Návštěva v domě smutku

 

Zápach čerstvé, teplé moči.

Chodby plné stařen s vykoukanými pohledy

na pozdrav odpoví jedna z deseti

Babiččina spolubydlící řiťomluví s gramofonem

Prý mám pozdravovat svoji sestru

-vysvětlovat, že jsem jen změnila účes, je bezpředmětné

 

Moje pramáti je dobitá víc, než já předloni

kdy mi tváře zlíbaly pěsti stokilové angličanky

Měla dost místní atmosféry a pan Alzhaimer jí poradil

ať prostě uteče – bez hůlky, jako zamlada -

Nevím, zda chtěla jen ven, anebo na Druhou stranu za dědou

- a raději asi ani nechci vědět.

 

„Poznáváš Jitku?“

Mlčení. Ale i úsměv.

„Jestli poz-ná-váš...“

Chápu, že psychická nemoc jediného žijícího rodiče

dokáže rozhodit i šedesátiletýho chlapa

-ale tati, netrvej tolik na slovní odpovědi

raději se zaměř na úsměvy

 

Babička moc nemluví

ale já vím (anebo si přeji vědět?) že vnímá

Nikdy nezapomenu, jak mi kdysi po hodině mlčení

stiskla ruku, a zašeptala: „Ty dokážeš všechno..“

 

Jako malou mě děsně štvaly její kritiky

všeho se mnou spjatého – od školy přes pleť po zájmy

V pubertě mě zase točily dotazy, co chlapci a tak

Ale třeba nyní bych uvítala podobnou otázku

Široce bych se usmála a řekla: „Babi, je to trága, ti chlapi“

a ona by mi povídala o válce, svých chlapech a tak

 

Moje snaha nakrmit ji rozmačkanými jahodami

je oceněná úsměvem a pohledem natolik reálným

že na moment téměř nevěřím v existenci toho němce

co jí schovává do hlavy věci, patřící úplně jinam

 

Skupinu babek, co hrají opodál karty a drbou sestřičky

nepozdraví ani očima

a mně dochází, že teorie

dle které je lepší samota než nudná společnost

nebude ani tak z mojí hlavy

jako spíš z genetického vybavení.

 

---