Přenechám podíl na vraždě. Zn. Spoluúčast nutná

    Kapitola 2.

  Ona pointa je to hezká, ale sranda to doopravdy není. Tím se totiž situace posunula, ale ke šťastnému konci to mělo ještě hodně daleko. Později, když jsem nad tím nerad přemýšlel, protože se mi to stále ne a ne jít z hlavy, i když jsem kvůli tomu začal pochlastávat, jsem tu situaci charakterizoval:

Přenechám podíl na vraždě. Zn. Spoluúčast nutná

      Stejně to nebylo a není vtipné. Cousin zmizel a Kočka stále ležel ve vaně a mě se snad hlavou nehonilo nic, než blbosti. Určitě to nepůjde ani zaspat a ani rozchodit a začalo svítat. Ten kámen, který ze mě spadl byl zpět a navíc jsem měl podivný knedlík v krku. Veškeré přicházející myšlenky nevedly nikam, či přesněji končily představou vězení. Když už jsem v myšlenkách žil do konce života na útěku, na opuštěném ostrově v Thajsku, řekl jsem si, že si dám ještě poslední šanci a zkusím to pořešit. Probíral jsem v hlavě znova a znova stejné kraviny, až jsem skončil znova na útěku na jiném, ale stejně opuštěném ostrově v Thajsku.
      Dala se do mě zima a potřeboval jsem se vyčůrat. Nechtělo se mi vůbec vstát a jít do koupelny. Nakonec mě nutkání přemohlo a použil jsem umyvadlo v kuchyni.
      Tahle situace musí mít řešení! A to řešení by mělo mít šťastný konec. Jasné je, že to nezvládnu. Tohle není jako čornout video. Začal jsem probírat adresář a zjišťoval, že neznám nikoho, kdo by za mě uklidil mrtvolu a cítil jsem se čím dál tím osamělejší.
      Dokonce se mi zdálo, že se Kočka znova pohnul a naplno pracující fantazie mi namluvila, že se začíná rozkládat. Smrděl jsem pouze já po tom nočním maratonu a teď ze mě navíc stékal nervózní pot. A vykoupat se nemůžu. A to dost nutně potřebuju, třeba se uklidním. To se mi zdálo dočasně jako ten nejlepší nápad. Kočka tu na mě bohužel zcela jistě počká. Sbalil jsem si do tašky čisté věci a zavolal Escobarovi. Escobar je můj nechtěný kamarád. Nechtěný proto, že jsem ho jednou potkal v baru, kde ožralý přemýšlel koho zbije. Potkali jsme se u baru a on se mnou zakecal, a tak jsem se stal jeho kamarádem. V nečekaných chvílích si zvykl mě volat, zpravidla s tím, že někde uvízl a potřebuje odvézt. Dotazy v okolí jsem zjistil, že to takhle dělá každému, prostě kdo mu první zvedne telefon, mu dělá taxikáře. Escobaro se mu říká pro jeho divné kontakty s policií. Zejména dopravku má snad propachtovanou celou a za úplatu řeší technické kontroly přepisy aut, dopravní přestupky bez nutné účasti viníka a postihu a promptní vracení zadržených řidičských oprávnění, či technických průkazů. I tahle služba má své meze, například při větší škodě na zdraví či na majetku, nebo při nesolventnosti hříšníka.
      Sbalený a rozhodnutý využít zase jednou já jeho jsem jej nemilosrdně vytáhl z postele s tím, že k němu jedu. Než stihl položit telefon a pokusit se ten ranní telefonát zaspat, už jsem zvonil a nemusel jsem ani mockrát, když jsem zaslech jeho šouravé kroky. "KUK!, To jsem já...," nebyl to sen a chtíc, nechtíc mě pustil dovnitř.
"Dáš si čaj?" vrčel na mě.
"Dám," a drze mu nakouknul do ložnice, zda je sám. Byl. "Vykoupu se u tebe," oznámil jsem mu a nečekajíc reakci jsem se v koupelně zavřel.
"Tobě neteče voda?" huhlal přes dveře.
"Tak, nějak," s odpovědí se prozatím spokojil, zatímco mě obklopilo šumění sprchy a horká, horká voda tekla kolem mě a smývala prozatím celou noc i s Kočkou u mě v koupelně, Escobarovi do kanálu.
      Vylezl jsem ven, jako skoro úplně nový člověk, co se těší na čaj a na to co mu nový den přinese. Escobaro seděl a nesdílel mé nadšení.
"Přišel jsem domů ve čtyři ráno," oznámil směrem ke mě.
"No, vidíš to, alespoň jsi mě nepropásl," slil jsem čaj do konvičky dal hrníček jemu i sobě, vytáhl cukřenku oboum nám nalil.
Chvíli bylo ticho, ale jak začal Escobaro roztávat, začal mě krmit, kde včera byl a mě začal zase běžet film, kde jsem byl včera já a přestal jsem ho poslouchat.
"...nakonec jsme skončili v Laguně," dokončil story, kde se opil a kde ho kdo prudil. Jistě, s jeho nepřehlédnutelnými dvěma metry se ty prudiči v hospodách jen rojí. V Laguně! Blesklo mi hlavou. V Laguně!
"Poslyš, pamatuješ si, jak jsme byli v Laguně a tys mi ukazoval toho týpka, takovej drobnější a říkal si, že má stavební firmu a že kdybych někoho potřeboval zahrabat, že on je ten pravý?"
"To sem řikal?"
"Jasně, byl jsem tam pro tebe, když si potřeboval odvézt domů, jelikož si byl našrot." (a kdy to nebylo, když potřeboval odvézt?)
"Hmm, to si nějak nevzpomínám."
"Ale jo," pomáhal jsem mu s pamětí, osvícen náhlým nápadem, že tohle je to stébélko, kterého bych se mohl chytnout, pokud to není z dalších urban legends.
"Stavební firmu?"
"Jo, stavební firmu, říkal si, že když bych potřeboval někoho zahrabat, že je ten pravej," snažil jsem se mu vnutit, pro mě, spásnou myšlenku, "menší, černý vlasy, knírek," napovídám.
"Jo, ty myslíš Carlose, ten nemá stavební firmu, jenom dělá terénní úpravy, když se dokončují dálnice, sází stromky a trávu."
"Tak terénní úpravy," kapituloval jsem.
"No, tak ten to dopravdy dělá, copak potřebuješ se někoho zbavit?" zavětřil Escobaro kšeft.
      Moc se mi do toho nechtělo, ale musel jsem s pravdou ven. S polopravdou. I polopravda byla malér. I čtrvrtpravda byl malér, pololež také, všechno kolem mé koupelny byl malér. Neřekl jsem mu začátek, ani ty peripetie okolo a ani, že pointu obstaral můj cousin, ale i tak ať jsem dělal, co jsem dělal, nakonec to bylo venku. Escobar to vzal sportovně, až mě z toho zamrazilo. Zcela zjevně má i jinou tvář, než jako dovozce starších aut z Německa, korumpování policie a opilecká extempore a násilí na slabších, ukazuje.
"Něco tě to bude stát," prohodil ke mě. Zvedl se, ze skříně vytáhl mobil, zapnul jej a po naskočení sítě, vyťukal číslo a čekal.
"Nebere to," oznámil po chvíli, "ještě asi spí," dodal zbytečně.
To všichni, kromě mě, Tebe a Kočky, který je mrtvý pomyslel jsem si a začalo mi trnout v zádech.
Escobar se znova usadil a položil mobil na stůl. Vedle svého. Čuměl jsem na ty dva mobily a přemýšlel, že ten druhý jsem u něj nikdy neviděl a začalo mě napadat, co o Escobarovi vím, o jeho divných vztazích s policií, které nejsou nikdy zadarmo a jestli bych neměl raději někam zmizet. A hlavně kam? Teď už se i ten ostrov v Thajsku se mi zdál jako veřejná adresa. Začala se mi točit hlava, šampaňské mi hučelo v uších a dělaly se mi mžitky před očima. Moc nescházelo a složil jsem se tam.
"Na kolik to přijde?" odhodlal jsem se k otázce, abych zahnal to, co mi má poplašená hlava o Escobarovi namluvila.
"Dost," odtušil, "skoro jako zabití."
      Co se může stát? V nejhorším budu dlužit lidem, kteří za peníze zabíjejí. SUPER! Nebyl jsem si jist, zda-li to byl ten nejlepší nápad a nastálé ticho mě opět vrátilo do představ policejní cely, odkud se už nikdy nedostanu a ostrovem, někde jinde, než v Thajsku, kde buď umřu zcela osamělý hlady, anebo nalezený a dopravený do policejní cely.
"Já to zkusím znova," uvolil se Escobar.
Vyzvánění. Na druhém konci to někdo zvedl.
"Čau, to jsem já," bylo to jedinné co jsem slyšel, jelikož Escobar urychleně odkvačil ven z bytu. Tak jak byl. A byl stále tak, jsem ho vytáhl z postele. Nalil jsem si čaj, osladil a zamíchal. Ostatně nic jiného se nedalo dělat.
      Point break a Horizont události LIVE.
Za chvíli přidusal Escobar. "Ty vole, tam je zima," zvěstoval dobré zprávy, "máš kliku, šlo by to vyřešit, prostě nemáš vůbec žádný problém, vole."
"Seš schopen dát dohromady, alespoň stotřicet tisíc?" a bylo po dobrých zprávách.
"Tak kolik seš schopen dát dohromady?" reagoval na můj návrat do reality. "Víš kolik je za spolúčast na vraždě? Stejně tolik jako samotná vražda."
"To ti nikdo za pár pětek neudělá," zbytečně vysvětloval.
"Já, vím," přikývl jsem, ty prachy nemám, malér zůstává a ještě o tom ví více lidí.
"Osmdesát, to je všechno, co jsem schopen dát dohromady," vysvětloval jsem nešťastně.
"To si nemůžeš od nikoho půjčit?" zkoušel mi pomoci.
"Teď mě nikdo nenapadá."
Chvíli se na mě díval, a pak zase vyběhl zjistit, jestli je venku zima.
Vrátil se mírně zachmuřený. Možná, že ani nechci resume slyšet.
"Máš kliku," oznámil mi znova, "udělá to za osmdesát."
Docela jsem si oddychl. Tak to bych měl z krku. Pokud se nestane to, že přijdu o peníze a ještě skončím v cele. To mě tak zase poněkolikáté posedla myšlenková obsese...
Koukl jsem na hodiny, za chvíli otvírá banka.
"Jedu pro prachy," oznámil jsem.
"Fakt si nemůžeš někde půjčit?" doprovázel mě na cestu.       Venku jsem sedl do auta, ve kterém už nikdo neleží v kufru a zajel k bance, ačkoliv by tam bylo možná rychlejší zajít a vyluxoval konto. Stín pochybnosti mě vyprovázel a tiskl se ke mě a přesto, že vše směřovalo k zdárnému konci, tušil jsem nějaký zádrhel. Do teď byl jeden za druhým, proč by už být neměly?
      Se sevřeným žaludkem a penězi jsem zazvonil u Escobara. Otevřel a byl oblečen a zcela zjevně se někam chystal.
"Máš ty prachy?" okolkoval s dotazem, jak se cítím.
Přikývl jsem. Bez okolků. Bez dotazu jak se má on.
"Tak mi je dej, já je odvezu," a natáhl ruku. "Ty počkáš tady," předešel mé námitky, dotazy, cokoliv.
"Jo, ještě, jeden problém," dovolil jsem si připomenout, že Kočka není jediný.
Jaký?" natažená ruka sice zůstala natažená, nicméně trošku poklesla.
"Moje auto, kufr je trošku od krve...," vylezlo ze mě.
"To není problém, auta se zbavíme, dej mi klíče od bytu i od auta a v poledne se mi ozvi," uzavřel mé problémy a v jediném gestu zmizely mé peníze, klíče od auta i od bytu.
      Vypadl jsem bez vůle, Escobar za mnou zamkl a ještě na schodech mě předhonil. Než jsem se doškobrtal na ulici byl v trapu. Moje auto tam stálo, opuštěné ani jsem si z něj nic nevyndal. Vždyť jsou na něm nový gumy! Autorádio jsem si moh vyndat, nářadí...
"Hlavně, ať to dobře dopadne," a doufal, že zrovna padá hvězda.
      Ozvi se v popoledne. Ono se to řekne. Normálně bych to prospal, nebo skoukl movie, ale když není kde? Začal jsem bloumat ulicemi, nevěda kam jít. Koukám do výloh a přemýšlím, jesli už bude brzy poledne. Šourám se ulicí, zastavím na přechodu a čekám na zelenou. Ze spoda vidím přijíždět policejní auto. Zničeho nic auto zrychlilo a zapnulo sirénu i majáček a valí to ke mě. Než mě seplo, co se děje, proběhlo mi hlavou jedno jedinné: Už to začalo! Ztrnul jsem ochromen jako králíček v terárku s krajtou. Auto projelo kolem a zvuk doznívající houkačky, kterou si klestili cestu křižovatkou, mě stál pár let života. Sedl jsem si na parapet výlohy a přemýšlel, jestli začít zvracet, a pak omdlít, nebo podlehnout hučení v hlavě a počkat jak si tělo poradí. Ustál jsem to, ale nohy mi zeslábly. Na toulačku už to rozhodně nebylo. Zapadl jsem do první restaurace, dal si kafe, a pak se konečně v klidu, na čerstvě vytřených toaletách, pozvracel. Nezbylo, než zaplatit, urychleně zmizet a nějaký čas se tu neukazovat. Poledne stále nikde.
      Nakonec nebylo ani poledne, když už jsem byl schopen normálně chodit, aniž bych měl chuť omdlít na ulici.
      Ze zombiího potulování mě vytrhlo vyzvánění mobilu. Escobar se ozval kupodivu rychleji, než jsem vůbec čekal a zeptal se mě, kde jsem. Za pár minut přilétl a zabrzdil na ručku, bokem jak je jeho zvykem, když je ožralej, nebo nadupaný adrenalínem.
      Vrátil mi klíče od bytu, nikoliv však sebedůvěru.
"Dneska večer, nahlásíš krádež auta. Parkoval jsi u mě před barákem a byls u mě na návštěvě. Pili jsme čaj a kecali o ženských," instruoval mě. "A mám to u tebe," dosadil, "...nic jsem z toho neměl," vypadlo z něj ještě. To je toho: já teď pro změnu nic nemám.
      Stejně jsem mu poděkoval. Domů se mi nechtělo, Escobar mě odvézt nehodlal a říct si bylo pozdě, trajektorie ho nesla zcela jinam. Nasměroval jsem se k domovu, jako malý školák s pětkou v žákajdě. Ale i tam jsem došel. Otevřel jsem v očekávání potichounku dveře, jako bych lezl do cizího. Ticho, všude ticho. Osmělen jsem prolezl byt a byl jsem v něm sám. Normálně mě to potěšilo. Oddychl jsem si a plácl sebou na sedačku. Najednou mi došlo, že jsem více jak 24 hodin nespal a bylo by dobré s tím něco udělat. Nakoukl jsem znova do koupelny a na první dojem vypadalo, že tam žádný Kočka nikdy neležel. Ufff!, vylétlo ze mě.
Vytáhl jsem z ledničky láhev a pomalu jí do sebe začal obracet. Když jsem byl asi tak v polovině, vzpomněl jsem si na prádlo na předzahrádce a šel ho sebrat. Ještě, že bylo vše na zemi. Po čtyřech to nepůsobilo, ani moc problém a ani veřejné pohoršení. Přesunul jsem koš s prádlem na sedačku a sebe do ložnice, dopil zbytek a čekal až to zabere. Na lačno to šlo rychle.
      A bylo to za mnou!

      Probral jsem až odpoledne a první co mě napadlo, že to byl zlý sen, že si to prostě jen namlouvám. Vylezl jsem z pelechu a došel do koupelny. Při močení se rozhlížím kolem a přemýšlím, zdali vůbec do té vany znova vlezu. Koukám, koukám a na stěně vany vidím kapičky krve a na dlaždicích také. Úleva ohlašuje konec vyměšování. Myji si ruce a stále koukám na ty skvrny. Hledám houbičku a písek a vracím se ke skvrnám. Vytlačuji dávku čistícího písku na houbičku, očima stále přehlížím vanu, dlaždice, kde ještě jsou další skvrny. Nikde nejsou! Hlava stále nepobrala včerejší noc a představy se předhánějí, jak se podnětům zavděčit. Háži houbičku do vany. Jedno je jasné - tady nebudu! Posbíral jsem si věci a mažu si to ven. Honem zaklapnout dveře a pryč! Ve dveřích jsem se zarazil. Kam chceš jet? Vždyť nemáš auto! blesklo mi. Ještě musím ohlásit ztrátu, vzpomněl jsem si. Koukám na hodiny, ještě je brzy. Zbývají tři hodiny. Co teď? Jít ven, asi nebude úplně šikovné, co kdyby mě někdo viděl, že jsem na ulici a ne na návštěvě, kde mám, dle Escobara být. Byla by to blbá náhoda, obzvláště, když to zatím tak hezky vyšlo.
      Co teď? Pustím si movie. Koukám do štosu dvdýček, probírám je tam a zpět a zjišťuji, že na nic nemám náladu. Nevadí, juknu po kanálech. Ani na nich není nic, co by mě zaujalo. Začínám se třást a všechno mě pomalu svědí. Škrábu se škrábu a ani konstatování, že nervy jsou potvora a že to zcela zjevně za mnou ještě není, mi nijak neulehčuje zvládnutí poststresové situace. Napadá mě, že by to také mohl být příznak posttraumatického syndromu, anebo začátek chronické neurózy, či projev neléčení důsledků psychické zátěže a dostal jsem chuť se opět napít. Stále jsem nalačno. Vzápětí mě napadlo něco jiného? Co když mám v sobě ještě alkohol? Nebude to blbé, jestli ze mě ještě potáhne alkohol a půjdu oznámit, že nemám auto? Rozum mi oznámil, že bych mohl být skoro beze stop alkoholu v krvi, ale že bych se mohl trošku zušlechtit, jelikož možná vypadám, že spíše než z společenské podvečerní návštěvy budu připomínat někoho, kdo se právě probral z opice.
      Dobrý nápad! Umyji se!
      V mžiku jsem byl v koupelně a pohled do zrcadla mě utvrdil, že nejspíše budu střizlivý, jelikož "střízlivě" uvažuji. Nejen uvažování, ale i odhad byl "střízlivý". Vypadám úděsně. To jedna horká sprcha vyřeší! V mžiku jsem se svlékl, pustil vodu, akorát horkou a zůstal stát před vanou. Pohled na vanu jsem vnímal skrze mžitky, ale i ten přes ten filtr, tam ležel Kočka a všechno kolem bylo od krve. Zatřásl jsem hlavou a otočil jí od té scenerie pryč a koukám na šlic krve, kudy jsem ho přitáhl z garáže. Chvilku jsem se potácel a přemýšlel, jestli to vzdám a omdlím, nebo ne. Když se mi v hlavě dorovnalo, že vidím něco co není, obraz se zase zaostřil, jen hučení v hlavě zůstalo. To ale nebyla halucinace, jen na vanu protékal proud horké vody a já stál před vanou a sbíral odvahu tam vlézt.
      Nakonec jsem si řekl, že to mohu nechat na jindy a co šlo, umyl si v umyvadle. V podstatě jsem byl rád, že jsem z té koupelny vypad.
Rozložen na křesle, pohled rozostřen na TV, v hlavě opět nic moc myšlenky, času stále ještě kousek zbývá, začal jsem opět cítit všelijak, jenom né tak, jako, že je to mnou.
      Mechanicky jsem nahmátl ovladač a jal se opět přepínat kanály nahoru a dolů. Ten ovladač lepil! Jasně, koukám na něj a je od krve. Vyskočil a hodil jej do koše. Jsem Michael Jordan odpadkových košů! Fuj! To je hnus, mít krev na rukou! Přesněji: není to má krev, pouze otisky jsou moje! Vylovil jsem ho z koše a vzápětí jej sprchoval a drhnul ho, přestože už byl k ničemu. Po očistě jsem ho do koše vrátil. Srdce mi pumpovalo, že bylo určitě slyšet přes zeď. Napustil jsem kýbl horké vody, přidal do ní Jar. V jedné ruce kýbl, ve druhé hadr jsem zůstal stát ve dveřích. Čím se vlastně krev smývá? Jaký saponát je na čištění krve? Koukám na návod na Jaru. Nic. Probírám v koupelně jeden přípravek po druhém. Nic. Nakonec jsem vzal hadr, namočil ho a začal vše otírat. Ždímal jsem vodu z hadru na všechno, co mi přišlo pod ruku. Za chvíli jsem ťapal v loužičkách a snažil se nepřemýšlet, jestli se krev v jaru rozpouští, že když tak hezky stéká na koberec a skrz koberec do spár mezi prkny na podlaze, jestli tam půjde třeba najít, nebo se rozloží jako všechny bílkoviny a začne smrdět?! Co teď? Beru suchý hadr a vše pečlivě stírám a vysušuji. Tak mě napadá, že ty stopy musí být i v těch hadrech a třeba i v tom kýbli? Tak znova: další suchý hadr, znova vše stírám. Vzápětí mi došly hadry. Asi nebude čas na sentiment, napadá mě. Ze skříně jsem po chvilce zaváhání vytáhl to nejstarší tričko, přetrhl jej na půl ze šuplíku v kuchyni k němu přidal nůž a snažil se vytřít vodu co zatekla do spár mezi prkny, úplně, úplně do sucha. Buď tam skoro nic nezateklo, nebo to stihlo uschnout, protože jsem tahal jen pruhy černa, které se tam nastřádalo.
      Skončil jsem úplně spocený se stejným pocitem jako na začátku. Určitě je stejně ještě něco od krve. A já od potu. O chvilku později, jsem poslouchal ševelení vody o prázdnou vanu. Tentokrát v ní nikdo neležel, ale stejně jsem se umyl v umyvadle. Tahle situace si vyžádá do budoucna nějaké řešení. Budoucnost je dost vzdálená. To bude až zítra ráno. Dnes se opět vykoupu u Escobara.
      Zazvonil telefon. Hlavou mi prolítlo, že by správná reakce byla leknout se, nebo tak něco. Možná mám ty nervy tak opotřebované, že bych potřeboval silnější podnět. Doufám, že je to Escobar s nějakou, to ani nechci přivolávat, blbou zprávou. Byla to Edita.
"Nechceš přijet?" vrkala.
"Nechci," utrhl jsem se na ní a zavěsil.
Aha, tak přece jen nervy zareagovaly neadekvátně, napadlo mě. To jsem nemusel. Vyťukám číslo a sumíruji omluvu. Už to vyzvání. Vyzvání. Vyzvání. Zvedni to! Nezvedla. Típla mi to. Ach, jo. Další komplikace. Omluvit bych se měl. Omluva mě napadá, věrohodná příčina té mé blbé reakce nikoliv. Další průšvih. Nechám to na zítra, usoudil jsem. Teď stejně bude trucovat. A zítra nejspíš také. A třeba mě zítra něco napadne. Ukradli mi auto, přeci! Tak omluvu bych měl. Ani nevím, zda-li to teď byla dobrá zpráva, či nikoliv, že mi ukradli auto.
A měl bych asi pohnout, jelikož už se přiblížil čas, kdy jsem za chvíli chtěl od Escobara odejít a jet domů, což jsem neučinil, ale odjet už jsem neodjel, a proto jsem teď tady, pane komisaři, předbíhají mě myšlenky. S příruční taškou s ručníkem a hlavou plnou variant, jak se mi auto vlastně ztratilo, jsem došel na Hviezdoslavovo a zazvonil na službu.
      V okénku se objevil policajt a nepředstíral nadšení, že vidí večer civilistu. Nepředstíral vlastně vůbec nic.
"Dobrý večer," pozdravil jsem slušně, "mě se ztratilo auto," oznámil jsem.
"Kdy se vám ztratilo?" projevil zájem, aniž pozbyl výrazu dřevěné hračky.
"Teď. Asi." Byl jsem u známého na návštěvě, zaparkoval jsem u něj před barákem, a když jsem chtěl odjet, auto už tam nebylo.
"V kolik to asi bylo hodin?" pokračoval bez pokusu dřevěnou hračku inovovat třeba igráčkem.
"No, teď, asi před čtvrt hodinou. Než jsem sem došel." Tak na tohle mě Escobar nepřipravil. Začal jsem se trošku opocovat.
"Ne, myslím, kdy jste tam zaparkoval?"
Možná, nejsem si s tím zcela jist, možná tam proběhl záblesk náznaku mimiky. Možná. Spíše mám nervy na pochodu.
"Ee, asi tak před dvěmi hodinami. Mohlo to být kolem sedmé."
Pohled na nástěné hodiny ho utvrdil, že tu se mnou nejspíše ztrácí čas.
"Tak se tady posaďte, on si vás někdo vyzvedne."
Tváří mu přejela vlna únavy, či možná melancholie, snad pocitu marnosti. Znáte igráčky, ne?
      Seděl jsem a koukal po brožurkách a snažil se očima něčeho zachytit, aby to rychleji utíkalo.
      Kdybych řekl, že "z myšlenek mě vytrhl...," tak to bych si fandil, spíše sem možná nasazoval unifikovaný výraz igráčka, když si mě skutečně "někdo" vyzvedl.
"Vy jdete ohlásit ztrátu auta?" a když se dočkal souhlasu dodal, ať jdu za ním. A tak jsem šel. Přiznám, že jsem tam byl poprvé a byl zvědav, jako to uvnitř vypadá. Nijak. Mimo prezidenta na zdi se za poslední roky nic nezměnilo. Jak dlouho, odhadnout si troufám neodvážím, ale podle stupně zašednutí omítky od posledního malování, už pětiletka uběhla. A jistě ne jedna.
"Posaďte se," posadil mě proti sobě. "Máte u sebe občanský průkaz?"
Kývl jsem, že ano.
"A ještě řidičský průkaz a doklady od vozu," stupňoval požadavky.
A sakra, mám je mít či nemám je mít? napadlo mě s pocitem, že by tu teď měl být Escobar a vyřešit to za mě. Stejně je to jedno. Jsou v autě. A auto už tam doufám není, tak mě také tak napadlo.
"Mám jen řidičák, techničák byl v autě."
"Velký techničák u sebe nemáte?"
"Ten mám doma, jdu sem rovnou, co jsem to zjistil," zkouším zda-li je odpověď správná.
Asi ano. Chvíli se vrtal v občance, chvíli v řidičáku. Co tam asi tak čtou?, napadla mě otázka. Odpověď nikoliv a ani nápad, jak se ho na to zeptat.
"Co to bylo za značku?" přerušil mé úvahy.
"Opel." Jestlipak je tenhleten ten hodný, nebo zlý policajt?
"Jak bylo auto staré?"
"Staré nebylo, asi tak 10 let." Třeba budu mít kliku, bude to ten hodný.
"Pojištěné jste ho měl?"
"Ano, ten zelený papírek byl v autě," přiznal jsem se. Úspěch jej zcela zjevně nezaskočil.
"Myslím, proti krádeži."
"Ne, to bohužel ne."
"Tak to máte asi smůlu," poučil mě.
"Copak vy ho nenajdete?" vyjelo ze mě. Že to je blbost, mě napadlo v zápětí, to jsem si samozřejmě nechal pro sebe.
"Samozřejmě," uklidnil mě, "do měsíce vám dáme vědět."
Jestli to nebyl plural majesticus, tak na tom bude makat celý tým! A co když ho najdou? Normálně mě zamrazilo.
      Ten naproti mě začal ťukat do stroje, a přitom si pomáhal koukáním do mé občanky. Nijak si mě nevšímal, tak jsem si alespoň v hlavě maloval, jak by to mohlo dopadnout, kdyby to auto našli a co v něm našli a že tomu už bych asi neutekl. Brr. A přitom jsem v tom úplně nevině!
      Ťukání skončilo a nastalo seznamování s poučením. Poučen jsem podepsal a na výzvu začal vypovídat. Držel jsem se tématu a nezacházel do podrobností, jak jsem to auto měl rád, jaké s ním byly hezké zážitky, a jak nutně jsem se jej potřeboval zbavit. Vyšetřující se mi revanšoval, že na mě nijak nestupňoval tlak zaludnými otázkami, pokud ťukání oběma dvěma ukazováky, nelze považovat za torturu. I to jsem přežil. Na konci vyšetřující kamsi zmizel a za chvíli se vrátil s vytištěnými kopiemi. Kde se ten pokrok zastaví!?
      Bez přečtení jsem obě listiny podepsal a nežádal doplnění. Byl mi popřán hezký večer a že se ozvou. Poděkoval jsem za snahu a nechal se vyprovodit a o chvíli později už dýchal čerstvý vzduch na cestě k Escobarovi. Cestou jsem mu jen brknul, že jsem na cestě.
      Přivítal mě v podstatě se stejným nadšením jako ráno s tím, že dáme řeč a ať postaví na čaj jsem se opět zavřel v koupelně.
Znova báječná horká koupel, znova ze mě stéká pot a starosti do kanálu pryč. Nic netrvá věčně. Kromě huhlání Escobara.
Ještě trošku přešlý mrazem, ale s pocitem, že je to už fakt za mnou jsem u čaje předestřel další problém: Na ten domeček, kde mám zábrany vlézt do vany mám spoustu vzpomínek. Vzpomínek, které nechci.
A Escobar ožil! "Takže ty chceš prodat to svoje bydlení v Hájích?"
"Určitě. A rád bych pochopitelně místo toho něco jiného."