Do svahů a do údolí

Do svahů a do údolí

Ležel jsem napůl okrytej ve stanu kdesi uprostřed Beskyd. Byly teprve čtyři ráno, ale i tak jsem už cítil tíhu slunečního svitu, kterej do nás bude celej další den prát. Zase aspoň dvacet kilometrů, to je ono, posouvat svoje možnosti, ničit se a večer si říct, že tenhle den stál za to. Napůl rozepnutou síťkou jsem sledoval tmavě zelený tropiko, na který začínala sedat rosa. Za chvíli bude svítat, pomyslel jsem si, mám rád svítání v horách. Mám rád ten pocit, když vím, jak se kdesi za kopci rodí první paprsky novýho dne. Chci být součástí toho všeho. Ležel jsem na boku a koukal na ni, zničenou a unavenou, ale přesto tak šťastnou, tak, jak to pozná jenom člověk, kterej k tomu druhýmu patří. Ten, pro kterýho dýchá. A tak jsem tiše přemýšlel až slunce vyšlo nad horizont a uvařil jsem čaj do dvou plechových hrnků, který pro mě  v ten okamžik s ní znamenaly víc než všechno ostatní, čeho jsem kdy před tím dosáhnul. Byl začátek července a ten den stál za to. Slunce do nás pralo a zase jsme zkusili, co až člověk dokáže vydržet. A pak večer kdesi uprostřed Beskyd jsem po další pouti dýchal pro ni a snad i ona pro mě, a náš dech se srážel na průsvitných stěnách stanu a dál pak večerem odplouval kamsi údolími a svahy, aby se ztratil s letadly na obzoru v okamžiku, kdy jsme si umírali v objetí jeden pro druhýho.