Navalis

Navalis

(věnuji…)

                                                                                   Prolog

na Malé Straně v Praze je hospoda a v ní

temný kout

ona tam sedává

a myslí na vlastní mord

je svatej Ján

bláznivá noc

a tam v tom koutě

na konci krátkého života

může být i brána do pekla

I.

rychle kreslím prstem do vzduchu dveře k utíkání

tluču na ně v rytmu tísícího tepu

mého hadího srdce

a zpoza nich mi šeptáš

zrádče

otevíráš

máš slepené vlasy

a unavenou bytost

je čas odříkání svršků

tvé paže vypráví příběh

řezných ran

a soli z polámaných nehtů

II.

pivo je motiv našeho souznění

kalné vidiny

o bezbřehosti citu

o propastné pitomosti

zlihovělých

chvil

kamsi se ztrácíš

o píď blíže k depresi

mi šeptáš vykořeněným hlasem

že okraj lidskosti

je krutý

III.

ve tvaru tvého posmutnění

ve smutku palčivém jak prázdný džbán

je patrný jinotaj

chci číst že patření si je obrazem našich přání

chci ti hrát na čelo

(jen z vrásek měl bych struny)

a odříkávat tóny

jeden po druhém

                                                                                  …

v tom koutě sedáváme spolu

a dotýkáme se běžnou řečí věčnosti

svatej Ján odpusť

že jsme velcí blázni

je noc jako jindy s přemírou zjihlostí

a otevřený sen propisuje jako přes kopírák

realitu 

IV.

pohled mi padá

za lem košile a zoufám si

až na hranici neúprosných zmatků

těch obestřených lhářů poctivého zjevu

prosím

seber se ty zranitelná

jenom ústa naplněná jitrem

ti poví

kam se dát na cestu

                                                                                  V.

z jizev spletený letopis tvých splínů

je čtivý

je bezbřeze neukončený

jsi hotová básnířka osudových pastí

které míjíš s nejistotou

lovené krásky

VI.

jsme vysypaní

z vlastních rukávů

a Bůh ví že se jako jindy

poslepujem tvrdým

jsi zimničná

tvar prvních stébel mi připomíná stojatá odpoledne

a společná vymýšlení Prázdna

už půjdu

a ty jdi kam se podívají paprsky

poslední lampy

Místo tečky

buď pro dnes s Bohem svatej Ján

na prahu nebe ji možná potkáš

už za pár výkřiků každodennosti

a jednou jistě