Prasátko a vombat

Nedaleko velkoměsta jménem Sydney žilo v malém domečku prasátko a vombat. Byli to nejlepší kamarádi. Prasátko ovšem nebylo jen tak obyčejné prasátko, bylo totiž celé červené. Všichni ostatní to považovali za roztomilé a hezké, ale prasátku se to nelíbilo. Přálo si totiž srst, jakou měl jeho kamarád vombat, nebo klidně i jakoukoliv jinou srst. Rádo vombata hladilo kopýtkem a pochvalovalo si, jak je krásně chlupatý a měkoučký. Toužilo po chlupaté kůži stále víc a  přemýšlelo, jak to zaonačit, aby ji mělo. Vombat naopak obdivoval krásnou červenou kůži prasátka a jak už to tak bývá, byl nespokojený s tím co měl, se svou chlupatou srstí. Stejně jako prasátko toužilo po chlupech, vombat si velice přál červenou kůži bez srsti.

Jednou ráno probudilo vombata nadšené volání prasátka: „Vombate! Kamaráde! Už vím, jak ti pomoct k červené kůži!“ Vombat si líně protřel očka a kdyby se nejednalo o jeho vysněnou pokožku, jistě by na prasátko něco nevrlého zabručel, protože jakékoli buzení neměl rád. Prasátko mu vyložilo plán. Chtělo zapálit oheň a vombatovy chlupy jednoduše ožehnout. Vombat byl proti, bál se totiž bolesti a ani prasátkovo domlouvání, že pro krásu se musí trpět, nepomohlo. Prasátko tedy počkalo do večera. Jakmile vombat usnul, prasátko ho svázalo, zapálilo oheň a šup s ním do ohně. Vombat se probudil, křičel tak, že málem přišel o hlas, ale prasátko vytrvalo a vytáhlo jej, až když byly všechny chlupy pryč. Jen červená barva nebyla úplně podle představ vombata, protože místy se blížila spíše k černé. Vombat přetrpěl několik týdnů v bolestech, ale pak prasátku děkoval a pyšnil se kůží bez chlupů. Přemýšlel, jak by se prasátku nejlépe odvděčil. Jednou si takhle vykračoval svou vyšlapanou cestičkou a narazil na mrtvého klokana. Vtom ho napadla výborná věc! Takhle prasátku udělám tu největší radost, řekl si vombat. Stáhl z klokana kůži a ukryl ji doma v kůlně. Prasátku nic neříkal, to pro jistotu, aby se nebálo. V noci, sotva prasátko usnulo, svázal mu vombat kopýtka a začal k němu připevňovat klokaní kůži. Lepilo ji vteřinovým lepidlem na pokožku prasátka, připevňovalo sešívačkou a nakonec ještě přišilo pevnou nití. Prasátko stále tvrdě spalo, neboť to byl ještě větší spáč než vombat. Probudilo se až ráno a všechno ho bolelo. Sotva se mu ale vombat přinesl zrcadlo, prasátko radostí poskočilo a nic nedbalo bolesti! Mělo krásnou chlupatou srst! Trošku se ale zhrozilo, protože bylo na jedno očko slepé! Bylo to způsobeno tím, že mu vombat omylem přišil klokaní srst i přes oko. „Ukaž, to spravíme.“ řekl vombat a přiběhl s nůžkami. Snažil se prasátku vystřihnout v nové kůži otvor pro očko, ale prasátko zařvalo bolestí! Vombat mu totiž nevystřihl díru jen v klokaní kůži, ale vystřihl i celé oko ven! Prasátko naštěstí přežilo a tak možná doteď v malém domečku nedaleko Sydney žije spokojeně chlupaté jednooké prasátko s ožehlým vombatem.