Raději mlčím - 4. část

Probudil mě pach moči a pištění krys. Byly hnědé, ohavné a větší, než jaké jsem kdy viděl. Plavaly ve vodě, drze lezly kolem a několik z nich našlo tolik odvahy, že se vyškrábaly na mé tělo. Jejich ohavné čumáky čenichaly čerstvou krev. Vyděšeně jsem je ze sebe shodil a vyskočil na nohy. Krysy se v úleku rozprchly do stran. Ten prudký pohyb mě znovu donutil heknout bolestí, protože rameno bylo stále poraněné. Zápach a stres, který mnou ještě stále zmítal, mě nakonec přemohl a já se začal dávit. Když jsem konečně přestal, zůstal jsem stát nehybně opřen o zeď. Byl jsem prokřehlý a začal jsem se třást zimou. Žaludek se trochu uklidnil, ale cítil jsem bezmoc. Hroznou bezmoc. Věděl jsem, že jsem ztracen. Věděl jsem, že tu umřu. Dříve nebo později, v bolestech, prokřehlý… sám. Chtělo se mi z té úzkosti brečet a tak jsem brečel. Nedokázal jsem to udržet.
Ani nevím jak, ale v té těžké chvíli jsem uslyšel hlas. Byla to Nicol.
„Neměj strach,“ řekla mi, „jsem s tebou, Roberte.“
Nevěděl jsem, jestli se mi to zdálo. Jestli to byla jen další halucinace mé pomatené mysli, nebo něco jiného, ale… ten hlas rozehnal mé chmury. Znovu jsem se uklidnil.
Když jsem si otřel ze zašpiněné tváře slzy, sundal jsem si z krku šálu a s obtížemi ji použil jako obvaz pro poraněnou paži. Při této proceduře jsem se ujistil, že není zlomená, ale přesto jen pouhé zatnutí bicepsu svíravě bolelo. Věděl jsem, že by bylo rozumnější hlubokou ránu napřed vyčistit, ale stejně jsem neměl čím. Byl jsem hladový a vyčerpaný a představa bolesti, kterou přitom prožiji, mě bezpečně odrazovala. To, že jsem se probudil na tom samém místě v kanálu, mě upřímně překvapilo. Posledních několik hodin bylo pro mě tak šílených, že jsem myslel, že už to nikdy neskončí, že se opět probudím na zcela jiném místě a půjde to tak pořád dál a dál. Bez jakéhokoliv dalšího plánování jsem se vydal hlouběji do tunelu. Mohl jsem jen doufat, že se touto cestou netvorovi vyhnu. Tunel se zdál nekonečný. Zápasil jsem s nutkáním, abych se znovu nepozvracel, ale šel jsem dál. Rameno při každém kroku nesnesitelně bolelo, ale šel jsem dál. Musel jsem jít dál. Musel.
Pamatuji si, jak jsem si jako kluk poranil ruku. Hráli jsme si tenkrát s Dominikem na naší zahradě. Rostla tam osamoceně stará jabloň. Stála tam odnepaměti a pro nás kluky byla přímo dokonalým místem, kde jsme sváděli velkolepé bitvy s fiktivními nepřátelskými vojáky. Utíkali jsme před přesilami do naší stromové pevnosti a bránili svůj hrad. Tehdy jsem ze stromu skočil tak nešikovně, že jsem si při dopadu zlomil zápěstí. Hrozně to bolelo, ale nebrečel jsem. Máma mi pak nechtěla dovolit na ten velký strom znovu lézt, ale to se ví, že jsem ji neposlechl a měsíc na to jsme s Dominikem zase šplhali do větví, abychom se zachránili před lávou, která obklopovala všechno kolem a nebezpečně rychle stoupala vzhůru. Byla to dobrá doba. Táta totiž ještě chodil do práce a doma býval jen večer. Pravda je taková, že jen díky mámě jsme měli s Nikol dětství, které se dalo dětstvím nazvat. Vím, že máma otce nikdy nemilovala, vzali se kvůli mně.
Když se děda Frank dozvěděl, že Stephen Davis udělal jeho dceři dítě a teď se tváří jako že nic, vzteky prý tenkrát zrudl. A tak se za křižovatkou na Penrith, 22. června v jednu hodinu odpoledne, ozvalo prudké skřípění brzd Frankova Jeepu na štěrku u benzínové pumpy, kde Stephen pracoval. Ti, co u toho byli, vyprávěli, že i přes to, že Franku Millerovi táhlo už pomalu na šedesátku, skoro ze Stephena při jejich vzrušeném „rozhovoru“ vytřískal duši.
A tak nakonec můj otec svolil a mámu si vzal. Toliko k romantickým zásnubám mých rodičů. Jejich soužití nebylo nikdy snadné a my s Nicol jsme to poznali, sotva jsme to mohli začít trochu vnímat. Naše i mámino štěstí bylo, že táta si nic nedovolil do doby, než děda Frank umřel, ale o to pak bylo horší, když se to stalo.
Máma zemřela to léto, kdy jsem slavil své třinácté narozeniny. V noci ji srazila dodávka při cestě ze supermarketu, kde pracovala od svých osmnácti let. Řidič toho mercedesu se jmenoval Thomas Lake. Čtyřicetiletý katolík žijící v Garstangu se svou manželkou a dvěma dcerami zhruba mého věku. Vím, že svého činu litoval, hodně toho litoval, ale to mámě ani nám s Nicol nijak nepomohlo. Prostě byla pryč a s ní i kus našeho světa. Nesl jsem to těžce a Nicol, ta na tom byla ještě hůř. Zůstali jsme s naším otcem sami a to byl začátek konce. Nepochopí, kdo to nezažil, navíc se to měsíc od měsíce zhoršovalo. Otec mě bil i před máminou smrtí, ale po ní… Neuběhl týden, aby mě pořádně nezpracoval. Zkrátka milující táta.
Zahlédl jsem východ. Stejné mříže jako ty, kterými jsem se sem dostal. Za nimi byly stromy a tráva, byl to les. Venku pršelo. Proklouzl jsem mezi mřížemi a opustil tak zapáchající kanál. Bylo šero, deštivé kapky mi smáčely vlasy i ramena, ale přesto zde bylo teplo, jako by ani nebyl listopad. Nosem jsem zhluboka nasál čerstvý vzduch a vůni lesní trávy. Byla to úleva. Z rozjímání mě probudil až nedaleký zvuk kopání lopaty.
Kroky mě dovedly na hřbitov, který se rozprostíral na travnatém kopečku. Nebyla zde branka, dokonce ani plot, jen ve vysoké trávě mezi stromy vyčnívalo několik desítek kamenných náhrobků a křížů - chmurné, některé rozpadlé, jako křivé zuby nějaké obrovské zkamenělé příšery. Skoro jsem zakopl o sošku holubice, která ležela v trávě. Dříve bílá jako sníh, s křídly roztaženými v letu, ale dnes - šedivá a mechem porostlá, obě křídla zlomená.
Celé to místo působilo zašle, jako by se o hřbitov nikdo nestaral dlouhé roky, a přesto mezi hroby stála lidská postava. V ruce držela rýč a kopala nějakou díru v zemi. V šeru jsem viděl jen oblá záda, která mihotavě ozařovalo podivné, tyrkysové světlo malé lucerny pověšené na suché větvi nízkého stromu.
"To je dost, že jdeš," uslyšel jsem nevrlý mužský hlas.
A člověk přede mnou se otočil.
Byl to stařec. Na sobě pomačkaný černý oblek a nepěknou kravatu, jen vysoké holínky zalepené od kusů bahna se k jeho oděvu nehodily. Dlouhé vlasy měly barvu špinavé myši a ve stínu širokého klobouku se zaleskly hluboko posazené oči.
"Už tu nějakou dobu čekám - tedy pokud tě čas vůbec zajímá."
Byl jsem na rozpacích a netušil jsem, jak odpovědět, ale přes zvláštnost situace, v níž jsem se nacházel, jsem se muže nebál, jako bych věděl, že i kdyby mi chtěl ublížit, záleželo na mně, zda se tak stane. Bylo to divné. Ze starce vyzařovala, i přes nevábný vzhled, uctivost a neuchopitelná síla. Věděl jsem, že to není člověk, ale kým byl, to jsem netušil.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se, když jsem se vzpamatoval a snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejpevněji.
"Kdo si myslíš, že jsem?" řekl lišácky a pomalu se opřel o zaražený rýč v zemi.
Napadlo mě několik odpovědí, ale ani jedna mi nepřišla vhodná.
"Mám mnoho jmen a přitom žádné," řekl klidně, když si povšiml mého váhání.
Jeho odpověď mě zmátla a zároveň jsem zaregistroval podivný výraz v jeho kalných očích. Teprve teď jsem si uvědomil, že se muž nedívá přímo na mě. Hleděl kamsi za mé rameno, jako bych tam ani nestál.
"Jsem slepý," řekl stroze, aniž bych své myšlenky vyjevil nahlas, „ale i přesto vidím mnohé," dodal, jako by to bylo samozřejmé, a pronikavě se usmál.
Překvapilo mě, že měl v ústech všechny zuby, ale už ne to, že nejeden z nich byl zlatý.
"Kde to jsem?" otázal jsem se, protože jsem cítil, že jsem konečně potkal toho, kdo mi může dát nějaké odpovědi.
"Na to bych se měl zeptat já tebe."
"Ale říkal jste, že na mě čekáte,“ nechápal jsem.
"Vše je připraveno," odvětil.
„Připraveno?“
A teprve teď se mé oči přesunuly k jámě v zemi, kterou muž kopal. Byl to hrob.
"Jsem mrtvý?" hlesl jsem, tiše hledě s vnitřním neklidem na díru v zemi.
"Pojď se podívat," vyzval mě pomalým gestem kostěného zápěstí.
Vedle hrobu ležel v trávě náhrobní kámen, šedý a holý. Bílým písmem na něm bylo napsáno mé jméno a pod ním - jen jediné slovo.
ZBABĚLEC!
„To je konec tvé cesty, Roberte,“ řekl stařec.
„Ne, tohle není pravda,“ oponoval jsem, „tohle není můj hrob!“ a vzhlédl jsem k hrobníkovi.
„Jsem si jist, že je,“ odvětil bez pohnutí, „vidíš zde snad někoho jiného, komu by mohl patřit?“
„Ne, tomu nevěřím. Nevěřím, že všechno, co se mi stalo, má skončit takhle. Tohle není konec, nemůže být!“
Stařec slepě zíral před sebe a můj nával rozrušení ho očividně nijak nepřekvapil.
„Všechno je to lež. Lžete. Všichni lžete!“ zařval jsem.
A starci se na tváři znovu objevila vrstva vrásek od širokého úsměvu.
„Máš pravdu,“ přerušil můj výbuch hněvu, „toto není tvůj konec, leda bys z něj svůj konec chtěl udělat sám.“
„Jak to myslíte?“ nechápal jsem.
„Celé toto místo jsi TY, Roberte,“ promluvil vážně, „vše, co zde vidíš, co zde slyšíš, nebo cítíš, to všechno je součást tebe. Toto místo, ať už je čímkoliv, žilo s tebou od chvíle, kdy ses narodil. Ty jsi ho stvořil,“ mluvil pln zaujetí.
„Dnes si žije svým vlastním životem, jako druhý svět existující vedle toho, který ty považuješ za skutečný. Život a smrt zde mají stejný význam jako v tvém světě. Nedají se obejít, nedají se oklamat.“
„Nesmysl. Chce tě zmást, svést z cesty.“
„Takže… nejsem blázen…“ hlesl jsem.
„Možná, že jsi. Možná ti říkám jen to, co tvá mysl chce slyšet,“ řekl s podivnou změnou tónu v hlase, „Ale… možná jsou má slova pravda a pro tuto chvíli je toto místo pro tebe skutečnější, než svět odkud pocházíš,“ odvětil.
„Je to lhář, jako každý tady. Nevěř jeho slovům!“
Na krátký okamžik se mi zdálo, že mě slepcovy oči pozorují, ale musel to být jen můj pocit. Překvapeně jsem na něj hleděl, ale ač to bylo zvláštní, čím více mluvil, tím více jsem chápal, tím silněji jsem začal pociťovat, že jeho slova jsou pravdivá, snad jako bych to věděl po celou tu dlouhou dobu, co jsem tady. Jen jsem to potřeboval slyšet od někoho jiného.
„Proč jsem zde?“ zeptal jsem se vážně.
„Upřímně, nevím, jak ses sem dostal, ale věřím, vše má svůj důvod.“
„Má sestra… Nicol… jakou ona v tom hraje roli?“
„Slyšíš, co ti říkám?“
„Neměl bys tu být. Tento svět není stvořen pro člověka, ale cítím, že tvá láska k sestře tě drží stále naživu. Možná, že tak to má být,“ řekl.
„Co ode mne chce? Co mám udělat?“
„Proč mě neposloucháš? Chci ti pomoci, aby ses z toho dostal živý.“
Muž v klobouku mlčel, jako by mi chtěl odpovědět jen na správně položenou otázku.
Zaváhal jsem a pak mě to napadlo.
„Ten netvor… co je to?“ řekl jsem opatrně, protože uvnitř sebe jsem se bál odpovědi, která přijde.
„On je vládce tohoto světa, to on ti stojí v cestě. Sílil dlouhé roky a změnil toto místo k obrazu svému a dnes… dnes je mu vše podřízeno. Ti, co se mu postavili, skončili zde,“ pravil stařec a já se s nejistotou uvnitř hrudi rozhlédl po hřbitově.
„Chce pozřít tvé tělo i tvou duši. Chce se tě zmocnit, abys ho už nikdy nemohl ohrozit a on mohl polknout vše, co ještě zbylo čisté. Musíš si dávat pozor, Roberte, a musíš spěchat.“
„Spěchat?“
„Netvor sílí každým okamžikem a čím déle budeš otálet, tím těžší bude dostat se ven,“ vysvětlil hrobník.
„Cesta odtud vede jen skrze Nositele, to on drží klíč k bráně mezi našimi světy,“ řekl významně.
„A kdo je Nositel?“
„Bytost bez tváře plující po tomto světě jako duch.“
„Lži. Jen sprosté lži! Chce tě oklamat!“
Mlč! Zavři zobák! Tvé rady k ničemu nevedou, zrazují mne z mé cesty! Už tě nebudu poslouchat! Už ne! Zařval jsem v mysli na strůjce slov, ať už jím byl kdokoliv a hlas utichl.
Stařec se znovu usmál, jako by vnímal mou vnitřní rozepři, ale nic k tomu nedodal.
„Kdo je to?“ zeptal jsem se.
„Pokud ho najdeš, Nositel se ti odhalí sám, pak zříš pravdu a najdeš odpovědi,“ řekl stařec.
„Pravdu? Jakou pravdu?“
„Netvor se bojí jen jednoho, bojí se pravdy, protože ač tě může zničit, dokáže tě i posílit,“ odvětil mi a opět jsem jeho slovům nerozuměl.
Stařec vytáhl rýč z půdy a přehodil si ho přes rameno.
„Už musím jít,“ řekl a vypadalo to, jako by naslouchal zvukům okolního lesa.
„Počkejte, ještě mám mnoho otázek!“
„Není na ně čas. Tvá cesta zde nekončí, ale ke konci se pomalu chýlí. Seber odvahu, Roberte, budeš ji potřebovat více než kdy jindy.“
„Proč mi pomáháte?“
„Protože pomoc potřebuješ,“ odvětil, znovu se usmál a pomalu na mě otočil svá kulatá záda.
„Kdo jste?!“
"Mám mnoho jmen a při tom žádné," odvětil, když pomalým krokem začal odcházet.
„Jak to všechno skončí? Dostanu se domů?“ zavolal jsem na něj do tmy.
„Kdo ví?“ řekl, ale pak se zastavil.
Viděl jsem jen obrys jeho hubené postavy a oči lesknoucí se ve svitu lucerny, které na mě otočil.
„Tvůj nepřítel má velkou sílu, ale i ta má své hranice,“ pravil a pak zmizel ve tmě.
Osaměl jsem. Podivná lucerna osvětlovala sytě modrým světlem hřbitov i můj vlastní hrob. Stařec na ni očividně zapomněl, i když - na co by slepci bylo světlo? Vzal jsem tedy lucernu do zdravé ruky. Na to, jak byla velká a zdobená kovem, byla překvapivě lehká. Ještě jednou jsem posvítil na svůj náhrobek. Písmena bez patek, která dohromady dávala slovo Zbabělec tam pořád byla, ale než jsem se odvrátil, na krátký okamžik jsem měl pocit, že barva, kterou byla písmena napsána, trochu pobledla. Ale možná to bylo jen tím světlem.
Vykročil jsem vpřed malou cestičkou, která se klikatila hřbitovem a mířila na vrchol kopce. Hřbitov za mnou mizel stejně rychle, jako se objevil, a les každým dalším krokem řídl, až do chvíle, než jsem stanul na holém pahorku. S neklidem jsem zjistil, že země je černá, jako vypálená od ohně. Půda se změnila v popel a ten byl to jediné, co jsem na hřbetě vrcholu viděl. Spálená zem se táhla dál a cesta se vinula na druhou stranu do údolí, ale už teď jsem věděl, že nejsem sám. Obklopily mě nějaké postavy, byly jako stíny, černější než samotná čerň země; některé byly lidské, jiné zvířecí, ale povšiml jsem si i několika, které nepřipomínaly nic reálného jako podivní kříženci těch nejbizarnějších tvarů. Nic na nich nebylo světlé a nic se nedalo vyčíst z očí nebo tváří, neboť i ty zanikaly v černém odstínu. Byli to duchové.
Jejich tajuplné postavy zprvu mlčely a jen mě pozorovaly. Některé stály a věnovaly mi pozornost jen na okamžik, ale většina šla za mnou. Vnímal jsem jejich přítomnost i nad sebou, poletovaly ve vzduchu neslyšitelným letem jako netopýři. Neotáčel jsem se a snažil se držet vyrovnaný a rovnoměrný krok. Lucernu jsem držel vysoko nad hlavou, aby se její světlo rozlévalo do co největší dálky. Musel jsem si udržet čistou mysl, proto jsem zhluboka nasál vzduch do plic, ale vzápětí se prudce zakuckal. Když jsem si utřel nos hřbetem ruky, zjistil jsem, že mám na kůži saze. I vzduch byl zde nevlídný, otrávený. Měl jsem pocit, že čím déle jdu, tím je to horší. V ústech jsem měl sucho, byl jsem vyprahlý stejně, jako byla vyprahlá tato zem.
Stíny kolem mě začaly šeptat slova. Nerozuměl jsem jejich řeči, ale bezpečně jsem věděl, že jsou to posměšky a výhružky. Tancovaly přede mnou a měnily při tom svou tělesnou podobu. Spojovaly se a zase rozpojovaly. Slyšel jsem vzdechy vzrušení, jak některé z nich divoce obcovaly před mými zraky. Tropily si ze mě posměšky, křičely a kvílely. Někteří na mě volali mým jménem, ale nejen tím, které znal každý, volali na mě i jména, která jsem před lidmi tajil, protože jsem se za ně styděl. Začínaly být drzejší a odvážnější, tu a tam vstoupily do kruhu modrého světla, aby mě vystrašily a pak se zase stáhly do šera. Stařec mi lucernu nenechal náhodou, věděl, že tudy půjdu. Věděl, že duchové nemají rádi světlo, báli se ho. Volali na mě, ať ho zhasnu a jdu k nim a já začínal mít strach, co by se stalo, kdyby lucerna skutečně zhasla. Zdálo se, že věděli, jakou podobu na sebe mají vzít, aby mě co nejvíce vyděsili, poznal jsem, že čtou v mých myšlenkách i v mých vzpomínkách. Nedokázal jsem se tomu ubránit a tak jsem kráčel dál v naději, že to všechno brzy skončí. Přímo přede mnou cesta začala stoupat, přidal jsem do kroku, doufaje, že nahoře se duchů konečně zbavím. Vyšel jsem na vršek, když v tom jsem se zarazil a zůstal stát na místě. Nahoře přede mnou zela v zemi obrovská propast, která se táhla do nedohledna napravo i nalevo. Přes propast vedl dlouhý provazový most z prken a před ním – stála žena.