Večer

Vzlyk židle, od stolu vstala dívka a bez ohlédnutí zmizela ve tmě. Vyšel ven a sklidil ze stolu.

Zafixovanými pohyby přehodil klíč v kase, najel na správnou polohu a potvrdil. Ve stejné chvíli, kdy si vzpomněl na odemknutý zadní vchod, v chrčení tisknutého účtu zaslechl cizí zvuk. Trhl sebou, otočil se a udělal rychlý úkrok v bok.

Rána ale neminula – nepřišla.

Znechucen sám sebou prošel bez rozhlížení skladem plným tmy, takřka beze změny přecházející v prostranství venku, prázdné parkoviště zarostlé kopřivami a stíny s usměvem nabroušených zubů.

Zavrtěl hlavou, a přesto, když zavíral, nechal pošetile pracovat představivost a venku vytvořil valící se tmu, jakési beztvaré, ohromné natahující se paže, snažící se dostihnout zmenšující se prostor ve dveřích. V náhlém děsu rychle přibouchl, epileptickou rukou zamknul a s jakousi dětskou naivitou odskočil od vchodu, který se měl každým okamžikem prohnout pod tíhou veškeré prázdnoty.

Účet na život mezitím vyjel a jako vždy byl o něco kratší, než čekal. Povzdechl si, posbíral peníze a odešel.

Nad městem se nesl smích, odněkud z dálky. Na chvíli se zastavil a pohlédl směrem, odkud přicházel. Mechanicky nahmátl telefon, odemkl klavésnici a zase ji zamkl, aniž se na telefon podíval.

Někdo lidem vypnul výplň a barvy, takže se městem ploužily hloučky bezprizorních stínů.

Smích zesiloval, jak se blížil k centru; přibylo také postav. V cestě se objevila skupinka a cinkot mincí v batohu se náhle podobal umíráčku z nedalekého kostela, zpomalil a trochu odbočil a pak, když je míjel, jako vržen vpřed gravitačním prakem mizel za rohem.

Nad městem se nesl smích, ale jako by byl vždy někde jinde, než on – přestože šel přibližně směrem, odkud se zprvu ozýval, najednou byl za ním, aniž potkal jeho zdroj.

Vyšplhal do kopce a posledních asi dvě stě metrů šel v naprosté tmě, přesto se neděsil – pravděpodobnost, že by si zde na něj někdo počkal, byla mizivá.

Odemknul a vešel do domu; rodiče samozřejmě spali. Marně vzpomínal, kdy je viděl naposled.

Potichu otevřel lednici, vyndal Martini, limetku a z přihrádky led. S namíchaným pitím pak vyšel do patra a sedl si na balkon. Zapálil si. Pod ním leželo město, nad kterým se nesl smích.

Náhle se odněkud ozvala hudba, trvalo chvíli, než poznal, že mu v kapse zvoní telefon. Nevzal jej, věděl, že to musí být omyl.

Chtělo by to změnu, pomyslel si, když probíral posledních pár týdnů a nedokázal od sebe odlišit žádný z jejich dnů.

Možná si zítra dám Cinzano, napadlo jej po chvíli.

Město se jako světélkující chobotnice táhlo po kopcích naproti, větvilo. Ten pohled jej fascinoval; a zároveň, jakýmsi neuchopitelným způsobem, mu svíral útroby. Město žilo, smích ale pomalu utichl, za chvíli se nad městem nesly jen mraky, blednoucí na východě.