....pouhopouhé nic...

Je skoro čtvrt na dvanáct. Přemlouvám se k spánku, ale myšlenkám se spát ještě nechce. Derou se do světa a nic je nezastaví.
Netušila jsem, jak budu prožívat naše odloučení. Vím, shodli jsme se, i když s bolestí, ale shodli jsme se. Chybí mi objetí a vědomí, že někoho mám. Potřeba někoho políbit, stulit se v náručí do klubíčka, vypovídat se ze svých trápení. Ani když jsme byli spolu, neměli jsme na sebe čas, ale věděla jsem, že někoho mám. Někoho, s kým budu třeba až zestárnu. Rozchody z rozumu nemám ráda. Jak dlouho budu mít v hrudi zhnisanou díru prázdnoty, její kraje se propadají do středu a to všechnovypovídající "nic" se zvětšuje. Jak dlouho mě bude bolest vkrku otupovat? Jak dlouho bude trvat mé hlavě, než si zvykne a věci dávno pominulé zastrčí do šuplíku s popiskou "Minulost"? Přestane tahle podivná bolest pohlcovat mou bytost? Nevím. Zatím se obávám že ne. Přes to všechno se snažím žít od té poslední společné neděle. I když jsem teď čas lehce "promrhala" četbou. Alespoň trochu jsem si svůj budoucí život vyfantazírovala. Bylo by s podivem, kdyby se něco z toho vyplnilo..