ILL COMMUNICATION

Položil ruku na kliku a zatáhl. Dveře oddělení 22 otevíral již po třetí. Automaticky vyšel schody a zazvonil na zvonek. Chvíli čekal, až se mu ozval mužský hlas. Zařinčel bručák a on vstoupil do dlouhé nemocniční chodby. Zamířil směrem k sesterně a po cestě přemýšlel o tom, proč vlastně touhle chodbou prochází již po třetí. Marně se snažil na to přijít, ale myšlenky mu těkaly a utíkaly někam jinam. Z nekonečného snažení jej vyrušila usmívající se sestřička. Zdálky už na něj kývala, ale všimla si, že ji nevidí. Přišla až k němu a s mateřskou něhou mu řekla: ² Je na zahradě. ²

Sešel ze schodů, otevřel dveře a ucítil svěží podzimní vzduch. Bezmyšlenkovitě odbočil doprava a pak ji spatřil… Seděla na lavičce a objímala si rukama kolena. Na sobě bílé kalhoty s malými kvítky a bílé tričko s krátkým rukávem. Nikdy před tím mu nepřišla tak krásná. Teplý vánek si jemně pohrával s jejími hnědými vlasy… jeden z pramenů jí navál do obličeje. Nedbale si jej odhrnula, ale jemu to gesto připadalo naprosto dokonalé, tolik známé…

Nejistě došel až k ní a potichu pozdravil. Neodtrhla oči od země. Posadil se naproti ní. Zatím co ona bez výrazu těkala očima z jedné věci na druhou, seděl a plaše se na ni díval. Konečně si všimla, že je někdo v její přítomnosti. Naklonila hlavu na stranu a podívala se na něj… už to nebyly ty oči, co tak dokonale znal, najednou vypadaly cize, bez výrazu. Chtěl ji pohladit, ale dopadlo to přesně tak jako když se o to pokoušel dřív. Cukla sebou, objala kolena ještě pevněji a začala se pomalu kolíbat dopředu a dozadu.

Sledoval ji tak dlouho, dokud se na něj znovu neopovážila pohlédnout. Sebral veškerou odvahu a zeptal se jí: ² Víš, kdo jsem?² . Nechápavě se na něj dívala a po chvíli mu odpověděla :² Ne, ale připomínáš mě mýho plyšovýho medvídka. Já ho mám ráda ,víš? Jenže on mi někam zmizel. Asi už mě přestal mít rád, víš?²

Díval se na ni a bylo mu celkem jedno, jestli mlčí. Ke štěstí mu stačila jen její přítomnost. Teprve při pohledu na ni si dokázal odpovědět na svou otázku. Nebyl to soucit, co ho sem nutil každý den chodit, byla to láska. Uvědomil si, že tolik nikoho nikdy nemiloval…

Když vyšel z oddělení 22 a procházel areálem psychiatrické léčebny, přemýšlel, kde by mohl sehnat plyšového medvídka. Doma si sedl na zem…žádný nápad nepřicházel. Začínal být zoufalý. Jak může sehnat přesně takového medvídka? Kde ho má hledat? Chtěl jí ho přinést, aby znovu viděl její lesknoucí se oči, které by se na něj usmívaly tak jako dřív. Chtěl vidět ty malé jiskřičky, které dřív pokládal za samozřejmost.