Tvářím se šťastně

   Přestože jsem naschvál čekala na nádraží, kde už několik století nestavil žádný vlak, nakonec něco přijelo. Byl to ten vlak, ve kterém se nemusíte bát, že vás někdo cizí znásilní nebo okrade, proto jsem nastoupila. Byl to ten, ve kterém se musíte bát jen sami sebe, protože nikdo jiný nejede. A tak se sledujete po očku a předstíráte, že čtete knihu nebo vás zaujala okolní krajina. Kontrolujete každý svůj nečekaný pohyb a zkoumáte jeho důvody. Přemýšlíte, co schovává ta boule, kterou máte pod kabátem. A podezíráte se. Právem.

   Z okna jsem sledovala lidi, které jsme míjeli. Někteří mávali. Mával i ten zvláštní pár, kde on měl její rty a ona měla jeho oči. Možná o tom ani nevěděli, tvářili se šťastně. Já jsem o tom sice věděla, ale i já jsem se tvářila šťastně.

Mám zpoždění.

   Kousek za městem jsme potkali slečnu, která patřila kdysi k tomu klukovi, který se potuloval okolo nádraží, než jsem vyjela. Byli od sebe celé jedno město s dvěma tisíci obyvateli a pár století. Ona měla na krku otisky jeho zubů, on na hrudníku popáleninu od jejího křiku.

   Tváře mi hladila netopýří křídla, přestože bylo už druhý den pravé poledne. Až příliš pravé na to, aby to bylo skutečné. V životě nejsou pravé věci, jen v knížkách. Všechno ostatní je karetní trik, napodobenina.

Je to způsobené vadou na trati? Kdosi připustil, že příčinou mohla být i lidská chyba.

   Jen ty věci, na které nedopadaly paprsky, vrhaly nyní stíny. Některé si pak ke mně přisedly. Vyprávěly mi, jak sedávají po nocích u postýlek svých dětí a litují, že je nikdy neuvidí ve dne. Jak trhají růže, aby po nich mohly dupat. Jak si zpívají morbidní písně a občas si v koupelně bodají do svého života.

   Žena, která kdysi nahlédla do své budoucnosti, se teď mstí ostatním a čte jim z dlaní, očí a nosů. A čajových lístků. Čemu se podobá můj další život? Vypadá to jako slepenina, není tomu rozumět. Aha, to je vlastně pravda.

Vlak zde jízdu končí. Prosím, vystupte.

   Okolo široko daleko jenom lesy. Někde za nimi asi konec světa, ve který ale lidi nevěří, zvlášť, když jsou mladí. Já jsem hodně mladá. Nevěřím ani v ty lesy kolem.

Posadím se a počkám, až přijde, je to tak správně?