.psychosis.

Zaklepal jsem na pokoj s jejím jménem. Seděla v nemocničním pyžamu v křesle a dívala se na mě. Z předloktí jí trčel šlauch od kapačky.
"Ahoj," řekl jsem. "Nesu ti tu kofolu. Jak ti je?"
"Marti. To byla hrozná noc." Ztrápeně na mě hleděla.
"Proč?" Posadil jsem se na postel naproti ní.
"Tady se dějou věci." Přivřela oči.
"Jaký věci, babi?" Položil jsem jí ruku na koleno.
"Nepatříš k nim?" zkoumavě na mě pohlédla.
"Ke komu?"
"V noci jsem měla ve skříni dva chlapy. A ráno jsem našla na dveřích nápis ZABIJU TĚ."
"To není možný, babi. To se ti muselo zdát."
"Ne! Nic se mi nezdálo," řekla důrazně.
"Na dveřích ale žádný nápis není," konstatoval jsem.
"Sestry ho smazaly."
"Ty patříš k nim," pokývala hlavou.
"K nikomu nepatřím, babi. Přišel jsem tě navštívit a přinesl jsem kofolu, jak jsi chtěla."
"To jseš hodnej, Marti."
"Potřebuješ ještě něco?"
"Zpátky domů."
"Musíš vydržet, babi. Ty kapačky máš ještě na týden. Látka, která ti kape do krve, by měla zlepšit tvoji paměť. Mělo by ti to pomoct. Vydržíš to?"
Zavrtěla hlavou, oči zavřené.
Pustil jsem televizi a projížděl programy.
"Co tam chceš, babi?"
"Nech tam Primu," odpověděla. Položil jsem ovladač vedle ní.
"Po obědě se stavím, a půjdeme se projít ven, ano?" Dotkl jsem se jejího ramene.
"Stav se, Marti, stav," řekla, obličej obrácený k televizi.
Na chodbě jsem potkal světlovlasou sestřičku. Znal jsem jí z jídelny. Na rukou měla gumové rukavice, přes čelo vrásku.
"Dobrý den," řekl jsem a málem jí vstoupil do očí.
"Dobrý den," řekla. 
Proplul jsem chodbou a vylétl po schodech ven. Bylo dusno k zalknutí.