Paměti I. (Prolog, Kapitola 1 - Zmatený sen)

PROLOG

„Annie, pojď se mnou. Někoho ti chci představit.“

„Kate, proboha, snad si už zase nehraješ na dohazovačku. Nechápu, že ti pořád nedochází, jaká je to ztráta času.“

„Ale prosím tě, nevyšiluj, chci tě jen seznámit s jedním kamarádem.“

„Jo tak s kamarádem? Tohle už jsem párkrát slyšela a hned druhý den jsi naplánovala společnou akci, na které ses jako náhodou neukázala. Nestojím o další vynucené rande.“

„Můžeš být klidná, Tom je tak trochu zakoukaný do mě.“

„Tak to je mi ho líto.“

„Můžeš mu třeba poskytnout trochu útěchy.“

„Na to zapomeň, Kate! To byl tvůj ďábelský plán? Zabít dvě mouchy jednou ranou? Dala bys mě s ním dohromady a zároveň by ses zbavila nežádoucího ctitele. O tom si můžeš nechat leda zdát.“

„Sestřičko má drahá, nebuď paranoidní. Samozřejmě, že bych ti nebránila si s ním vyjít, kdyby ti třeba zázrakem padl do oka…ale pokud ne, slibuju, že tentokrát zůstane má iniciativa pod zámkem.“

„Nevěřím ti ani slovo.“

„Věř nebo nevěř, myslím to vážně. Vlastně, je to skvělý kluk, asi si ho nechám pro sebe do zásoby, kdyby Michael začal zlobit.“

„Hezký pokus, ale na mě ty tvoje finty neplatí. Navíc, obě dvě dobře víme, že brácha by raději umřel, než by provedl něco, co by se ti jenom trochu nelíbilo.“

„A ty máš velké štěstí, že jste sourozenci, protože jinak bych ti vyškrábala oči, kdyby ses na něj jen trochu mile podívala.“

„Incest je sice zákonem zakázaný, ale přesto k němu občas dochází…“

„Hele, neprovokuj mě. Víš, že bych pro Michaela zabíjela.“

„I nejlepší kamarádku?“

„Jdeš tomu docela naproti. Nicméně, jsem ochotna zapomenout na tvé hloupé hříšné poznámky výměnou za jednu maličkost…“

„Budu hádat. Musím se poznat s tím tvým nešťastníkem.“

„Náhodou je vážně v pohodě a vy dva si určitě budete rozumět.“

„ Slíbilas, že mě nebudeš nutit do žádného procesu namlouvání.“

„Jasně, že ne, ale to, že ses zřejmě rozhodla umřít jako stará panna, se snad nevylučuje s tím, že bys nemohla mít přátele, nemám pravdu?“

„Mám tebe. Ty vystačíš při nejmenším za deset. A abys věděla, nerozhodla jsem se umřít jako stará panna. Jenom teď zatím…ach jo, vždyť je to jedno. Tak jdeme, ať už to mám za sebou.“

„Vidíš, že to jde.“

„Řeknu Michaelovi, že jsi pěkná potvora.“

„Nenamáhej se, to on už přece dávno ví. A mimochodem, Annie, zkus se tvářit trochu mile, nechci, abys Toma odehnala od nás obou. Záleží mi na něm.“

„Myslela jsem, že se ho chceš zbavit.“

„Tos řekla ty, ne já.“

„Takže vážně zadní vrátka? Kate, co se děje? Bráchu by asi zabilo, kdybys…“

„ Nebuď směšná, Ann.“

„Tak co tedy?“

„I zadané holky se můžou kamarádit, ne? Tom je vážně bezva a jakmile ho přejde ta pitomá posedlost mnou, bude z něj dokonalý přítel. Uvidíš, že i tobě se bude líbit. Ale nikdy jsem se na něj nedívala jinak, než jako na kamaráda, to mi věř. Každopádně o tobě to ale platit nemusí…“

„Nezačínej zas!“

„No dobře, vždyť už mlčím. Hlavně už pojď…“

KAPITOLA  1 – ZMATENÝ SEN

Probudila jsem se s pocitem, jako bych právě uběhla maraton. Nemohla jsem popadnout dech, srdce mi zběsile tlouklo a na čele jsem cítila studený pot. Oči jsem nechala zavřené. Jen se ti to zdálo. Uklidni se. Jenomže hranice mezi sněním a realitou je někdy tak nepatrná, že ji dokážeme rozeznat pouze s obtížemi. Hned se mi začaly vybavovat záblesky z příběhu, který jsem zahlédla ve spánku, ale ač jsem si je snažila poskládat do souvislostí, jak už to tak u snů bývá, nedávaly mi vůbec smysl.

Nemocnice, pípání kardiografu, jež nabíralo na rychlosti, kdykoliv se objevil Tom. Kate po jeho boku mi šťastně ukazuje zásnubní prsten. Nenávidím sama sebe za tu žárlivost, kterou ve mně vyvolává. Chci se s ní radovat. Vysvobodí mě přemáhající spánek. Několikrát vchází vždy stejná zdravotní sestra, pokaždé se s úsměvem představí a oznámí mi, že jsem měla nehodu. „Možná si nevzpomínáte,“ říká. Pak najednou střih a přechod k nové scéně. Jsem ve svém bytě, oplachuju si obličej opuchlý od pláče. Uvědomuju si, že doopravdy cítím, jak se mi srdce svírá intenzivní bolestí, ačkoliv si nevzpomínám proč. Zdá se mi, jako bych něco zaslechla. Je tu snad někdo?

Víc už jsem si vybavit nedokázala, ačkoli jsem si byla jistá, že chybějící část snu byla právě ta, kvůli které mi pořád ještě běhal mráz po zádech. Zapomeň na to, přikázala jsem si a snažila se zkrotit splašený dech. V mé hlavě ale nepřestávalo zvonit na poplach a zvláštní pocit nedůvěry mi nedovoloval otevřít oči. Najednou jsem si uvědomila, že neslyším šumivý hukot provozu z hlavní silnice přímo pod jediným věčně zavřeným oknem svého pokojíku ani nepřestávající nervy drásající odkapávání vody z prasklého kohoutku v koupelně. Místo toho jsem zaslechla tichý rozhovor z vedlejší místnosti. Z vedlejší místnosti? Bydlíš přeci v garsonce. Holka, jde to s tebou už nějak z kopce. Argument svého posměvačného vnitřního hlasu byl nevyvratitelný. Přesto jsem ho rázně umlčela a hovor si odůvodnila jako návštěvu u souseda. Bylo to sice krajně nepravděpodobné, jelikož samotářský podivín odvedle nechoval ani kočku. Co ho znám, vždy se důsledně vyvaroval jakémukoliv kontaktu s živými bytostmi. Ale člověk snadněji uvěří v zázrak než ve vlastní bláznovství, takže mi to vysvětlení stačilo.

Musela jsem se zasmát té paranoie a všemu tomu zmatku, který ve mně vyvolal jediný bezvýznamný sen. Na kapání vody a hluk z ulice jsem si už ani nevzpomněla. Bylo na čase vstát a zahájit každodenní rutinu. Sotva jsem však rozlepila víčka, hned jsem je zase pevně sevřela. To jsem zvědavá, jak si vysvětlíš tohle, ozval se drzý hlásek v mé hlavě a má tepová frekvence se opět zvýšila, až mi hučelo v uších. Posadila jsem se na posteli a odvážila se otevřít oči po druhé. Pohled se však nezměnil.

Nevěřícně jsem se rozhlížela po neznámé ložnici. Byla větší než celý můj byt, luxusně zařízená bílým nábytkem v moderním stylu a dokonale sladěná.  Záclony zdobil stejný vzor jako polstrování taburetky u kosmetického stolku, dvou pohodlně vyhlížejících křesel v rohu místnosti a dokonce i hedvábné látky, z níž bylo ušité povlečení té největší postele, jakou jsem kdy viděla. Připadalo mi, jako bych se dívala na fotku z katalogu velmi drahého zařízení domácnosti. Každý kus nábytku měl své přesné místo. Vše bylo panensky čisté a uklizené. Žádné včerejší svršky ledabyle pohozené po podlaze a bělostného měkkého koberce pokrývajícího část parket se snad lidská noha doposud nedotkla. Rozhodně už jsem nebyla ve svém krcálku v polorozpadlé barabizně, v níž její majitelé nezákonně nicméně velmi levně pronajímaly tmavé a vlhké malinké bytečky.

Je na čase, abys začala vzpomínat, co si prováděla včera v noci, děvenko. Nezbylo mi, než vzorně poslechnout  a začít si vybavovat včerejší události. Snídani s Kate v naší oblíbené kavárně, poté pravidelný sobotní tenis, v němž mě jako obvykle porazila, oběd v bufetu a…odpoledne strávené s Tomem. Znovu jsem si připomněla euforii, kterou jsem s ním cítila i ten náhlý zásah bleskem, když mě o ten pocit chtěl připravit vyslovením té bolestné pravdy, kterou jsem sice znala a snášela jí už dlouho dobu, ale v onen okamžik bych ji asi znovu unést nedokázala. A tak jsem před těmi krutými slovy utekla. Být o pár vteřin rychlejší, nezůstal by stát sám na nádraží a já bych si musela z jeho úst vyslechnout, že navždy budu jeho nejlepší přítelkyně, ale…jeho srdce patří Kate…

Musí si myslet, že jsi nadobro zešílela. Ale co na tom záleží. Zahnala jsem představu Toma běžícího s rozpačitým výrazem ve tváři za rozjíždějícím se vlakem a snažila se rozpomenout, co jsem dělala po zbytek dne. Ale nic. Žádná sebemenší vzpomínka se mi nezjevila. Stejně, jako když ve vteřině přeskočí film na poškrábaném cédéčku o několik kapitol dopředu, jsem i já náhle zmizela z poloprázdného zatuchlého vagonu a ocitla se v cizí pohádkové ložnici vonící po mátě. Přemýšlela jsem, které scény asi přeskočil můj poškrábaný mozek. Probudit se s kocovinou v neznámé posteli s cizím nahým klukem vedle sebe rozhodně nebyl můj styl.

Tady jsem ale byla sama, ačkoliv… Vzpomněla jsem si na hlasy, jež jsem prve zaslechla a rozhodla se, navzdory notné dávce bázlivosti, ověřit, zda byly skutečné. Sklouzla jsem nohama přes okraj postele, ale při pokusu postavit se mi hlavou projela ostrá mučivá bolest, až se mi zatmělo před očima. Celá místnost se se mnou nebezpečně rozhoupala a já se skácela zpátky do nadýchaných peřin. Že bych se opravdu včera opila? Tos to teda dopracovala, vysmívalo se moje sarkastické já. Nevzdorovala jsem mu. Raději jsem vynaložila veškerou snahu ke druhému pokusu o udržení rovnováhy. Beze spěchu jsem se zvedla do vzpřímené pozice. Hlava se mi pořád ještě točila, ale věřila jsem, že se ke dveřím dokážu po dvou alespoň došourat. Naštěstí jsem po několika vratkých krůčcích pocítila, že se mému tělu opět pomalu vrací stabilita.

Velmi rychle se naopak vytrácela veškerá má odvaha a těch pár metrů napříč ložnicí byla dostatečná vzdálenost k tomu, aby odhodlání zjistit, kde jsem, bylo tatam. Nehrdinsky jsem sama sebe přesvědčovala, že bude lepší vrátit se do postele a jednoduše tam počkat, dokud někdo nepříjde s vysvětlením za mnou. Zbabělá myšlenka se mi začínala opravdu zamlouvat, ale zároveň mě užírala nejistota a ten zvláštní pocit, že tu nejsem poprvé. Jako bych se tu už ocitla v nějakém z mých dřívějších snů. Cítila jsem se tu i přes všechen ten zmatek v mé hlavě povědomě a dokonce také příjemně. Několik minut jsem jako ledová socha zůstala stát přede dveřmi a nechala svou mysl svádět vnitřní boj. Nakonec přeci jen zvítězila touha co nejrychleji odsud zmizet a tak jsem s hlubokým nadechnutím vzala za kliku…

13. září 2009

Nikdy jsem si nepsala deník. Psaní mi nedělalo potíže, naopak, je podstatnou součástí mého života, ale vždy jsem měla za to, že „deníkové typy“ jsou lidé bez fantazie. Přepisování běžných denních událostí mi připadalo na výsost nudné. Vlastní zkušenosti a zážitky jsem raději zakomponovávala do smyšlených příběhů. Co na tom, že se více či méně lišily od skutečnosti, vždyť i lidská paměť je značně ošemetná. Vlastní historii v naší mysli zkresluje, vytěsňuje a někdy i maže. A jsme na tom různě, každému z nás utkvívají jiné vzpomínky. Někdo si i po dlouhé době vybavuje ty nejmenší detaily, jiný si přesně pamatuje časovou posloupnost všech dějů. Někdy je vzpomínka i po letech živá jako by se odehrála včera, jindy si sotva uvědomujeme, že se něco takového kdysi stalo. Jenomže když se váš život ze dne na den změní, jako by vaše paměť absolutně ignorovala několik posledních let, je načase přehodnotit svá stanoviska.

Jmenuji se Ann Elisabeth Gordonová, je mi 29 let a dnes začínám sepisovat své paměti.