dopis pánům profesorům

Dobrý den,

opravdu upřímně doufám, že Vás neruším z nějaké důležité činnosti, vlastně se Vám moc omlouvám, protože je mi jasné, že ano. Pokud můžete aspoň na chvíli, byť s povzdechem, vytrhnout své vzácné myšlenky z hlubokých a tajemných dálav, chtěla bych se Vás zeptat, zda byste mi dokázali říct, kdy Vám mohu napsat tak, abyste se nehněvali, že ruším. Potřebovala bych se s Vámi totiž dohodnout, kdy se u Vás můžu zastavit, ale opravdu Vás nechci obtěžovat, víte, snad byste mohli mít v příštím roce někdy volnou minutku a ráda bych se strefila přesně do ní….

Vlastně se ani neznáme, na Vaše předměty jsem chodila spolu se stovkou dalších spolužáků, test byl písemný, zaškrtávací, místo jména – kvůli objektivitě! – čísílko. Přeci jen tu ale ještě je jedna malá záležitost, která by nás mohla svést dohromady.  Zápis do indexu. A proto vlastně píšu tento dopis.

Odmítám přiznat právo být na cizího člověka bezdůvodně hrubý i prodavačce po osmi hodinách za kasou, ale u ní to alespoň chápu. Co cítím zcela jasně z dnešní společnosti je směřování k čím dál větší anonymitě a aroganci. Bláhově jsem však doufala, že se tento trend vyhne akademické půdě!  Z jakého důvodu se mě ale snažíte donutit cítit se provinile, když s Vámi potřebuji vyřešit věci týkající se studia? Pro mě to také není příjemné, o něco neustále prosit a ponižovat se, bát se zaklepat na Vaše dveře. Připadám si až trapně, ale asi Vám to musím napsat: stejně tak jako Vy nemáte jen mě, já zase nemám jen Vás a Vaše soukromá pravidla. Proto bychom se k sobě měli navzájem chovat s alespoň minimální úctou a respektem. Samozřejmě vidím, že je studentů nadstav a že je to tedy pro Vás velmi těžké. Ale zkuste to; také to zkouším, za každými novými dveřmi slušně pozdravit a poprosit o malou chvilku pozornosti.

Jsme tu pro Vás stejně tak jako Vy pro nás. Sice je Vás míň a máte vyšší šarži, ale jedni bez druhých být nemůžeme, a naše soužití by mělo být oboustrannou spoluprácí. Je Vás opravdu tragická menšina (ale díky za ni!!), kdo se studentům na schodech podíváte do očí, navážete kontakt, dáte nám vůbec příležitost k pozdravu. Někdy se už zdálky usmívám a toužím popřát dobrý den Vám, kterých si vážím pro úžasnou šíři vědomostí i pro schopnosti je předat. Víte, jak mě pak zamrazí, když se mi očima podíváte skrze hlavu někam na stěnu? Z univerzity náhle není místo setkávání, nýbrž jen studené chodby, kde každý radši hledí do země. Jsme mladší a snadněji se urazíme, než Vy, dospělí a moudří, nemůžete se proto pak divit, když chodíme na Vaše přednášky bez omluvy pozdě, vymýšlíme taháky na tak populární celoplošné zkoušky a nijak extrémně se nesnažíme vstřebat Vaše vědomosti. Vlastně jsem si už kolikrát říkala, proč někteří z Vás učí. Měla by to přece být radost, ne? Přečíst v určený čas slidy a pak se zamknout do své kukaně, tu umí každý. Máte rádi učení? Máte rádi lidi? Proč trávíte svůj život na univerzitě, tedy mezi námi studenty?

Když nám budete stále dokola dávat najevo, jak námi opovrhujete (protože je nás moc, jsme hloupí, jsme líní, jsme tu samé holky atp. atd.), opravdu se takovými staneme (kromě toho pohlaví, doufám!). Co chci říci je to, že bychom si možná zasloužili trochu individuálního přístupu, když už né volné konzultační hodiny, tak tedy alespoň to zaregistrování na schodech. Vezměte nás na vědomí, prosím. Každého zvlášť. Protože to, jak se Vy chováte k nám, se odrazí v našem chování k Vám.

Příště až mi někdo vynadá, že jsem měla číst nástěnku kdesi ve druhé chodbě třetího patra vlevo, kde je vyvěšeno, že termín pro zapsání do indexu je ten a ten a rozhodně ne jiný, že Vás jen zdržuji (i když, upřímně, napsat podpis zabere nakonec mnohem míň času než celé to seřvávací divadlo okolo), že mám tedy štěstí, že jste dobráci a uvolíte se zvěčnit do té malé kolonky, a já pak od Vás budu odcházet vystrašená a ponížená, tak tedy příště, až se mi to zase stane, nenechám si schválně zapsat nic. Na vaše přednášky už nepřijdu, postačí mi zvukové nahrávky a prezentace, administrativu vyřídím přes sis a babičce, kvůli níž vlastně ty autogramy do indexu sbírám, vysvětlím, že moji páni profesoři tam snad někde jsou, bádají a vymýšlejí pro nás krásné věci, ale že si nepřejí být rušeni a že jsem je nikdy neviděla.

Až Vás zítra potkám, zase se na Vás usměju a pozdravím.

Podepíšu se tak, jak mě znáte. S úctou,

 otravná studentka