Noční vlak

               Rozhodla jsem se jet posledním vlakovým spojem do Plzně. Původně jsem měla v plánu zůstat v Praze do pěti do rána a jet teprve potom, jenže jsem se bála cestovat v takový čas po Praze. A tak jedu teď, je přesně 22:23.

                Procházela jsem vagónem. Všechna kupéčka byla prázdná. Doufala jsem, že najdu nějakého příjemného tichého spolucestujícího, abych se nemusela celou cestu strachovat o svou bezpečnost. Za chvíli jsem takového opravdu našla, ale po dvou stanicích se bůhvíproč přesunul do jiného prázdného kupé a já jsem tam zůstala sedět sama. Kilometry ubíhaly, za okénkem se na mě zubila tma a asi po půl hodině cesty mi průvodčí cvaknul jízdenku.

                Beroun. K mému kupé se přišoural asi dvoumetrákový chlápek se zuby čouhajícími přes spodní ret a velkýma volskýma očima, které civěly jako kdyby měly každou chvíli vypadnout z důlků. Na nohách měl takové ty plastové sandále, módní hit sezóny děravý jak ementál, což je tedy dost podivné s ohledem na venkovní teplotu asi kolem -5*C. Zalitovala jsem, že sedím u okénka, protože on se posadil ke dveřím, začal na mě téměř bez mrknutí zírat a já jsem se v tu chvíli bála udělat jakýkoliv únikový manévr. Jsem v pasti. Snažila jsem se předstírat, že ho ignoruju a začala jsem se náramně zajímat o jaksi monotónní temný výhled z okénka.

                "Kam jedete?"

                Nezabralo to. Pojala jsem podezření, že jeho otázka nebyla snaha o konverzaci, ale že se zeptal jen aby věděl, kam jedu, kde vystoupím a tak. "Daleko." já na to.

                Ticho. Zase několik dlouhých vteřin zírání. Vytáhla jsem počítač a dělala jsem, že na něm mám nějakou hrozně důležitou práci, ve skutečnosti jsem si do Wordu vypisovala svoje pocity a strachy. Průvodčí prošel uličkou. Kéž by tu chodil častěji! Proklínám toho kluka, co si bůhvíproč odsedl vedle a nechal mě napospas tomuhle úchylovi. Jsem podělaná strachy z představy, že každou chvíli zabouchne dveře, zatáhne závěsy a začne mě osahávat. Vsadím se, že jet v pět ráno by byl lepší nápad. 

                Hořovice. Chlap zvedl svoje faldy. Co udělá teď? Klepu se jak ratlík a snažím se čumět do obrazovky počítače. Nebo se mám snad pokusit o útěk?

                 Sbalil svoje igelitky, otevřel dveře a vypadnul.  A už se nevrátil. Díkybohu. Bylo to nejdelších dvacet minut v mém životě. A už nikdy, slíbila jsem si, už nikdy nepojedu sama posledním nočním vlakem.