Skříň

Na půdě stojí velká skříň. Velice kvalitní a velice stará. Čas sice na dřevě poznat je, ale pouze díky vyblednuté barvě a několika oděrkám. Jinak vše přesně zapadá na své místo, stejně jako v době, kdy vyšla z truhlářské dílny.
Do skříně neproklouzne ani záblesk světla, které se na půdě zabydlelo díky střešnímu oknu, nedostane se do ní jediná vůně, jediný pach, kterých je půda plná, pouze občas dovnitř pronikne zvuk. Ovšem i on je silně ztlumený, pouhý stín toho, čím byl venku.
Ven se také nic nedostane, pokud to někdo na druhé straně nepovolí a neotočí malým klíčkem, který trčí z klíčové dírky.
Nejen nic, ale také nikdo. Ani malý chlapeček, který sedí ve skříni. Opřený o boční stěnu, pozoruje stíny, vrhané plamenem velké svíčky, jediného svého společníka. Sedí a čeká. Ví, že nic jiného mu nezbývá. Ale brzo se dveře otevřou, několik párů očí se na něj podívá s obdivem a on vyjde ven. Budou ho poplácávat po zádech, bude patřit do party, prošel obřadem. Co je pár hodin o samotě proti tomu, že už nikdy nebude sám. Skoro každý chce být součástí něčeho většího. I šestiletí chlapečci, sedící ve skříních.
Pozoruje svíčku a dává si pozor, aby nedýchal příliš prudce. Oheň, osvětlující vnitřek jeho dobrovolného vězení, je jediná věc, která drží pryč všechna strašidla, co se ukrývají v temných koutech každé skříně po celém světě. Díky němu je v bezpečí. A dobře ví, že nemá nic, žádný zapalovač nebo sirku, kterým by ho mohl při náhodném sfouknutí oživit.
Neví, kolik už uběhlo času, ani kdy se ostatní vrátí, a dostává hlad. Z kapsy vytahuje čokoládovou tyčinku, jedinou věc, kterou si s sebou přinesl a pouští se do ní. Je sice trochu rozteklá a rozlámaná, ale to mu nevadí. Nakonec ještě vylízává zbytky čokolády z obalu, zmuchlává ho a vrací zpátky do kapsy. Opírá se pohodlněji o stěnu, zavírá oči a pomalu usíná.
Ještě někdo ve skříni má hlad. Plamínku ale nestačí na jeho zahnání malá čokoládová tyčinka. Ani vosk, ze kterého uždibuje. Hlad ho provází celým jeho životem a nejde ho utišit. A tak se sytí, zatímco chlapeček mělce oddechuje a sní o fotbalových míčích, klokanech a dinosaurech. Sytí a cpe, až i jeho potrava začíná docházet. Pak chřadne a zmenšuje se. Ještě naposledy blikne, jako by se chtěl se všemi rozloučit a nakonec uhasne, doprovázený naprostým tichem.