A POHLED OČÍ BUDE POHLEDEM

Nevadí, když mě držíš za ruku a obloha v horizontu let se moc nemění.

Ani slunce a vzedmuté vlny mi nepřipadají hloupé, hvězdy snad budou stále.

Rozkvetlé louky kopretin nezmizí, pořád budou říkat má, nemá, má …

I plakat se nepřestane pro smrt, lásku, pak radostí ze života nově narozených.

Červánky nezmizí s posledním dýmem bramborových natí v zákoutích

nešťastně vyvolených pro samotu, bez pochopení vzájemné tolerance.

Miluji, bude znít od úst k ústům v písních a říkankách, od srdce z přesvědčení.

Mraky budou plout, ať si píše kdo chce co chce i ptáci, však víš, melou si

pořád to svoje a běda těm, kteří se snaží promluvit.

Zlatá klec i řada vystoupení, exot pro "hele on mluví". Však křídla svázaná.

Cestičky hřejivé pro duše roztoužené, lemující přívlastky zdrobnělin.

A pohled očí bude pohledem, ne klišoidním přirovnáním nepravdy slov.

Tesejme věty moderní doby do kvádrů staletých, jen ty nám zaručí posloupnost.

Jen krok, co noha nohu mine, měsíční srpek v úplňku i ruka schopná pohlazení,

zahřívá slova, která tak často člověk člověku mění, pro vlastní nadutost.

Múza není vztek a "předpis" co se změní, jsou to jen lidé, kteří chápou pokolení.

Ne jen sami sebe.