Analyzátor - 1#

Probudil jsem se v posledním patře. Byla to nálada toho dne, kdy obrovské mraky běžely po obloze klipovou rychlostí, co mě donutilo, abych si vybral z mnoha možností? Přede mnou šla žena v kozačkách vysokých po kolena. V kočáru leželo dítě s nedospělou tváří a rozkošným malým nosíkem. Probudil jsem se v osmém patře ubytovny v Ostravě - Vítkovicích a seběhnul až k zastávce tramvaje. Ano, tam jsem ji uviděl. Měla dlouhý spletený cop a latexovou bundu. Krysí obličej. A všude kolem samé krysy, krysy. Ještě v tramvaji jsem se okoušel zjistit, co mě na ní zajímá. Minuli jsme hřbitov, nádraží, stadion, benzínku. Vypadl jsem do rána za nazelenalým světlem na páté zastávce. Ani jsem se neobrátil. Došel jsem ke knihovně na Sýkorově mostě. Měli zavřeno, takže jsem zevloval kolem Krajského soudu a na lávce přes Ostravici. Mohl jsem se klidně probudit o šest pater níž a nikdo by to nepoznal, jenomže z osmičky je stejně lepší výhled než z mojí dvojky, nasměrované do dvora. Zvláště o dušičkách, kdy je na protějším hřbitově ta krásná kombinace tmy a světla, příbuzných a mrtvých příbuzných. Rozptylová loučka je hotový keltský kruh s oltářem, na kterém by se dalo ...

Mäusenstadt

Myši, myši, všude okolo myši.

Jedou, jedou, hezky v kočárech jedou.

Piští , piští, svižně na sebe piští

v hraničním městě.

Bílé, šedé, mají béžový přeliv.

černé , hnědé, nosí chlupatý kožich.

Běží, běží, ráno na nákup běží

přes ospalé kočky.

Vstáváš pozdě. Jenom protáhneš dlaně.

Sapfó leží vedle milenky. Pláčeš.

Dívky , dívky. Nebe zaříká porno

v německých domech.

USW. Sebral jsem knížky, co mi spadly na zem. Nikdy si neberu košík, ačkoliv jich beru vždy kolem deseti. Salman Rushdie, Konfigurujeme Linux, Básně noci od Novalise, je  mi to jedno, tááák, ještě něco o typografii. Zase budu mít záznam. nemyslím upomínku, ale záznam o nebezpečných knihách. Jsem potenciální sadista ( půjčil jsem si Markýze  de Sade...och jak obyčejné ) , narkoman (Novalis), hacker a datový zloděj (Linux), potencionální anarchista (Platón - Ústava), pedofil (Milneho Medvídek Pů). Přihodil jsem na hromadu ještě comics o Lobovi, masovém vrahovi.

Slečna za přepážkou se usmála. Byla v mém věu. tedy kolem 23. nakrátko ostříhaná, velké zuby. Ale na mě se směje, toho jsem si všiml, velmi usilovně.S mým příchodem a odchodem je u knihovního pultu prostě rušno.

V parku jsem si prohlídl zběžně kořist. Na záchodě v Univerzitě jsem si knížky prohlédl ještě jednou a znovu spočítal. pak do hodiny. tak to vypadá. Občas. Třeba jako tehdy.

Bylo před válkou. Milenci si o ní povídali jako o hlavním tématu. Děcka ve školních jídelnách ji měla na talíři v minutách  posvátného , děsivého ticha. Fráze reinkarnovaly své původní významy, které způsobovaly zjitřenou bolest.

Proplížil jsem se katedrou dějepisu plnou holek. Hluchý, slepý, němý. Zakopal jsem se v počítačové učebně za monitor. V emailu byl jeden virus a spousta reklam. Všechno jsem smazal. Prošel jsem záložku s přáteli, abych zjistil, jestli někdo nebyl na serveru přede mnou. Pak jsem zapnul anonymizer. Měl jsem jít do hodiny, ale nešel. Na chatu bylo plno neznámých přezdívek. Založil jsem novou místnost a čekal. Vyhodil jsem pět příchozích, samí chlapi a někdo bez jména. Četl jsem triky na 3D modelování  a nic nenasvědčovalo tomu, že se někdo objeví. Stáhl jsem si upgrade na spustu věcí. Spočítal přístupy na svých polohotových pages. Nic moc. potom se objevila. Llenoska. Z vedlejší fakulty, byla zrovna v hodině. Klábosil jsem s ní o nadcházejícím volnu a o válce. O čem jiném mluvit. Měla strach. Jako kdybych ho nikdy neměl. A k tomu pocit trpkých ostud mého národa. Prohra na Bílé hoře, Mnichov a srpen 1968. Zbabělý národ co nikdy nevystřelí, ani na svou obranu. Má na vlajce modrý klín, jako neuvěřitelně omamný mrak, modré z nebe, které se blahobytně snese, stejně jako v případě doby, kdy bude nejhůř, se probudí Blaničtí rytíři. Blankytní rytíři. Tak jsem si je vždy představoval.

Sekala se mi obrazovka a nejméně dvakrát jsem se musel znovu přihlásit. Cítil jsem správce sítě ve svých zádech, jak mi čumí do počítače, aniž by se hnul od toho svého blbého stolku kdesi na opačné straně budovy. Stejně vím, že ví, že to o něm tuším. Dokáže to, tak jak by to dokázal každý předposraný správce sítě, kdyby to chtěl udělat. Zeptal jsem se Llenosky, co bude dnes ještě dělat, ale už šla pryč. Mou otázku posunoval rytmus internetového chvění do nepaměti procesorů. Semišová lenoška.

Šel jsem se mlátit tramvají zpátky do svého útočiště, do doupěte. A hlavou se mi míhal obraz ženy z rána. Rozhlížel jsem se po cestujících, ale nikdo neměl šanci ani náznakem se přiblížit té, co jsem ráno viděl. Prasklinami v plotě jsem hltal klid na hřbitově. šel jsem kolem něj a trochu mě hřálo slunce do zad. Byl jsem spokojený? Nálada dnešního dne mě donutila dělat to, co jsem dělal, představovat si to, co jsem si představoval. Ještě ráno jsem šel za ženou v latexu  a v kozačkách , kolem sněžilo a já se bořil do půlmetrových hromad sněhu. Teď je spíš podzim. Možná má tato chvíle i něco z jara, ale je to převážně podzim. A je to ta chvíle, kdy si člověk uvědomí svou hravou cestu, podobnou závodu. Někdo dělal salta s motorkou na betonových panelových blocích. Rotoval ve vzduchu a dopadal do písku. Kolem mě přešel chlap se psem, skoro mě ten vlčák kousl. Pes se podíval do mých očí upřeným pohledem, jak kdyby mi říkal: "Za ten prázdný stisk zubů si můžeš sám." Za kousnutí, které se nestalo. Uvědomil jsem si, že ke kozačkám se hodí jedině sukně a dlouhé nohy. No fajn. Příště se budu lépe dívat.