.dugongs.

Žena ve slaměném klobouku se procházela po pokoji, občas se zahleděla do papírů, které svírala v pravé ruce.
"Žádám tě, abys mi laskavě vysvětlil, kde jsi byl," řekla důrazně a založila ruce na prsou.
"Ne, to není odpověď. Žádám tě, abys mi odpověděl slušně. Tak, jako manžel své ženě."
Levou rukou si sundala klobouk. Měla upocené čelo.
"Tenhle klobouk," řekla a zvedla jej do vzduchu, "tenhle klobouk je výrazem mé individuality. Nejen, že chrání proti ostrému slunci, ale opticky zvyšuje moji postavu o pět centimetrů. Kde jsi byl?"
Žena rychlým krokem přešla pokoj k oknu do zahrady. Zahleděla se do papírů.
"Kde jsi byl, když jsem tě potřebovala? Kde jsi byl? Samota mě sžírá, strach mám. Strach. Když noc se naklonila, oknem jsem tě vyhlížela. V noci se probudila a marně, marně hledala tě vedle sebe. A s ránem pak jen slzy již. Tak kde jsi byl?"
Upusutila klobouk a oči jí zvlhly.
"Odmítám poslouchat tvé výmluvy," pokračovala žena plačtivě a klesla na kolena. "Já odmítám uvěřit tvým lžím. Již dlouho vím, že jinou máš a těžko mi. Tak těžko."
Nechala papíry před sebou na zemi, ruce položila na prsa.
"Mé srdce je plné bolu. Přiznej se či zmiz!"
Po tváři jí steklo několik slz.
"Teď nemůžeš mlčet. Mizero! Mizero!"
Žena zaslechla, jak se v zámku dveří protočil klíč. Rychle vstala, utřela si slzy a nasadila klobouk. Do místnosti vstoupil starší muž ve tmavém obleku.
"Cvičíš?" zeptal se, když ji políbil.
Žena kývla hlavou.
"Kde jsi byl?"