Vlaky

Existují vlaky, řekla žena.

Říkali to mnozí. Projíždějí Nádražím lidstva, zpomalují, lidé do nich nastupují a odjíždějí do dálek. Jev starý jako lidstvo samo.

Smáli jsme se, byli jsme mladí.

„Kdo by jezdil vlakem?“ ptali jsme se.

„Trapné,“

„Slabošské,“

„Přece se umíme přenést vzduchem,“

„To pochopíte, až budete starší. Až nasednete do vlaku,“

Věděli jsme, že lidé nasedají a odjíždějí, někteří se vraceli, jiní se nevrátli už nikdy, přesto jsme nechtěli věřit. Věděli jsme, že se to jen říká.

„To se mě netýká,“

„Já vlakem rozhodně nepojedu,“

Já mlčel. Už jako velmi mladý jsem obdivoval jejich bájné, ladné a celistvé tvary, mohutně se valící kolosy, ženoucí se vpřed, staré i zašlé parní stroje, dštící do vzduchu oblaka páry. Měl jsem před nimi úctu, ačkoliv jsem nevěděl, co to úcta je. Toleroval jsem je a připouštěl jsem, že existují.

Neboj se, až jednou nastoupíš do vlaku, pochopíš mnoho věcí.

Toužil jsem se svézt už od malička. Na to jsi ještě malý, pochopit vlak a dobře nastoupit, to je vlmi složité, říkávali mi. Na to máš ještě čas, věř mi. Stejně jsem se chtěl svézt. Neměl jsem ale prostředky, peníze, neměl jsem papír na výrobu lístku a neměl jsem ani potuchy, jak se lístek vyrábí.

Minula léta. Za tu dobu jsem z dálky slyšel projíždět mnoho vlaků, rachotily, jak přejížděly přez pražce, pištěly, když brzdily v Nádraží lidstva. Pozoroval jsem, jak ubíhají přes horizont z prava do leva, z leva do prava a představoval jsem si lidi vevnitř. Představoval jsem si jejich osudy.

Jaké to asi je? Sedět ve vlaku...

Minula léta a setkal jsem se prvními odvážlivci – stříleli od oka, nastoupili.

Vykládali historky, dělili se o zkušenosti. Jejich dřívější pohrdání, směšné napodobování parních lokomotiv, pístů a rytmického odfukování nyní přecházeli jakoby nic.

„Byli jsme mladí, blbí,“ smáli se.

Já se nesmál. Pokrytci.

„Vlaky jsou úžasné!“ volali na všechny strany, psalo se o nich. Jako bych to už dávno nevěděl.

„Jak jste sehnali peníze? A papír na výrobu lístku, jak se vůbec vyrábí? Ptal jsem se.

„To se dycky nějak udělá,“

„Jak?“

„To poznáš,“

To poznám. Dobří kamarádi si nedokázali vzpomenout, jak k němu přišli, horší kamarádi skrývali předstíranou znalost pod maskou chladného dospěláctví. Pokrytci.

Minula další léta. Začínal jsem chápat, jak se vydělávají peníze, jak všechno něco stojí, jak málo je činů  solidárnosti, pochopení a lásky k bližnímu. Znalosti výroby lístku mě něco stály, spíš než množství peněž to byl čas, nervy a stažený žaludek. Párkrát mě napálili a párkrát jsem ztratil ingredience, jednou jsem nestihl vyplnit papíry a jednou jsem měl štěstí.

Zanedlouho jsem zjistil, že žádná pozvánka z Nádraží lidstva mi nepříjde. Že tam musím sám. Tak jsem se vydal do obrovité, přes půl oblohy klenoucí se budovy. Byla nadýchaná jako mračné peřiny, zevnitř ji podpíraly mohutné pilíře, obloukovitá spletitá kostra. Vinutými tvary zdobená okna vpouštěla do celého prostoru barevné cákance svěžího slunce. Nádraží lidstva, architektonický skvost, jenž sloužil tomu nejzákladnějšímu účelu: vlakům. Lidé proudili kolem mě, proti mně, za mou, svíjející se klubko živých těl. Každý měl svůj cíl. Někteří přijížděli a vydávali se ven do prosluněného dne, jiní odjížděli za chvíli a hnali se k nástupištím. To mi připomnělo, že bych měl co nejdřív vyrobit lístek na příslušném místě, zaplatit a jít čekat na nástupiště.

Orientovat se v prostorách nádraží nebylo zase tak těžké. Orientovat se v byrokratické spleti různých ustanovení, zákonů, rozhodnutí a odvolání bylo složitější. V podstatě mi nezbývalo nic jiného, než dělat, co po mě úředníci chtěli, protože jsem nechtěl aby mi vlak ujel. Už tak jsem měl pocit, že meškám. Obstál jsem ale, vše jsem vyřídil, lístek jsem měl v ruce, peníze na bezpečném místě a byl jsem na odchodu z ražby lístků. Měl jsem radost a vyhlédl jsem zašpineným oknem ven na klenbu nástupiště, na modrou oblohu.

Jak poznám svůj vlak? Napadlo mě najednou.

Stál jsem před dveřmi.

„Na co čekáte, mladej pane?“ starý muž uctivě přistoupil.

„Jak poznám, který vlak je můj?“ zeptal jsem se jako malé dítě, které s převelikou důležitostí vyčkává na odpověď.

„To poznáte,“ odvětil muž a odšoural se k ražbě.

To poznám.

Vykročil jsem pln nejistoty směrem k nástupišti a pozoroval stánky s párky v rohlíku. Přemýtal jsem nad tím, jak svůj vlak poznám. Byla by škoda, kdyby mi po tom všem ujel. Po tom všem, čím jsem si prošel.

„Zastaví!“ starý uctivý muž skoro zahulákal a směšně vypadajícími pohyby mi sdělil, že mi drží palce. Dal mi to najevo tak vehementně, že se u toho celý třásl. Kůže na tváři mu hopsala.

Usmál jsem se na něho.

Zastaví.

Držel mi palce. Staroch fandil mlaďochovi. Vždycky to tak bylo.

S nadějí jsem se vydal na nástupiště, stanul jsem pod střechou, pozoroval jsem hodiny a odjezdy a příjezdy vlaků, které nepatřily mě.

Nebudu tady čekat dlouho, maximálně tak půl hodiny, říkal jsem si v duchu a pozoroval jsem ostatní čekající. Vlaky přijížděli jako vždy, nyní jsem je ale mohl pozorovat jinak. Z blízka. Železné masívy dunící do země, cítil jsem vibrace, které způsobovaly svou vahou. Byly nádherné, zmocňovala se mě bázeň a štěstí, že co nevidět taky nasednu do jednoho z nich. Pozoroval jsem lidi se zavazadly, jak nastupují, jak je stroje pozřívají, jak po sobě nic nezanechávají. Představoval jsem okamžik, jak usednu do kupé, jak se vlak plynulými pohyby začne posunovat vpřed. Ladná balada, ladné rytmy jež vytvářeny kolejemi rezonují podstatou bytí. Těšil jsem se na tu jízdu. Čekal jsem na ni celý život.

*

Měl jsem strach, že vlaky dnes už přestaly jezdit. Strach, za který jsem se styděl, přesto tu byl a já ho nemohl popřít. Zrovna když jsem nad tím uvažoval, na kolejích na vedlějším nástupišti prosvištěl jako blesk moderní bílý rychlovlak. Vysmál se mi rychlostí, s níž prchal pryč od nástupuště. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel. Pak jsem dostal strach, že mi vlak už dávno ujel a nevěděl jsem, zda se dívat doprava ve směru jízdy a propadnout zoufalství, či dívat se nalevo a doufat v blížící se mašinu.

Ručičky na hodinách urazily kus své okružní pouťě, když se z haly vyvalily další zástupy lidí. Další čekající. Ulevilo se mi, že nejsem sám. Mezi několika nově příchozími jsem našel i své staré přátele. Z jiných jsem si přátele udělal, rozebírali jsme různé věci, úřednické pakárny a byli jsme hrdí, že jsme došli až sem. Těžké mohutné stroje ale neměly slitování, příjížděly, zpomalovaly a já jednoho po druhém vyprovodil, staré i nové, známé, kamarády a ti mi mávali a odjížděli pryč. Za nakterými jsem běžel, hrdlo sažené, nemohl jsem jim ani zavolat šťastnou cestu.

„Nebóój, tvůj taky přijede,“ úsměv.

Hrdlo se stáhlo ještě víc.

Počkejte tu se mnou, neodjíždějte... prosím.

Přijmi to jako, chlap, srabe. Jako bych slyšel svého otce. Nahlédl jsem doleva ve směru příjezdu. Nic.

Nic než nic. Přesto jsem neustále stál na značce, mě určené, aby mi mohl vlak zastavit.

Pak jsem si zase šel sednout na lavičku, díval se na přilepené žvýkačky na zemi a přemýšlel jsem.

Tolik jsem toho udělal, vybral jsem si dobrý vlak, jenže nejde. Možná jsem si měl vybrat jiný, ale kdo to mohl vědět? Kdo mohl vědět, že zrovna můj se bude tak loudat?

Najednou ve mně hrklo, uslyšel jsem parní lokomotivu, píšťalu. Stoupnul jsem si a pozoroval ji z dálky. Do poslední chvíle jsem věřil, že zastaví u mě, drze ale projela dál.

Proč se tohle neděje těm, kteří na vlaky plivali? Proč oni jsou dávno za obzorem a ženou se v útrobách opracovaného železa a já musím postávat jako hňup tady ? Venku? Sám...

Ale ne, to bude dobrý. To pude. Buď trpělivý, kolikrát ti to mám říkat?

Tak jsem čekal a čekal, vlaky míjely, některé byly nádherné, jiné zaprášené, umazané a potřísněné vším možným, jiné byly ostře sledované. Vstupovali do nich zámožní s ochrankou, honosili se drahým oblečením, nevděční synci a dcerky bohatých tatíků, opovrhovali snad i těmi stroji.

Nezaslouží si je. Nezaslouží si v nich jet.

Byl jsem už apatický, když se přibližoval další. Byl krásný, hrál různými barvami, byl skvostně vyveden. A zastavoval, zastavoval na místě mé značky. Najednou jsem popadl zavazadlo, vytáhl lístek a běžel ke dveřím vagonu.

V okénku se objevila hlava průvodčího, podíval se na mě (vlak stále jel) a zase zalezl. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet a tak jsem pobíhal spolu s vlakem.

„Hej! Tak zastavte!“

Nic.

„Hééj!“

Nic.

„Haló! Tak krucinál jsem tady!!“

Průvodčí znovu vystrčil hlavu.

„Nevíme, jestli tě chceme vzít,“ řekl mi otráveně.

„Cože? Vždyť jste zastavovali na mé značce!“

„To jo, ale nebylo to moc zřejmý,“

„Co? Co nebylo moc... zřejmý...do háje zastavte!!“

„Promiň kámo, ale jen jako přihlížející,“

Zatáhl hlavu a vlak zrychlil.

Jen jako přihlížející.

Chtělo se mi brečet. Stál jsem tam a díval se za uhánějícím hadem, brčálově zeleným a mísil se ve mně vztek s lítostí. Vyčítal jsem jim to. Nadával jsem na ně. Plival jsem jejich směrem. V konečném důsledku jsem stejně jako idiot vypadal já. Vlaky se neptají. Jedou. Ostatní čekající čekali dál.

Potupně jsem se vrátil na své původní místo, odložil jsem zavazadlo a sedl si na lavičku.

Ztrácel jsem pojem o čase na hodiny jsem se bál podívat. Spustil jsem hlavu do dlaní, nepřemýšlel jsem, jen dýchal a pozoroval otvory mezi prsty. Byl jsem zdrcený. Při každém dalším vlaku jsem vzhlédl, žádný nebyl můj, zase jsem nechal hlavu spadnout do dlaní a čekal jsem dál. Z přijíždějících vozů rozličných tvarů a podob vystupovali lidé různých barev a vyznání, už se dopravili, už se svezli. Někteří se mě ptali různými jazyky jestli ještě čekám.

„Are you still waiting?“

„Du wartest noch?“

Některým z těch jazyků jsem nerozuměl, ale ta otázka byla naprosto jasná a patrně byla naprosto jasná i odpověď mé tváře. Když ji viděli, šli dál. Někteří se na mě smáli jako s rodičovskou vlídností na dítě. To co říkali bylo taky naprosto jasné.

„Don´t worry, it will arrive, I´m sure,“

Neboj se, určitě přijede. Staří ošlehaní cestující, průvodčí i strojvedoucí, ujiš´tovali mě o věci, o které vědí. Protože ji zažili. Protože ji oni zažili. 

Jiní říkají:

„Už chci klid, chci se usadit, už nechci drncat vlakem po světě,“

Však si tady čekej místo mě. Rád budu uhánět někam, kamkoliv, pryč odsud.

Jsou i tací, pro které vlak nepřijel nikdy. Zlomení zbědovanci vzadu na nástupištích. Čekali tak dlouho, až ztratili naději a všechno s ní, morálku, úctu a důstojnost. Tak vás to zlomí, když nepřijede vlak.

Jsou tady i spáči, srolované oblečení pod hlavou, polehávají na lavičkách. Spí a je jim všechno lehno. Vlak nevlak. Závidím jim.

A pak ti, kteří snažně doufají pořád. Pořád. Starší než já, starci a stařeny, které míjeli lidé a ani se za nimi neohlédli. Ani neví, že jsou. Nástupiště se stalo jejich světem, jejich životem.

Moc se o nich nemluví.

Ale jsou.

A můj vlak stále nikde.

Zaplatím, za to, že jsem se po nich při vstupu ani neohlédl.

A taky se o mě nebude mluvit.