Pomněnky

Roste si skromně u potoka

pomněnka drobná, modrooká

a ani neví skromná, milá

co smutných očí potěšila.

Když člověk smutně skloněn kráčí

a starosti ho v duši tlačí,

náhle mu zazáří u nohy

malinký kousek oblohy.

Hned zvedne oči k nebi

a o starostech neví.

Přestane myslet na strádání

na rtech mu bloudí pousmání.

Pomněnko modrá, krásná milá

co smutných oči jsi potěšila.

Chtěla bych moc tvoji mit

a smutná srdce potěšit.

.