Role

Až při pohledu na tu fotografii jsem jí i jemu všechno odpustila. Stál mezi námi, sestra se o něj opírala pravým loktem a já ho levou rukou objímala kolem ramen. On s výrazem šampiona, který získal dvě trofeje jednou ranou.

Poznala jsem ho na jaře jako synovce majitele půjčovny loděk. Seděla jsem na molu a ráchala si nohy ve vodě. Řekl „ahoj“a usmál se. Pak mi pověděl, že právě obdrželi novou loďku a že by jí rád vyzkoušel, že se mu ale samotnému nechce. Chlapi. Úžasně nenápadní.

„Zrovna nemám co dělat,“ řekla jsem.

Ženský. Úžasně předvídatelný.

Nezávazná konverzace mi šla dobře, jemu ale tedy zrovna moc ne. Vyprávěl mi o strýci, který vlastní tři bordely v San Franciscu a je nechutně bohatý. Jeli jsme až k hrázi a cestou zpátky mě pustil ke slovu; „Páni, to je zajímavý.“

Když jsme vyplouvali pošesté za těch čtrnáct dní, to bylo poprvé bez nějaké záminky, dostali jsme se trochu dál. Tentokrát vzal pruty. Ohromně romantické.

„U hráze pod mostem jich jsou mraky!“ prohlašoval nadšeně celou cestu. Připluli jsme pod onen slavný most a vytáhli udice. Byla krásná noc, nebe plné hvězd a já jsem opravdu nechtěla chytat ryby. Naklonila jsem se k němu, zatímco upravoval háček. Doufala jsem, že ucítí parfém, který jsem kvůli tomuto okamžiku vyplácala. Neodvracel pohled od prutu; prohlížel si ho jako pětiletý kluk sprostý obrázek. Když nadhazoval, zamotal se mi háček vlasů.

„Tak tohle nevím, jak vyndáme,“ vydechnul, když se po pěti minutách souboje s mými kadeřemi a prutem snažil zvítězit. Nakonec se mu to podařilo. Moje vlasy teď připomínaly koudel po požáru.

Nadhodil.
„Vždyť jsi na ten háček nic nedal, jak myslíš, že se ti na to ta ryba chytí?“ divila jsem se.

„My ale nechytáme ryby. Tohle místo je turistickým hitem teenagerů. Snad všechny holky, který kdy byly v těhle vodách,“ vytáhl z vody prut a na háčku viselo cosi jako igelitový pytlík, „přišly o panictví právě tady,“ řekl a podal mi právě vylovený prezervativ.

Vzala jsem ho do ruky a znechuceně se podívala nejdřív na kondom a pak na něj.

„Pod náma jich je asi milion!“ zatrylkoval vítězoslavně a ozvěna, která tam byla díky mostu nad námi, zopakovala milion ještě asi pětkrát. Vylovili jsme ohromné množství různých barev a tvarů.
Nakonec na dně skončil i ten náš.

Sestra mi o jejich poprvé prozradila jenom to, že to proběhlo ve skladu rybářských sítí. Prý pak ještě týden smrděla rybinou. Nerada mi o nich dvou vyprávěla. Zato já jsem se s zážitky dělila ráda. Nevypadala ale, že jí to je nepříjemné poslouchat. Ani jedna jsme na sebe nežárlily. Dokonce i když jsme byli všichni tři spolu, všechno bylo v pohodě. Alespoň do té doby, než se do sebe ti dva opravdu zamilovali.

Nepopírám, byla jsem s ním převážně po fyzické stránce, zatímco sestra byla na romantické vyjížďky a cukrování při měsíčku. Začala jsem pozorovat, že se naše trio rozpadá. Za mnou přišel vždycky jen do skladu rybářských sítí, kdežto se sestrou se vydával na celodenní plavby.

„Mě to takhle vyhovuje,“ zhodnotila to celé sestra, když jsem se jí se svými pocity svěřila. „Tys zaujala tuhle roli, já tu druhou,“ dodala.

Jednou jsme s Lukem leželi ve spleti sítí, drželi se za ruce a já plakala. Řekla jsem mu všechno. A že bych s ním taky chtěla cukrovat při měsíčku a že bych chtěla normální vztah.

„Tohle ale je normální vztah. Jde jen o to, že jste dvě a tím pádem musíte mít i rozdělené role.“ Pak se se mnou znovu vyspal a odešel za sestrou. Tu noc jsem se opila. Konečně jsem se na to mohla podívat opilýma očima. Dobalancovala jsem na kraj mola za doprovodu ACDC a jejich Back in black. Nebyla mi ani zima na to, že jsem na sobě neměla nic. V dálce jsem viděla přibližující se loďku s Lukem a sestrou. Začala jsem po nich házet kamínky a hystericky se smát.
„Tak co, Luky? Už jsi ji vopíchal? Co, dvojčátko? Už jsi s ním šoustala?!“ řvala jsem a házela čím dál tím větší balvany.

„Pověz, jak hodně jí má jinou? Poznáš to ty vůbec? U jednovaječných dvojčat? Nepleteš si je? Ty hajzle, mluvím na tebe!“

Když se loďka přiblížila k molu s dvěma krčícími se milenci, zakrývajícími si obličej nad další sprškou kamenů, rozpoznala jsem v nich naše sousedy. Slečna Withmoorová vystartovala z loďky ještě ve vodě; nořila se rychle ke břehu.

„Miláčku, počkej! Nechápu to! Vždyť ji ani neznám!“

„No ale zjevně s ní pícháš!“

Když ji dohnal, vrazila mu facku a utekla. Pak se odněkud ozvalo tleskání. Otočila jsem se a i s rozmazaným viděním jsem zaregistrovala sestru s Lukem v rákosí, jak tleskají. Seslala jsem na ně kletby, sprostě nadávala a chrstla jim do obličeje bahno. Potlesk neustával. Hodila jsem po nich dopitou flašku rumu a pak skočila do vody. Ještě nikdy jsem opilá neplavala. Kupodivu mi to šlo. Rozhazovala jsem kolem sebe rukama jako malé děcko a náramně se bavila. Nohy se mi legračně pletly a když jsem se ponořila a plavala ke dnu, nedokázala jsem rozeznat, kde je nebe a kde dno. Zůstala jsem pod vodou dost dlouho na to, aby začali mít strach. Vynořila jsem se a ti dva byly stále zalezlí v rákosí.

Po tomhle nočním incidentu se se mnou nebavili. Oni dva byli pořád spolu. Já si rezignovaně ráchala nohy ve vodě na kraji mola. Pozorovala jsem, jak se Luk a sestra vozí v loďce sem a tam. Jednou večer jsem přišla domů a sestra si v pokoji prohlížela naše fotografie z dětství a plakala nad nimi. Tu noc jsme se usmířili. S Lukem to také začalo být dobré. Znovu jsme obnovili náš vztah v  rybářských sítích.

„Tak, vezměte si ho pěkně mezi sebe, holky. Ať máte pak v dospělosti na kamaráda památku,“ řekla matka a vyfotila nás tři před cedulí „Půjčovna loděk“. Snímek byl ale ve finále špatně oříznutý a na ceduli bylo vidět pouze „Půjčovna“. Což sedělo.

Naší dceři dělalo problém na fotce rozeznat mě a tetu. Luk si povzdychnul, vzal si malou na klín a řekl:
„Ta nalevo, to je maminka. A tahle napravo, to je teta.“
„Měl jsi tetu rád, tati?“

„To víš, že měl,“ odpověděl.

„To víš, že měl, Lolo, víc než si umíš představit!“ zakřičela jsem na ně z kuchyně. Luk po mě mrštil utěrkou a dal mi pusu na tvář.

Vzala jsem Dolores na hřbitov. Nelíbily se jí kříže.

„Proč je teta na tak smutným místě?“ nechápala.

„To hřbitovy jsou.“

Byla jsem přesvědčená, že jestli se sestra odněkud shora dívá, musí na mě sesílat všechny existující kletby. Už jenom proto, že její dceru vydávám za svou. Stejný pocit jsem měla i před měsícem, když jsem před oltářem Lukovi říkala ano. Bůhví, jak by to všechno dopadlo, kdyby při tom porodu nezemřela.
A tak jsem konečně zaujala její roli.