Večerní blues pro sklenku od vína

            Uhasí cigaretu v popelníku ležícím na poškrábaném pianu, pokládá kostnaté roztřesené prsty na klaviaturu a nechává je znovu se rozeběhnout. Po kolikáté už? Neví. Snad poprvé, posté, po tisící, naposled... Zavře oči. V té chvíli se stěny temného pokojíku zhroutí, podlaha se propadne, strop přestává existovat, svět ztrácí tvary, vesmíry, osudy a životy splývají. Je tu jen on a tenká nitka melodie, která ho zároveň poutá k realitě i vytrhává z její omezenosti. Není nic, jen on, jeho samotná prvotní existence, jeho původní podstata osekaná od všeho, co přidala rodina, známí a vůbec celá společnost. Pláč strun klavíru se proplétá se zoufalým křikem jeho duše, vzájemně se objímají, podpírají a jeden v druhém znovu a znovu rozdmýchávají sžírající oheň nenávisti a hrůzy, jehož plameny olizují zbytky rozumu, dokud je úplně nestráví. Ta sladká opojnost zapomnění!

            Otevřeným oknem do pokoje vtančí hlasy několika opilců, kteří se v radostném zpěvu objímají a vrávorají ulicí, a vrhnou ho zpátky do jeho těla s krutou definitivností, která mu prudce zvedla víčka. S povzdechem přechází k oknu a uvězní ulici a životy v ní za skleněnou výlohu. Tři kroky a stojí zase u piana, jen tři kroky, pohyb, který dělá stejně už tak dlouho, pořád znovu a znovu dokud se nepodlomí kolena. Sklenka stojící neohroženě přímo vedle popelníku volá po ulehčení svého údělu. Natáhne se pro ni, dopíjí posledních pár kapek vína – nebo to byla krev? – a povolí stisk. Drobné střípky poskakují po podlaze v posledních chvilkách radosti a pak jejich pohyb ustává. Vždyť je to tak jednoduché!