Přemýšlení není pro vrahy

Pršelo. Dešťové kapky padaly na střechy gotických domů a dlažební kostky zapadlých temných uliček, pouliční lampy snášely své mihotavé petrolejové světlo jen do nejbližšího okolí. Město se koupalo ve tmě, jeho obyvatelé se topili s ním. Ti šťastnější doma spali klidným spánkem, smolnější se trávili methanolem. Cena kvalitního alkoholu byla stejně vysoká, jako chuť mrzáků se opít. A děvky všechno se svým nadhledem nezaujatě sledovaly  zpovzdálí čekajíc na další mrd, který jim přihraje obživu aspoň pro další den.
      Ulicemi, tmou a zvratkami se plížil posel. Našlapoval opatrně, každý krok dvakrát zvážil. Jeho poslání bylo velice důležité, nesměl zklamat tím, že by byl spatřen. Pod košilí schovával dopis od svého pána. Už počtvrté podnikal cestu do míst, kam by se v noci nevydal nikdo s minimálním pudem sebezáchovy. Do části města, kterou obývali lupiči a vrazi. Nejhorší kasta společnosti, které se hlídka vyhýbala i za denního světla. Pokaždé mu byla slíbená velice tučná odměna. Pokaždé dost peněz na to, aby odešel a dožil svůj krátký život v bohatství. Ale vědomí, že se za měšec zlaťáků cítí jako děvka, která bez okolků nastaví anál nejodpornějšímu ožralci, mu dávalo potřebné vzrušení. Nezajímaly ho peníze, chtěl být na chvíli něčím víc. Důležitý. A nepostradatelný.
       Vešel do nenápadných dveří. Byl očekáván, jinak by viděl jen obyčejnou stěnu cihlového domu. Magie iluzí byla jednou z nejjednodušších, které se daly použít pro obranu vlastního bejváku. A také vyhnána na hranici dokonalosti.
       Prošel dlouhou chodbou osvětlenou několika loučemi. Když tudy šel poprvé, byl posraný strachy. Tentokrát věděl, k jakému doupěti míří a strach ze tmy ho netížil jako to, co najde uvnitř.

 U dveří se pohnula socha ještěra. Němí dveřníci, kteří ožívali, jen když se blížila návštěva nebo pán potřeboval něco vyřídit.
       „Přichází posel, pane.“
       „Nech ho projít. A nevyděs ho,“ doplnil. Všichni dělají chyby. Jistou chybou se k němu jeho první zakázka ani nedostala a posel musel být zabit, protože oživlá socha ho tak vyděsila, že propadl hysterii.
       Ještěr otevřel dveře a zkameněl. Za chvíli vešel promáčený shrbený chlapík. Beze slova šáhl pod košili pro bílou obálku a natáhl se směrem ke zdejšímu obyvateli. Nic si neprohlížel, věděl, že jediný zvědavý pohled by ho poslal pod kytky žrát žížalky.
       Koutkem oka zahlédl, jak se od velkého krbu směrem k němu elegantně přibližuje postava. Vždycky tyto nájemné vrahy obdivoval za jejich krásnou nevyzpytatelnost a charismatickou osobnost. Vážil si jich, jak jen mu to respekt dovolil, ale přidat by se k nim nechtěl. Hnusila se mu představa, že by zabil člověka, který mu nic neudělal, a ráno by si zašel přímo z bytu oběti do vedlejšího krámu koupit housky.
       Když z jeho prstů byla vytažena obálka, otočil se a beze slova odešel. Pryč od člověka, který jediným pohybem dokáže zasáhnout nejcitlivější místa na těle a vstříc k dalšímu měšci, prodejným ženám a kvalitnímu pití. Ať ten život za něco stojí, vždyť zítra se nad ním může šklebit zubatá s kosou.
      Otevřel obálku a přečetl si instrukce. Znovu bezvýznamná žena za kupu peněz. Tento měsíc už počtvrté, znovu ve stejnou dobu. Nechápal to, ale jeho práce nebyla klást otázky. Vytáhl dýku, píchl se do prstu a kapkou krve na místě podpisu potvrdil, že úkol vykoná. Potom přešel ke svému kamennému sluhovi, počkal, až si obleče plášť a nechal ho, aby dopis vrátil majiteli.
       Připravil se a odešel. Další zakázka. Další na nekonečném seznamu.

Slova nebyla zapotřebí.
      V ušpiněné dlani se zalesklo několik mincí.
      Stačilo pár kroků pryč ze světla.
      Vyhrnutá sukně a natěšený ztopořený pták.
      Vzal si ji zezadu, zatímco ona zahřívala v dlani kulaté kovové plíšky slibující další den.
      Ten třetí byl tmou.
      Chvíli je pozoroval, bez ostychu, bez citů. Užíval si ten moment, kdy vítězil nad životem.
      Ledová dýka políbila krční tepnu.
      Na kamennou podlahu začala kapat krev.
      Cinkot mincí, mladé svaly nedokázaly udržet svůj příslib přežití.
      Podlomila se jí kolena, výkřik zvadl v přicházejících mdlobách.
      Chvěla se.
      První muž věděl, že něco je špatně. Druhý věděl, že všechno je tak, jak si naplánoval.
      Jedny hlasité kroky běhu, druhé spokojené a tiché jak let netopýřích křídel.
      Chladnoucí tělo a krev smíchaná s tmou.
      Hukot neustávajícího deště.

Ráno se na jeho stole zhmotnila kupka mincí. Přesně odpočítaná slíbená suma. Otevřel láhev vína, sedl si k oknu a přemýšlel. Smrt důležitého obchodníka nebo politika, proti tomu se nebránil. Zloděj jako zloděj. Ale proč zabíjet slušné lidi? Kdo by mohl chtít zabít pokaždé ve stejnou dobu děvky a žebráky? Když je někdo jednou spodina, je úplně jedno, jestli se vyskytuje ve čtvrti boháčů, kam ho vedly všechny poslední zakázky, nebo tam, kde mu okno skýtá přes úzkou ulici výborný výhled do špinavého bordelu.
      Navíc ho velice mátlo to, že pokaždé dostal přesně tolik, aby se těmto otázkám vyhnul. Nikdy neoplýval inteligencí, ale tentokrát by byl za větší příděl vděčný, aby mu všechno došlo.
      Počkal na východ slunce, dopil víno a šel spát. Noc byla dlouhá a krvavá. Čekání na spánek s myšlenkami na vystupující kotouč nad střechami jeho milovaného města mu vždycky pomáhalo na všechno zapomenout. Ale tentokrát nemohl dlouho usnout. Něco mu pořád dokola přikazovalo: „Přemýšlej ty vypatlanče. Tak přemýšlej!“
      U toho taky skončil. Přemýšlení není pro vrahy. Vyčerpává.

Onen den z mraků lilo obzvlášť silně. Země nasáklá vodou už nedokázala pojmout ani nejmenší doušek, ulice ležely pod tenkou vrstvou vody jak vyděšené děcko schovávající se pod peřinou před svými shrbenými démony. Proto nepotkal cestou domů živou duši. Večerní chlad a bahenní koupel se nikomu nezamlouvala.
      U dveří našel obálku. Ležela na podlaze, bez hnutí. Kdyby si mohl dovolit luxus přemýšlení nebo vzpomínání, určitě by mu to něco připomnělo, něco z jeho nočních činností. Takhle ji ale jen zvedl, prošel dveřmi a pohodil na stůl. Sedl si, dokrmil kocovinu několika hlty pálenky a přes ušmudlané okenní tabulky se zadíval na východ slunce. Zvláštní pohled, střechy se leskly v kontrastu se šklebícími se chrliči a korunu všemu dodávaly provazce deště.
      Otevřel dopis. Zatímco četl, na stole před ním se zhmotnila záloha. Poprvé dostal polovinu předem. Byl to velice důležitý úkol. Dnes večer, velvyslanec ze sousedního království, ve svém hotelovém pokoji. Usmál se. Konečně výzva. Po čtyřech samozřejmých vraždách, jako kdyby svým obětem jen stiskl ruku, přišla žádost, která ukáže jeho kvality. A on nechtěl zklamat.

Malé pootevřené okno.
      Hučící okap hned vedle.
      Vyšplhal s lehkostí šelmy a nahlédl dovnitř.
      Prázdný hostinský pokoj osvětlený několika svícemi.
      Čekal.
      Vyslanec přišel brzy.
      Bezchybný vstup na scénu, drama krvavého konce a on v hlavní roli.
      Pak jen tupá bolest hlavy, mlha a tma.

Přes malé zamřížované okno pozoroval východ slunce nad bleděmodrými mraky. Klečel svázaný v řetězech, ale výhled měl výborný.
      Mříže se s rezavým vrznutím otevřely a kdosi vstoupil do cely. Neviděl příchozího, neměl v úmyslu sesunout pohled ze svého posledního ranního kouzla.
      Brzy si uvědomil, že nad svými krčními svaly ztrácí kontrolu a hlava se mu otáčí k jeho návštěvě. Potom přišel i o vládu nad svaly ovládající oči. Ať vzdoroval sebevíc, pohled mu sklouzl z nejkrásnějšího východu slunce svého života do stinné cely. Před ním se zjevila iluze krásné usměvavé ženy. Určitě ji už viděl. Ale nevzpomínal si.
      „Dostal jsem tě,“ řekl ze stínu člověk, na kterého se musel dívat. „Mou ženu si pochopitelně nepamatuješ, byla pro tebe jen měšcem ztěžklý zkurvenými mincemi. Mohl bych ti vykecávat díru do hlavy, že pro mě byla vším, ale tvé svědomí už nikdo nevzkřísí. Kleč, dívej se na ni a přemýšlej, kdes udělal chybu. Čtyři vraždy ve stejnou dobu vytvořily kříž, v jehož středu jsi byl minulou noc. Ostatní ti určitě dojde. Já se za chvíli budu kochat pohledem, že oprátku kolem krku ti stahují plody tvé práce.“
      „Vrahu,“ řekli současně.

Poslední, co viděl, bylo slunce nad střechami gotických domů, které se koupaly ve žlutých paprscích, zatímco on vítal každou kapku sladké vody na své kůži.