

15. 06. 2010
12
31
4332
Autor
standa.rd

Úplně normální sci-fi příběh, který může potkat prakticky každého...

Stanislav Strmiska
ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ


I.

Drobně mží. Procházím šedou ulicí. Chodím tudy každý den z práce. Šeří se a je vyloženě hnusně a trochu i zima. Cestou jsem potkal, přestože jindy je tu lidí plno, jen jednoho muže. Díval se na svět jenom škvírou mezi vysokým límcem kabátu a kloboukem. Dovolím si tvrdit, že na této ulici znám snad pomalu každý kámen a žulovou kostku, jimiž je dlážděna. Snad proto jsem si všimnul vybledlé cedulky na jedněch z těžkých dubových dveří, jimiž jsou opatřeny staré domy. Přísahám, že nikdy předtím tam nebyla, přestože vypadala vcelku zašle a nápis byl vybledlý. Také mě překvapil nápis ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ. V této zapadlé čtvrti bych cestovku rozhodně nečekal. A co asi znamená to „ZVLÁŠTNÍ“? Je to jedno. Prší a je hnusně. Spěchám domů.

Marie je fajn ženská. Potkali jsme se už na škole. Po škole jsme se pár let neviděli a pak jsme se vlastně úplně náhodou setkali. Naše setkání mělo hodně daleko do romantiky. Zrovna řešila nějaký rozchod. Seděla sama u baru a dost sprintovala. Barmanka ani nestíhala nalévat vodku. Pomáhal jsem jí s rovnováhou, když se rozhodla jít domů; taky jsem držel její dlouhé vlasy, když třikrát cestou zvracela a opírala se o různé stromy. Dvakrát o kaštan a jednou o břízu.

Šéfem by chtěl být každý. Jen já ne. Po infarktu inženýra Bartoše jsem byl dosazen na jeho místo. Byl to logický krok. Služebně jsem nejstarší, mám nejvíce zkušeností, a že je naše kancelář daleko široko vyhlášena nejlepší projekční kanceláří, je také zejména moje zásluha. Přesto tomu nejsem rád. Z bývalých kamarádů se stali podřízení, kterým jde jen o jediné – vystřídat mě na šéfovském postu. Nemám z toho radost a práce mě netěší. Už tři týdny mám pod výkazem připravenou výpověď. Už tři týdny si říkám: Dnes ještě ne, ale zítra ji určitě zanesu řediteli.

Tohle je léto? Už čtvrtý den po sobě takhle odporně prší a je zima. Lidé z šatníků vytáhli kabáty a nepromokavé pláště. Je to hnus. Navíc Marie stoná a tak až přijdu domů, nebude nic teplého k jídlu. Hergot, jak by se v téhle psírně hodilo!

ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ. Ten nápis jsem prostě nemohl přehlédnout. Bylo možná osudem, možná jenom zvědavostí, že jsem vzal za kliku, otevřel vrata a podle šipek prošel průjezdem a dál přes tmavý dvůr až k dřevěnému přístavku se špinavým oknem, za nímž svítila nepříliš výkonná žárovka. Tohle přeci nemyslí vážně! Tady sídlí cestovní kancelář? Na dveře jsem klepal jen kvůli tomu, abych se přesvědčil, že to nemůže být pravda.

Doma jsem pověsil mokrý kabát na židli, aby uschl. A ještě než jsem se šel podívat na nemocnou Marii, která stejně spala, sáhnul jsem do aktovky a vytáhl smlouvu. Namazal jsem chleba sýrem a uvařil čaj pro oba. Přestože to jiskření dávno vyprchalo a život se změnil v stereotyp, snažím se náš vztah udržovat. I když jsem se v poslední době několikrát přistihnul, že spíš formálně a z pohodlnosti, tedy neochoty něco měnit. V sobotu letím.


II.

Mexiko je zvláštní země. Něco jsem o ní věděl, ale ne moc. Překvapilo mě hlavně Slunce, jakoby mělo jinou barvu a vzduch byl úplně jiný. Oproti tomu našemu měl takovou zemitou chuť. Možná je to taky tím, že zatímco u nás bude pomalu večer, tady dopoledne. A ty lidi. Úplně jiní, plni života. To nebylo jako u nás. U nás, když jdu po ulici, mám pocit, že potkávám téměř mrtvoly. Tady… tady se prostě na ulici žije. Je to paráda. Jenom jsem vyšel ze vrat, už na mě kdosi volal: „Hola, José! Cómo estás hoy?“ a jiný zase: „Vas a venir por la tarde a jugar cartas?“

Každičkou chvilku jsem využil k tomu, abych načerpal atmosféru a nové vůně. Prošel jsem uličkami vesnice Bahia de Kino až k pobřeží. Tak tohle je Pacifik. Cestou mě lidi zdravili, a tak jsem je zdravil taky. Na všechny jsem se usmíval. Tady se usmívají všichni. Bylo mi fajn. Škoda, že to trvalo tak krátce. Ani jsem vlastně nestihl ochutnat nic z místní kuchyně. Ale to jsem si uvědomil, až když jsem odcházel potemnělým dvorem domů.


III.

„Já jsem vám říkal, že se budete vracet.“
„To víte, je to skvělý zážitek a za ty peníze to rozhodně stojí.“
„Takže, co byste si tak představoval?“ zeptal se mě majitel a provozovatel ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘE.
„Beru cokoliv zajímavého,“ odpověděl jsem netrpělivě.
„Dobrá, podívám se, co bychom tu měli na příští sobotu,“ řekl a začal se přehrabovat v papírech ledabyle poházených po stole, které působily jako všechno možné, ale ani zdaleka nepřipomínaly zdroj relevantních informací.
„Tak, tady to máme,“ zaradoval se, když po poměrně dlouhé době vytáhl jeden z nich.
„Pro tentokrát tu máme jižní Francii, což není až taková exotika; Argentinu, ale to už jste byl v Mexiku a to je podobné; Kazachstán, město Kapčagaj. To je takové městečko na pobřeží velkého jezera, ale nevzpomenu si, jak se přesně jmenuje. A to bych vám snad i doporučil.“

A tak jsem příští sobotu navštívil Kazachstán a potom Austrálii a Brazílii, byl jsem ve Stockholmu a ještě na spoustě jiných míst.


IV.

„Mám tu něco speciálního, kdybyste chtěl.“
„A o co by šlo?“ optal jsem se a v duchu jsem se těšil, že se podívám třeba do Lhasy.
„Je to úplně mimo.“
„Jak mimo? Co tím myslíte?“ Nějaké tropické pralesy, nebo snad jižní pól? přemýšlel jsem v duchu.
„Úplně mimo soustavu.“
„Jakou soustavu?“ nechápal jsem.
„Sluneční,“ odpověděl, jako by se nechumelilo.
„Myslíte jako mimo naši Sluneční soustavu?“
„Samozřejmě. Podívejte se, vy jste inteligentní člověk a určitě je vám jasné, že tahle technologie nevznikla u nás na Zemi. Nabízím vám to, protože jste se osvědčil a máme spolu dobré zkušenosti. Tentokrát by to ale bylo o něco složitější a časově náročnější.“
„Jak časově náročnější?“
„Tři dny. Tohle totiž není jen tak si s někým na druhé straně Země na hodinku vyměnit mysl a prohodit tělo. Jak už jsem vám vysvětloval, musí být na druhé straně někdo, jehož tělesnou schránku použijete a máte ji na hodinu k dispozici. Na oplátku má on na hodinu k dispozici tu vaši. Takhle to funguje a nejsou s tím problémy. Teď ale budete měnit tělo s úplně jiným tvorem, který jinak vnímá, může vás překvapit, že budete cítit daleko víc vjemů a některé důvěrně známé zase nebudou. Tedy v případě, že do toho budete chtít jít. Je to na tři dny s tím, že ten první den vás bude mít na starost nějaký průvodce, který vám všechno ukáže a pomůže vám s orientací v jiném světě. Tak co?“


V.

Jsem poloprůhledná éterická bytost. Myslím, že mám bleděmodrou barvu. Vidím. Necítím však žádné vůně a nevnímám ani nic hmatem. Vnímám však takové zvláštní velice příjemné lechtání a brnění, které mě naplňuje pocitem blaha a štěstí. To lechtání je všude kolem. Někde víc, někde míň.

Stačí mi jen pomyslet a už se vznáším a letím, kam jen chci. Krajina je krásná, převládají teplé zářivé tóny. Všechno je jakoby průhledné a vše lehce září. Nádherný svět. Vím, co a jak funguje. Byl jsem přivítán průvodcem. Nemluvil, ale já vím, že mě vítal. Také jsem chtěl vědět, jestli je to „muž“ nebo „žena“. A jen jsem na to pomyslel, hned jsem to věděl, Jako bych měl někde ukrytou databanku základních znalostí.

Hned první den jsem se pustil do obhlídky tohoto světa. Viděl jsem nepředstavitelně vysoké vodopády, kde se voda, která spíše připomíná růžovou páru, pomalu snáší z velké výše a plní jezera, v nichž se dá koupat, a v nichž jsou příjemné pocity ještě mnohokrát znásobovány.

Kolem poledne mne vyhledal opět můj průvodce. Sdělil mi, že jej mám následovat. Společně jsme letěli do nějaké propasti, která byla prozářena světle žlutým světlem. Byly nás tam tisíce. Společně jsme se pak oddávali něčemu jako sexu, ale nejde to dost dobře popsat. Pokud bylo koupání v jezeře desetkrát tak příjemné, pak tohle bylo ještě stokrát takové. Člověk, tedy bytost, zažívala pocity nevýslovného štěstí. Najednou mezi námi začali přeskakovat náboje, ale nebylo to nepříjemné, právě naopak. Byl jsem za hranicí blaha, tohle bych na Zemi nikdy nezažil. Všimnul jsem si, že pokud se v jeden okamžik setká těch záblesků víc, vytvoří se takové průhledné vajíčko, v němž to modře jiskří. Ta vajíčka se po malé chvíli vznesou a elegantně odletí, aby se uhnízdila ve zvláštních průhledných květinách, které rostou jen na plážích kolem jezer. Tam zrají a po nějakém čase se přestěhují na velké stromy připomínající ohromné sklenice na stopce. Na nich pak vajíčko dozraje úplně. Vejce se roztrhne, vypadá to pak jako malý ohňostroj. Uprostřed všech těch jiskřiček, blesků a výbojů energie se zjeví další z nás. Tedy z nich.

Den se chýlil ke konci a s ním i můj čas. Za jeden den na této planetě uběhly tři na Zemi a to znamená, že se budu pomalu loučit. Ještě jednou jsem se proletěl na všechno podívat. Chtěl jsem si co nejvíce vjemů uchovat v paměti. Je mi trochu líto, že už musím. A je mi také líto, že tohle nevidí Marie.


VI.

Říkám jí Zářivá planeta. V lidské řeči neexistuje ekvivalentní výraz pro ten pocit, který vyjadřuje jméno planety. Byl jsem tam od té doby znova ještě dvakrát. Teď jsem tedy počtvrté. Tentokrát je to však jiné. Mému párníkovi, tak si říkáme, se na Zemi extrémně zalíbilo. Kupodivu i moji roli hraje bezvadně. Marie jen září a i práci zvládá bravurně. Dokonce jsem po návratu zjistil, že jsou dotaženy i některé věci, které jsem měl zaškatulkovány jako „vyjebávky“ a odkládal jsem je, jak jen to šlo. Možná i proto jsem souhlasil s tím, že se vyměníme na delší dobu. Tentokrát na Zářivé planetě strávím tři dny. Zhruba devět dnů pozemských.

Objevoval jsem další krásy Zářivé planety a užíval si jejího šťastného brnění a lechtání. Znovu jsem se zúčastnil plození nových bytostí, což je činnost neskutečně příjemná a daleko intenzivnější než náš klasický pozemský sex.

Také jsem se věnoval příjemnému slunění na pláži. To člověk zrovna cítí, jak ho to slunce nabíjí. Takhle se tady totiž přijímá energie. Žádné jídlo, žádné chutě. Vše je však bohatě vynahrazeno oním příjemným pocitem.


VII.

„Stalo se něco?“
„Ne. Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Že jsi takový jiný. Včera jsi byl plný energie, usmíval jsi se a dnes… Neleze na tebe něco? Nebolí tě v krku?“
„Možná trochu,“ odvětil jsem a pokusil se na tváři vyloudit úsměv. To jo, včera jsem se ještě usmíval bezděky. Jenže včera jsem byl úplně na jiné planetě a bylo mi krásně. Co zase tady v tom stereotypu?


VIII.

„Jak říkám, tentokrát prý by tu chtěl být měsíc. Vy s tím souhlasíte?“
„Souhlasím. Beru to,“ odpověděl jsem a už jsem se viděl na plážích Zářivé planety. Tam je fajn.
„Dobrá tedy, je to jen na vás. Takže zítra?“
„Zítra.“


IX.

Když jsem se vrátil z desetidenního pobytu na Zářivé planetě, zářila i Marie. Když chystala jídlo v kuchyni, prozpěvovala si. Pořád se usmívala a tak jsem se snažil usmívat taky. Dlouho mi to ale nevydrželo. Za pár dnů jsme byli tam kde předtím.

„Já nevím, co se to s tebou děje.“
„Co by se se mnou mělo dít?“
„Připadá mi, že máš takové vlny, kdy jsi v pohodě a usmíváš se a potom máš dny, jako třeba teď, kdy se s tebou prostě nedá ani mluvit,“ řekla Marie a bylo vidět, že ji to trápí. Jenže já vůbec nevím, co s tím.
„Promiň, mám nějaké starosti v práci,“ pokusil jsem se to zachránit klasickou odpovědí.
„Jenže tady nejsi v práci. Tady jsi doma. A já chci, aby nám bylo fajn. Proč to jednou jde a pak zase ne?“
„Budu se snažit, slibuju,“ slíbil jsem, ale stejně jsem věděl, že na to asi nebudu mít sílu.

„Půjdu se projít,“ oznámil jsem po chvíli.
„A kam?“
„Ven.“
„Tak já půjdu s tebou,“ řekla a už se hrnula k šatníku.
„Já ale chci jít sám,“ řekl jsem, což ji evidentně zarazilo. Zastavila se a dívala se tázavě.
„Ty někoho máš?“
„To víš, že jo. Nejmíň tisíc!“ zvýšil jsem hlas a ani jsem si v tom okamžiku neuvědomil, že je to vlastně pravda.
„Promiň, jen se chci projít sám.“
Vím, že tu noc plakala. A já jsem dělal, že spím.


X.

„Tak, jak to vypadá?“ ptal jsem se nedočkavě.
„Tento týden to bude opravené. Vy jste mi nějaký nedočkavý! A prej je na tom podobně i ten váš párník. Taky se těší.“


XI.

Měsíc na Zářivé planetě. Tři pozemské.


XII.

Když jsem se vrátil, byla Marie šťastná. Měl jsem radost, že je. I když vím, že to není moje zásluha. Ale teď se fakt snažím. Dokonce jsem koupil květiny, šli jsme do kina a taky do ZOO. Původně mi to připadalo jako pitomý a dětinský nápad, ale nakonec jsem zkysnul skoro dvě hodiny u mořských akvárií, připomínaly mi totiž Zářivou planetu a já jsem se hned cítil daleko lépe a měl jsem najednou pocit, že to slastné šimrání můžu vnímat i jako člověk.

Bylo to ve středu, dvanáct dní po mém návratu. Přišel jsem domů z práce a Marie zářila ještě více, než obvykle. Vůbec jsem netušil, co se děje.
„Budeme mít miminko,“ vychrlila na mě a hned se mi pověsila kolem krku. Zarazilo mě to. Kdy my jsme naposled spolu… Tak jako mazlení a tak, to jo, ale takhle úplně? To si ani nevzpomínám.
„Ty nemáš radost?“ zeptala, když uviděla moji tvář. Když přemýšlím, tak se mračím.
„Ale mám. Samozřejmě, že mám!“ ujistil jsem ji a honem z paměti vylovil nějaký úsměv.
„To je skvělá zpráva! Takže ty budeš maminka!“ tvářil jsem se šťastně.


XIII.

Když je v noci tma, dívám se někdy na hvězdy, jak září, a je mi smutno. Vím, že tam někde v dáli je Marie… Přesto myslím, že jsem se rozhodl správně. Rodina má být pohromadě.

 


31 názorů

Diana
24. 07. 2010
Dát tip
Výborné od začátku do konce. Přečetla jsem jedním dechem T***

bestye
22. 07. 2010
Dát tip
i mně se zdál začátek trošku těžkopádný, ale pak se to rozběhlo a možná finále přišlo trošku nečekaně, ale četla jsem proč, budiž. Styl vyprávění se mi moc líbí a určitě je jasné, že kdyby to bylo delší a byl prostor pro detaily, bylo by to ještě lepší. Moc mě bavilo to číst. *

Andre
14. 07. 2010
Dát tip
Bylo to zajimave a ctive, ale abych rekl pravdu, zda se mi to trochu "nedotazene". Myslim tim konsekvence takoveto vymeny tel. Jestli jsem spravne zaznamenal, bylo ti inspiraci astralni cestovani. Myslenka je pomerne dobra, ale spis si myslim ze by se hodila na nejaky delsi utvar nez je povidka. Dobre.

reka
08. 07. 2010
Dát tip
O Star Treku nevim, nikdy jsem ho nesledoval. Ale teleportace ma tradici jak v ramci fyziky (koneckoncu, fyzika teleportaci studuje, existuji teorie o jejich moznostech, i prakticke pokusy na urovni castic), tak v ramci sci-fi. Kdyz bych teda psal o teleportaci, mam na jednu stranu situaci usnadnenou (muzu se oprit o tradici v ramci zanru, kterou ctenar taky zna), na druhou stranu stizenou, pokud chci teleportaci mit jako hlavni motiv textu, ne jen jako napr. zpusob dopravy, protoze pak bych mel prijit s necim novym. Prenos mysli veda zas tak vazne nestuduje, takze tady mas proste situaci tezsi nez Star Trek. Dalo by se ale napr. oprit o studie uvedomovani sebe sama, co je to ja, co z toho tvori moje vzpominky, atd. - spoustu zajimavych faktu se da o tomhle najit v neuropsychologii, experimentalni psychologii atd. Nebo se da oprit o tradici sci-fi, ktera psala o prenosu mysli. Co se neda, je odbyt to mavnutim ruky. Resp. da se, pokud chces publikovat na pismaku, ale ne, pokud se chces dostat dal. Vim, ze Verne casto promyslel svoje napady do detailu. To neznamena, ze mel napr. planek rakety (coz neni podstatne), ale ze napr. uvazoval o slozeni materialu, o kineticke energii nutne k ceste na mesic, co by to znamenalo pro posadku atd. Koneckoncu, jak pise anglicka wikipedie o Ceste na Mesic, the story is also notable in that Verne attempted to do some rough calculations as to the requirements for the cannon and, considering the total lack of any data on the subject at the time, some of his figures are surprisingly close to reality. To neznamena, ze se nemylil. Ale ze se snazil svuj napad promyslet. To, co ty nazyvas blbosti, je bezna spisovatelska praxe. Obzvlast ve sci-fi je tohle velmi dulezite. Fandom povazuje za podstatne, ze napady v textu splnuji normy zanru, anebo jsou promyslene natolik, ze by, vzhledem k nasim teoretickym poznatkum, mohli fungovat. Tvoje dalsi vysvetleni neni moc legitimni v ramci textu, aspon me zpetne nenapadaji podpurne dukazy. Na druhou stranu, kdyz jsem text docetl, pral jsem si, abys prave takovy text napsal. Tak, kde neni jasne, jak to presne bylo. Myslim, ze by byl zajimavejsi nez to, co mas.

standa.rd
08. 07. 2010
Dát tip
Reka: To co píšeš ohledně sci-fi a nedomyšlených nápadů je blbost. Myslíš si snad, že tvůrci Startreku mají zmáknutý proces teleportace, ví jak funguje a umí ho vysvětlit? A co hyperphon? Nebo myslíž, že Verne měl k dispozici plány funkční rakety, když v roce 1865 poslal své hrdiny na Měsíc? Já osobně si myslím, že jen velmi těžko. Ani já sám nevím, jak to přesně s našim vědomím funguje. Ale "oni" to vědí a umí to použít tak, aby to prostě fungovalo. Tečka. Kdyby se v žánru měly objevovat výhradně věci, kterým rozumíme a umíme je vysvětlit, už by to přeci nebylo sci-fi. Ještěk tomu Mexiku - není to nosný prvek a k popisu toho, že je někde jinde to podle mého stačí. Stejně tak totiž mohlo být libovolné místo na této planetě. Význam Mexika je zanedbatelný. A přidám ještě další možnost k vysvětlení onoho "transportu": a co když nikde nebyl? co když to byla jenom droga, která mu navodila pocit, že je někde jinde (že umí španělsky, že je éterickou bytostí) a zároveň působila tak, že se choval daleko lépe ke své ženě? Kdybych se pustil do rozsáhlejšího popisu fungování výměny "párníků", ztratil bych tento rozměr povídky, kterou mohou někteří čtenáři vnímat také jako obyčejnou anabázi propadu do závislosti... Možná proto sc-fi příběh, který se může stát prakticky každému...

reka
08. 07. 2010
Dát tip
S timhle pristupem nesouhlasim, napisu kratce, proc. "Reka: Z tohoto důvodu to nikde nezmiňuji. Já sám nevím, co všechno si cestovatelé mezi sebou mění a dost možná to neví ani provozovotel cestovky. Důležité je, že to funguje." Problem pro me je, ze to nefunguje. Pokud ctu sci-fi a neco mi tam nedava smysl, zarazi me to. Nedava smysl znamena, ze to neni obhajitelne v ramci logiky zanru, logiky vybudovaneho fikcniho sveta, ani v ramci logiky tohohle sveta a mych zkusenosti v nem. Sci-fi ma jednu vlastnost, fantaziruje, ale snazi se to fantazirovani rozumove podlozit. Pokud napad (ktery je hlavni pro fungovani celeho pribehu) odbydes mavnutim ruky, tim, ze ty sam nevis, jak to funguje, tak mi to prijde jako lenost. Nedomysleny napad. A kdyz ma ten napad trhliny, o to hur. "Styl psaní - je to záměr. Jedná se o výsledek bruálního škrtání. Původně jsem to napsal neskutečně dlouhé, ale po kurzu tvůrčího psaní jsem text vzal seškrtal a přepracoval. Popisy - snažím se napsat jen nutné minimum pro to, aby si čtenář mohl vytvořit svůj svět, aby mohl zapojit především svoji fantazii - nechávám jen stopy příběhu, jistá vodítka. Kdybych kupříkladu rozvedl popis Mexika (což by zřejmě nebyl problém), bylo by tam toho prostě tolik, že bych zabrzdil děj a ukradl čtenáři jeho představy o Mexiku" Ale tady me spatne chapes. Ja po tobe nechci, abys psal sahodlouhe popisy. Nechci, aby ses rozepisoval o Mexiku na deseti strankach. Chci ale, aby tech par vet, ktere o Mexiku napises, me do Mexika vtahlo. Aby na me zapusobilo jako neco vic nez jen vety okopirovane z predmluvy k pruvodci Mexika, ktere me opravdu k nicemu moc nenavnadi. Stejne tak po tobe nechci, abys psal kvetnate vety, ale aby ty jednoduche vety, ktere pouzivas, mely silu. I jednoduchy, primocary sloh muze pusobit. To se tady podle me nestalo. Tohle se neda vysvetlit abstraktne, da se asi pochopit jen z vlastni zkusenosti, kdyz budes cist, cist a cist.

(Ještě ten "Chosé". :))

standa.rd
07. 07. 2010
Dát tip
Vážení přátelé, díky za kritiku. Lady de Winter: dík za postřeh se španělštinou. Už je tak, jako to má být:). VT Marvin: Musím obhájit ten začátek, který je tam z mého pohledu hodně důležitý. Kdybych ho vynechal, zestručnil nebo cokoliv jiného, ztratil by se mi kýžený kontrast vůči zbytku textu. Zrovna tak zmínka o práci je nutná, aby pak měla smysl pasáž, ve které se dovíme, že i ta práce "párníka" bavila. (hergot, tak se dívám, že už jsem to jednou v komentáři psal; tsk to tu nechám - opakování je matkou moudrosti :) ). Janina6: Dík za připomínku. Teď už to tak nechám, ale slibuji, že příště si dám větší pozor. Pasingr: Je fajn, že jsi povídku přečetl, přestože nečteš sci-fi. Plně souhlasím s tím, že některé povídky a romány zcela překrucují přírodní zákony a autoři vymýšlejí jakési anomálie apod., čímž dokáží zcela zmást čtenáře a dokonale znesrozumitelnit text. Taky to nemám rád. Reka: Z tohoto důvodu to nikde nezmiňuji. Já sám nevím, co všechno si cestovatelé mezi sebou mění a dost možná to neví ani provozovotel cestovky. Důležité je, že to funguje. Je dost možné, že o tomto problému víme prozatím celkově málo a až to (jako lidstvo) zvládneme, třeba budeme umět tyto části separovat a využívat jenom části, které budeme potřebovat. Úvidíme (možná :) ). Styl psaní - je to záměr. Jedná se o výsledek bruálního škrtání. Původně jsem to napsal neskutečně dlouhé, ale po kurzu tvůrčího psaní jsem text vzal seškrtal a přepracoval. Popisy - snažím se napsat jen nutné minimum pro to, aby si čtenář mohl vytvořit svůj svět, aby mohl zapojit především svoji fantazii - nechávám jen stopy příběhu, jistá vodítka. Kdybych kupříkladu rozvedl popis Mexika (což by zřejmě nebyl problém), bylo by tam toho prostě tolik, že bych zabrzdil děj a ukradl čtenáři jeho představy o Mexiku (každý máme ty své, proto je lepší, když si tam každý dosadí to své Mexiko - lépe se do příběhu ponoří). Teď možná trochu odbočím, ale líbí se mi styl, kdy jsou čtenáři předkládány různé fragmenty příběhu a nutí jej použít vlastní fantazii pro dotvoření příběhu - asi nejlepší věc, kterou jsem tady v tomto duchu četl je povídka Kvído a Fráns autorky filemon. Možná ještě lepší jsem četl na serveru epika.cz - povídka Prázdniny od autorky Alice, je podle mě úplně úžasná. Co se týče slovní zásoby, snažím se ji přizpůsobit postavám, tak aby povídka byla co nejcivilnější, čtivá a hlavně uvěřitelná. Kdysi jsem psal vzletně a květnatě, ale ono to v dnešní době vypadá místy až komicky a podobný jazyk používám vlastně jen v textech, které chápu jako jakési cvičení (surrealistické povídky Jeden je den, Druhý je den, Třetí je den a Čtvrtý den je noc). Carver: jak už jsem psal výše - úvodní pasáž vytvoří kontrast vůči dalšímu textu. Bez něj to prostě nefunguje, proto ji za zbytečnou nepovažuji. Winter: Jak už jsem psal - typ jazyka je zvolen tak, aby "hrál" s postavami. Hlavní hrdina je obyčejný člověk... Mylenka: Jsem rád, žes povídku přečetla, přestože nemáš ráda sci-fi a horory:) O to víc mě těší, že se povídka líbila.

Marcela.K.
06. 07. 2010
Dát tip
Když jsem tu byla poprvé, odradil mě prolog. Nemám ráda sci -fi, horory. Teď, když jsem se donutila přečíst prvních pár vět, nedokázala jsem přestat. Vůbec mi nepřišlo, že by začátek nějak brzdil vyprávění. Naopak, uvedl skvěle do atmosféry příběhu. Nedokážu také posoudit originálnost příběhu, protože se scifi opravdu vyhýbám. Nemám ráda příběhy, které nejsou reálné a přitom miluju pohádky... Píšeš dobře...vlastně velmi dobře.*

Winter
05. 07. 2010
Dát tip
Pěkné, vtipný nápad, hezky stupňovaný, čtenář si tak nevšimne trochu banálnější jazykové stránky. Popis cizí planety mi připadal jako čtyřlístek na LSD, ale nešť .) Nevím ale, nakolik by "komplexnější" jazyk podkopal či podpořil vcelku triviální, ale skvěle funkční zápletku, možná by přenosem akcentu působil kontraproduktivně. Těžko říct, je to o experimentování. Tož, tip závěrem.

reka
01. 07. 2010
Dát tip
Líbí se mi pointa. A i celý nápad je dobrý, i když nevím, jak moc originální, protože sci-fi čtu málo. Není podle mě úplně dotažený, není mi třeba jasné, pokud docházelo k přenosu mysli (což asi jo, vzhledem k tomu, že on se pořád cítil jako on), jaktože jeho mysl uměla cizí jazyk/telepatii atd., když to, předpokládám, ve svém normálním těle neuměl. Pokud by se přeneslo jenom jeho uvědomování sebe same, neměl by pak mít vzpomínky. Co mi vadí víc než fabule je to, jak je to napsané. Krátké, strohé věty. Přepínání v času, které je divné. Nenápadité popisy - např. to, cos napsal o Mexiku, je ńemastné neslané, jako opsané z nějaké nudné cestovní brožurky - opravdu mě tyhle věty do Mexika nepřenesly. Přijde mi, že pokud se chceš zlepšit, neměl bys ani tolik psát, ale spíš číst. Zlepšit si slovní zásobu. Naučit se pracovat se stylem. Můžeš začít třeba tady na písmáku, kde vzhledem k tomu, kolik jsi toho postnul, píšeš kritiky skutečně hodně málo. Ale samozřejmě, důležitější je číst i mimo, nejen na internetu.

pasingr
29. 06. 2010
Dát tip
K diskusi o dlouhých textech bych uvedl. Skutečně je nepříjemné (alespoň pro mne) číst na monitoru dlouhé texty. Navíc do monitoru zírám při práci. Vyřešil jsem to jednoduše, přečtu pár vět a když mne upoutají, tak povídku pošlu na tiskárnu a jdu dál. K povídce. Obvykle nečtu scifi, protože mne nebaví se kvůli povídce nebo románu učit nová pravidla fungování světa. Tato povídka se mi však líbila. To není scifi, to je ze života. Nenechte se přemluvit k psaní pro monitor. Pište pro tisk.

Janina6
27. 06. 2010
Dát tip
Dobré čtení, je z něj cítit vypsanost autora. První odstavec mi vůbec nevadil, ale je fakt, že dost "zpomalovací" jsou ty dva následující, o Marii a o práci. Chápu, že tam ty informace mají být, ale možná by se daly někam "vsunout", méně rušivě. Jinak fajn, myšlenka, spád i překvapení...*

A jinak nemáš pravdu. Pod Valentýnem mám jednatřicet kritik a pod Ďáblovou duší taky přes třicet (i když tam zabírá velkou část jeden z dílů nekonečného seriálu VT Marvin vs. katugiro :D a zároveň ne všichni kritici ji dočetli do konce). Valentýn má 25 normo, Ďáblova duše dokonce 42. Takže není pravda, že tady lidi delší texty vůbec nečtou.

Na to stačí zvyknout si před odesláním udělat ctrl+a ctrl+c. A máš to celé zkopírované ve schránce a pokud tě to odhlásí, stačí se pod povídku vrátit, ctrl+v, odeslat. Dělám to pořád, taky ráda píšu dlouhé a zamotané kritiky. :)

standa.rd
23. 06. 2010
Dát tip
Jen mám zkušenost s tím, že spousta lidí, když vidí povídku, která je delší než výška zobrazovací plochy monitoru, tak ji raději ani nečte, protože je to moc dlouhé... Nic víc. Mám povídku, která má 48 normostran A4. Pro monitor je to dlouhé, ale na papíru se to čte... Další problém, který často řeším a který mě nevýslovně vytáčí, je fakt, že když už píšu kritiku, tak ji pojímám trošku obsáhleji a snažím se rozebrat, jak to na mě působí, co vidím jako plus, co naopak jako mínus a proč. Pokud to takhle píšu 10-15 minut, aby to mělo hlavu a patu, poté dám ODESLAT a jako odezva se objeví něco jako, že pro dlouhou nečinnost jste byl odhlášen, tak mě to neskutečně nasere a nemám prostě ani tolik času a ani náladu, abych to psal znova... A tohle se mi stává docela často. Vzhledem k tomu, že komentuju všechny povídky ještě na jiném serveru a nestává se mi to, tak prostě nemyslím na to, že bych si měl celou ktitiku zkopírovat nejdříve někam jinam, kdyby to náhodou zase nevyšlo... Uvědomím si to zase, až uvidím ten nasrávací nápis v levém horním rohu... A pak se na to prostě vykašlu... Musím říct, že mě to nevýslovně sere, když už si s tím tu práci dám a věnuju napsání komentáře nějaký čas. Tolik k mým komentářům.

standa.rd
23. 06. 2010
Dát tip
Díky za kritiku. Co se začátku týče, je trošku pomalejší, šedý a nevýrazný, ale vystihuje aktuální stav mysli hlavního hrdiny. Přesto ho tam nechám, protože je zdrojem poměrně markantního kontrastu vůči ostatnímu textu. Bez toho rozdílu to ztrácí ono kouzlo a z textu se stane jakási rychlopovídka, což bych nerad. Přestože vím, že některé jedince to může odradit, sázím na to, že budou zvědaví, v čem tkví to sci-fi (sám jsem četl tucty nezáživných textů, čekal, kdy to konečně přijde a mnohdy byl pak zklamaný, když nic). S nominací nemám žádný problém. Co se čtení týče, tak mám zkušenost, že se poměrně dost čtou čtyřřádkové veršíky (a mnohdy se divím, za co že je vlastně "kritici" velebí, když se jedná o něco bez hlavy, paty a hlavně myšlenky; možná za ta užitá sladkobolná klišé). Delší díla (povídky a prozaické texty všeobecně) jsou vlastně obětí doby, která je uspěchaná, všechno chceme hned a hlavně nemáme na nic čas. Takže ten povzdech v prologu byl myšlen spíš tak nějak všeobecně. No a pokud bych měl vypíchnout asi nejlepší věc, kterou jsem tady četl, pak je to povídka Kvído a Franz od filemon.

(jo a oprav si tu španělštinu ;))

Poslouchej, Stando, tohle je výborné. A konec se mi obzvlášť líbí. :) Mělo to trochu slabší rozjezd, ale vydržela jsem a bohatě se mi to vyplatilo. V prvním odstavci člověk trošku škobrtá o ty krátké, stručné věty, ale pak se to buď zlepšilo nebo jsem si zvykla. Moc se mi to líbilo, tip sem, tip tam. :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru