Paříž

Paříž

Letadlo z Prahy je jako skleník s pěstěnými rajčaty, oproti vlaku z letiště CDG: tady začíná Babylon. Ulice jsou plné zvláštních nasládlých vůní: to Pařížanky, mladé i starší (stará tu žádná není) jsou cítit směsí cigaretového kouře a těžkého parfému. 


Před Notre-Dame

Katedrála je obklopena davy. Lidé vypadají jako poutníci z Disneylandu. Jakoby chtěli vtisknout kameni tvář Mickeyho. Kámen odolává. 


La Défense

Je šest hodin odpoledne a ze skla a oceli vystupují davy lidí. V oblecích, kostýmech, s cigaretou, kufříkem. Křižují prostor mezi nakloněnými mrakodrapy jako mravenci v řadách, rychle, sem a tam. Slunce pomalu vstupuje do magického čtverce a ruch ustává.  


Linka z Chatelet

Vagony metra na lince č. 4 jsou jako krabičky sardinek. Pokaždé, když se vagony otevřou, aby vydávily a pozřely další cestující, hrají se škatule: otočit, naklonit, přitisknout, přeručkovat, poodstoupit, jen aby vznikl další kousíček místa pro spolucestujícího. Dobrák přitisknutý ke stropu se pak za odměnu může kochat změtí barev a tvarů jako živým plátnem Joana Miróa. 


Rue Saint Denis

Z Les Halles vás to vyplivne rovnou do NÍ: "milostivé ulice", která je cítit "pachem nahé zadnice a nasliněného břicha" (G. Bataille měl na mysli samozřejmě tělo prostitutky, kterých je tady tolik). Rue St. Denis je plná neřesti, hluku, rytmu, kontaktu. Gotický kostel Saint-Leu Saint-Gilles je jediným tichým místem v ulici; tichá je i jeho zpovědnice. Před obloukem se pak ocitneš u Rue Blondel. 


Rue Blondel

Na úpatí Rue Blondel se nadechneš jako primátor pod osmitisícovkou. Ze Saint Denis sem zahýbají jen někteří, a vždy jen muži. Na téhle ulici ožívají filmy Federica Felliniho, jsou tu lištičky, trafikantky, je jich tu zástup. 

Budeš se tam chtít vracet, i přesto že Rue Blondel zůstaneš lhostejný stejně jako primátor osmitisícovce.