Dinosauří loutky boží

Dinosauří loutky boží 1

Chvalozpěv na dinosaury 1 - Edmontonia longiceps

Jak banální a nevěrné by bylo povědět o téhle křídové krásce, že vypadala jak tank. Byla spíš jako elegantní střela tanku, která bodci čnícími ze záhlavního štítu prorážela břicha útočníků, oooooooooo. Dík tvrdému pancíři krunýře a dalším drásavým hrotům vyrůstajícím po jejích bocích, byla nedobytnou mušlí i pro takového lovce masitých perel jako byl T-rex.

Byl podvečer a přestárlý muž se svým synem seděli na křeslech před televizorem. Zrovna začala nová reportáž a syn zpozorněl. Odehrávala se v obrovitém zahraničním muzeu. V centru záběru čněla kostra největšího z veleještěrů – diplodoca se svým předlouhým krkem a stejně mocným ocasem se vypínal jen na zadních. A mezi jeho nohama tlustýma jak vzrostlý smrk stál postarší elegán v bílém obleku s kloboukem.

Stařec upíral prázdný pohled do levého rohu nad obrazovkou. Nevnímal, co se v televizi děje. Snad aby na sebe upozornil, nadzvedl se pracně v křesle a upšoukl si. Záhy ho ochablé svaly zradily a žuchl zpátky. Smutně vzdychl. Mladík vedle se nenechal vyrušit.

„Sinku?“ zamumlal směrem k mladíkovi. Ten byl stále pohlcen obrazem v televizi. Reportérka se právě tázala elegána, jaký má pocit, když si uvědomí svou nepatrnost pod kostmi pravěkého zvířete. Svou nicotnost vůči nesmírnému tvoru a vůči milionům let, které leží mezi naším a veleještěřím životem.

„Dafčo, sinku?“ Na starci bylo znát, že je po mozkové mrtvici.

„Mám chuť tančit,“ odpověděl elegán a mladík se tomu jemně pousmál. Pak elegán vzal překvapenou reportérku za ruce a začal s ní kroužit kolem dinosauřích nohou. K tomu jim hrál valčík a kamera, jako by položená na vlnkách Dunaje, klouzala od tanečníků k dinosauří lebce čnící patnáct metrů nad zemí.

„Mně ťi zas to koleno bere,“ zamumlal stařec, aby upoutal synovu pozornost.

„Já to poslouchám,“ zaskřípal syn zuby a dál koukal na obrazovku.

„Se ťi zas ňák nemúžu zvednout… Davítku?“ vedl si stařec dál svou. A pak zas zůstal civět do rohu.

„Nechtěl bys už jít do prdele?“ odvrátil se mladík od televize.

„Promiň… sinku,“ sklopil stařec oči.

„Na velkou, nebo na malou?“

„Velkou,“ zašeptal zostuzený stařec, jako by to bylo tajemství, které nikdo v prázdném rodinném domku nemá slyšet. Během toho, co byl syn vyrušen, reportáž skončila.

„Jestli se poděláš, budeš v tom sedět celou noc,“ řekl mladík a vypnul televizi. Vstal a zhasl i světlo. Starce nechal sedět v křesle.

„Dobrou,“ zaznělo ještě, než zavřel dveře obýváku.

„Kreténe,“ odpověděl mu syn a šel do svého pokoje.

Už se blížila zavírací doba muzea, ale Anna a David měli stále napilno. On laserovým měřičem označoval přesná místa na podlaze, Anna pak na ně kladla dinosauří kosti a štětcem se zelenou temperou je obkreslovala.

David už poněkolikáté přeměřoval vzdálenosti mezi jednotlivými kostmi. Všechno sedělo na desetiny milimetru. Oddechl si a protáhl krk ze strany na stranu. Po obvodu novorenesančního pantheonu shlížely z podstavců busty literárních a hudebních velikánů na poskládané kosti dávných obrů. David se zadíval vzhůru podél korintských sloupů podpírajících malovaná oblaka pantheonu, kde se mocně rozpínaly národní výjevy, snad překvapené, co neobyčejného se to pod nimi děje.

„Fotr přijel,“ vyrušila Davida Anna, která se právě vrátila od vchodu.

„Bylo načase,“ usmál se ještě trochu zasněně z toho bloudění po architektuře.

„Těšíš se?“ prohlížela si ho dívka zkoumavým pohledem.

Matně přikývl. „Jestli se nám to povede, bude to hezký, ne? Že se nám prostě v životě povede… něco.“

I ona se chápavě usmála. A jako by se nemohla udržet, políbila Davida na koutek úst.

Před muzeem zastavil fiakr, na kozlíku seděl postarší elegán ze včerejší reportáže. Ladně seběhl ze schůdků, ale pak se nehtem ještě cvrnkl do krempy krémového klobouku a vrátil se do kabinky pro svůj notebook. V druhé ruce nesl podlouhlý lakovaný tubus.

Chvalozpěv na dinosaury 2 - Triceratops horridus

Říká se, že pro Dionýsovo požehnání kněží při řeckých mystériích vlastními zuby roztrhali a pozřeli živého býka. Jaké by jen bylo požehnání, kdyby mohli rozžvýkat tělo Triceratopse?

Snad člověk pochází z prakřečka a potom z opice, mnohé tomu nasvědčuje. Ale silná a mocná zvířata, oni prostě musí právě z triceratopse, statného, čerpat svou esenci, která vanula krétským labyrintem a všemi ulicemi Indie, zhmotněná v buvolu nabodává na rohy říční krokodýly, mocně provívala kožichy nesčetných stád bizonů, pomřených kolem železnic dálného západu. Triceratopsi, kde příště se má zhmotnit tvá síla?

Když elegán vešel do foyer, jako by se secesní lampy rozzářily jasněji. David se musel začít sám od sebe radostně smát, jak viděl fotra stoupat elegantně po schodišti. Už moc dobře věděl, že fotr působí na lidi jako guru, hvězda první velikosti. Tak nebylo divu, že se z celého muzea seběhli návštěvníci a příchozího muže obklopili. S každým si tiskl ruku, ochotně se jim podepisoval, při pózování jejich fotoaparátům používal fotr lakovaný tubus jako šviháckou hůl.

Lidé ho doprovázeli až k pantheonu a pak se srotili po obvodu celé místnosti a vykukovali zpoza bust a korintských sloupů, copak zázračného ten úžasný člověk do muzea zase přinesl. A fotr už z dálky nadšeně mával tubem nad hlavou.

Jako vždy s úsměvem poklepal povzbudivě Davida po rameni a s Annou se uvítal jemným voňavým polibkem na tvář.

Zkoumavým zrakem přelétl obrysy kostí, jejichž předobrazy byly prozatím naskládané ve vedlejším skladišti. Pak se fotr prošel po rovnoběžných čarách, které od středu pantheonu vybíhaly do třech stran tak, aby při spojení utvořily rovnostranný trojúhelník. Temperové čáry také zvláštními způsoby propojovaly, procházely všemi obrysy na dlaždicích.

„Už je to všechno, ale než půjdu, ještě bych to chtěl celé jednou přeměřit,“ zhodnotil David jejich několikatýdenní práci.

„Prď na to, já ti naprosto věřím, že je všechno pintlich,“ pochválil ho fotr, až mladík zčervenal. „Odvedli jste oba špicovou práci. Teď si musíte odfouknout, protože zítra přijde náš den D. A vy musíte být naprosto soustředěný.“

„Takže už to máte tady?“ nevydržela Anna, která stále pokukovala po tubu. Fotr se jejímu nadšení uculil. Pak si všichni tři sedli vedle sebe na zem.

Otevřel tubus. K jeho hornímu víku byl přišitý stoh několikrát přehýbaných průsvitných vláken.

„Nitě božího loutkáře,“ učarovaně vzdychla Anna. David jenom tajil dech.

Fotr sám nejdřív nebyl schopný slova. Bříškem prstu si otřel slzy radosti z koutků očí.

„Někteří říkají… že jsou stvořené z vlasů děda Vševěda. Co vím, může to být klidně pravda. A teď jsou jen naše.“

Prstem, na kterém byla ještě kapička jeho slzy, přejel po chumlu nití. Jemně zacinkaly jako zmrzlý sníh. Byl to kosmický zvuk, který rezonoval hluboko v hrudi, až Davidem projelo šimravé mrazení od pupku ke genitáliím. Fotr opatrně vrátil nitě do tubu. Ještě chvíli tam vedle sebe v tichosti seděli.

Než mohli Anna a David odejít, museli nejdřív přesvědčit neochotné návštěvníky, že se muzeum zavírá.

Fotr už byl ponořený do vlastní práce, ťukal do notebooku položeného na klíně.

„Jen abyste si i vy odpočinul,“ vyčinila mu Anna. Jen jim pokynul, aby už šli, ale ještě než zavřeli vrata pantheonu, usmál se na ně a zamával.

Chvalozpěv na dinosaury 3 - Allosaurus fragilis

Kdyby peklo potřebovalo vyžrat ty nejtlustší ďábly, jen On by na to byl ten pravý. Jeho zuby, jak motorová pila skřípějící o žiletky, tříprsté drápy, které co pohladí, rozervou na stříkance masa a Jeho kořen ocasu mohutnější kmenu vzrostlé jedle – nebo i topolu. Ale co mluvit, máš snad Ty, hrůzostrašný šviháku, rád dlouhé řeči?

 Jak vyšli z muzea, chytila Anna Davida za ruku a jemu najednou přišlo nemožné, že by dnes měl její ruku pustit.

„Nechtěla bys jít se mnou dneska domů?“ Zase na něj vrhla ten její pohled s hlavou zkoumavě nachýlenou k rameni. „A zůstat přes noc?“

„A nebude to vadit tvému otci?“

„Ne vůbec, taťka ten se přizpůsobí, a vůbec, dám ho brzo spát, ani si nás nevšimne.“

Anna se zasmála a nachýlila tentokrát hlavu k jeho rameni. „Ale fotr říkal, abychom odpočívali.“

Snad i přes jeho bundu musela cítit, jak se zachvěl. Krok se mu zpomalil a rudl v obličeji. „Já nevím… nemyslím, že bych na tohle byl úplně připravenej, já se ti za tohle fakt moc omlouvám, ale už jsem takovej a…“ Anna se zastavila a stoupla si proti němu. Po ramenou mu dlaněmi přejela k tváři, zvedla mu ji proti svému pohledu.

„Já to takhle ani nemyslela, Daví.“ Pak ho zase vzala za ruku a roztřeseného mladíka vedla k jeho domu. Začala vyprávět: „Vždyť já se na tohle dívám skoro stejně jako ty. Kdyby mě tenkrát fotr nezachránil, asi bych se nechala ušukat k smrti. Promiň, že to takhle hnusně říkám, ale jak říct něco hnusnýho hezky? Mý všechny vztahy už od puberty vždycky končily tak, že se mnou každej chlap rozešel v hrůze předtím, co všechno jsem po něm chtěla,“ vypínala vedle něj mocně prsa a deklamovala jako panenská Artemis. „Nadávky, svazováni, pozorování na záchodě i močení po těle. A pak aby mi tam strkal… všechno možný. A spousta horšího svinstva. Nechci to říkat zrovna tobě.“

„Nemusíš,“ přerušil ji, ale hned dodal spěšně: „Ale i můžeš. Nic to nezmění.“ Vděčně mu stiskla ruku, až to bolelo. Vstupovali do metra.

„No jo. A tak jsem pak vyhledávala furt větší a větší prasáky, aby mi to udělali co nejodpornějc, aby splnily každou úchylárnu, co mě napadla. A teď… to že můžu být s tebou, prostě ve vztahu bez jakýhokoliv násilí… to je pro mě to úplně nejcennější.“ A teď zmáčkl prudce dlaň i on jí, a mačkali si je, až jim bylo teplo a krásně.

„Ahoj, taťko, tak už jsme doma!“ křikl pro jistotu David už od dveří a Anně do ucha dodal: „Asi bude trochu vyjukanej, ale já ho dám co chvíli spát a bude to v pohodě.“

„Ne, to kvůli mně nedělej, s tím si vůbec nelam hlavu.“ Vešla do dveří obýváku a promluvila nahlas: „Dobrý den!“

„Aaa?“ rozhlížel se otec trochu nechápavě a pak pokýval hlavou. „Ano dobrí den. Teda ahoj, Jaňičto.“

„Ale tohle je Anna, taťko,“ proběhl chvatně David kolem dívky, aby zaplašil trapné chvilky.

„A Jaňičta už ne? Aha, takhlens to je,“ kýval dál otec hlavou a prohlížel si dívku nechápavým pohledem. „Von taki ten múj sinátor si přivede každou chvíli ňekoho jinčího, aš jsem stoho paf,“ usmál se pro sebe otec a rozhlížel se stále kolem sebe.

„Ale prosím tebe, taťko, jak každou chvíli, vždyť s Janou nechodím už kdovíjak dávno. Ale to je jedno. Nepotřebuješ něco? Co hledáš?“

„Ňic, ňic, to je dobrí. Ňic, sinku, jen si pjekně vi mladí spolu popovidejte, na mně se nevohlížej.“

„Tak já ti udělám čaj, jo? A ty se mnou půjdeš do kuchyně, viď?“

„Jasně,“ a Anna proběhla s rozpačitým úsměvem za kuchyňský závěs.

„Promiň… to on,“ omlouval se jí David a roztřesenýma rukama hledal čaj. „Dáš si taky?“ Jen vrtěla hlavou, na čaj i na omluvu. „On totiž otec po těch mrtvicích, vůbec prostě nemá pojem vo čase. Co jsem chodil s tou… no jak říkal, ale to ani nebylo žádný chození. Ale jí si nějak zapamatoval a nikoho jinýho zas ne, to je stejně jako s tou nemocí. On si furt myslí, že je nemocnej tak tejden, nebo měsíc a že se z toho co nevidět dostane. Nikdo mu nesmí prozradit, že to má už osm let. On by to pak prostě mohl všechno vzdát a bylo by to jen horší. Doprdele,“ zamumlal si David a Anna mu z nejistých rukou vzala sáček s čajem, sama ho roztrhla a dala do šálku.

„A víš ty, co?“ usmála se mu zblízka do tváře. „Nech si to, jo? Proč se mi máš furt co omlouvat? Vždyť mně přijde… no úplně úžasný, jak se o otce staráš. Jakou s ním máš trpělivost, a že si ho prostě nestrčil do ústavu. Věnuješ mu tolik času.“

„On se vo mě taky staral sám, když jsem byl kluk,“ zarděl se trochu David a zalíval z konve vodu. „Tak teď mu to vracím.“

„Ono to je přímo vidět, jak silnej k němu máš vztah.“

„Asi to něco takovýho bude,“ lil David pomalu horkou vodu a ta bublala po okrajích hrnku. „Prostě jsem se nějak nikdy nedokázal smířit s tím, jak se stal otec najednou bezmocným. Nemohl jsem se na něj najednou vykašlat. To je přirozený, ne?“

„Ale ne všichni dokážou uvažovat i jednat přirozeně,“ vylouhovala Anna čajový pytlík a pak vzala hrnek, že ho otci odnese.

„Jaňičto, nevidělas ňekde mí novini?“ spustil otec hned, jak položila hrnek na stůl. „Esli von mi je zas schválňe ňekam nezašantročil, ten múj sinátor.“

„Ale proč by vám to dělala?“ snažila se Anna držet řeč a rozhlížela se kolem křesla po novinách.

„Víš, takovej von vobčas na mně je, prej že to stejnak nečtu, a jen do toho čumím, jak trouba.“

„Ale takhle by vám určitě neřekl, nemyslíte?“

„Ale jo, Jaňičto, vobčas jo.“

A David už stál ve dveřích kuchyně, Anna se na něj rozpačitě pousmála a naznačila, že si odskočí na záchod. Jen cvakly dveře, David se rozešel a zpod křesla vylovil hledané noviny.

„Anna…opakoval jsem ti už, že se jmenuje Anna,“ vyrážel ze sebe zpola šeptem a roloval rozčíleně noviny.

Otcova poplašená tvář ztratila výraz.

„Ty starej čuráku.“ A David se rozmáchl a dvakrát srolovanými novinami praštil otce po nafouklém břichu.

Anna stála s rozepnutým příklopcem džín ve dveřích a scénu pozorovala.

„Tobě dělá dobře bejt na něj zlej?“ promluvila a David se poplašeně otočil. Noviny mu vypadly z rukou. „Dělat mu… násilí?“ pokračovala Anna s vykulenýma očima.

Otec se zatím snažil ohnout a dosáhnout na noviny na zemi.

„Nesmíš se na ňej zlobit, Jaňičto, na toho mího ťunťulu,“ vzdychal. „To nesmíš… to ne…“ Anna popošla o krok a David ustoupil, jako by se bál, že ho praští. Ale Anna se jen sehnula a podala starci noviny. „Ďekujú!“ pohlédl na ni se zmatenýma očima. „Já sem Vláďa,“ doplnil. Anna mu vzala ruku, kterou měl položenou na masitém stehnu a potřásla mu s ní.

„Já se jmenuju Anna. Nashledanou, Vláďo.“ A pak se otočila a odešla z domu, aniž by se na Davida jen podívala. Mladík se rozeběhl za ní. Ale otcova slova ho zadržela.

„Ahoj, Aničto!“ zvolal, když už byla dívka pryč. A pak se zadíval do noviny, kterým stejně vůbec nerozuměl. David se k němu otočil. „Hodní děfče to je Dafčo, tí se drš.“

„Ty vyhnilej idiote, přemýšlíš aspoň trochu o tom, co meleš?“ ptal se teď David otce naprosto klidně. Děsivě klidně. Přešel ke kredenci a vytáhl šuplík na vařečky -  ležel v něm gumový dinosaurus. Byla to Edmontonia, barva se z ní používáním už skoro ošoupala. Měla jen trup a dlouhý kyjovitý ocas. Nohy chyběly, jako by je ukousalo malé dítě. David si nechal Edmontonii ležet v dlani a prohlížel si ji. „Víš, že si mi tou svojí scénou zkazil možná jedinej vztah, kterej mě mohl dostat z těhle sraček?“

Otec si noviny, kterým nerozuměl, položil na klín. Smutnýma očima se díval na syna. „Promiň, Dafčo. Já nerad.“

„Ne, nevíš!“ zařval David a otec zase zvedl noviny, jako by se za nimi chtěl schovat. „Nevíš nic, nevíš nic, co se kolem tebe děje.“ Syn k němu přišel a vytrhl mu z rukou tu papírovou schovávačku. „Víš aspoň, co je tohle? Vzpomínáš si aspoň na věci z minulosti, ty trosko?“ ukázal mu Edmontonii.

„To jo,“ sklopil otec oči. „Promiň Dafčo.“

„Vzpomínáš si, když jsme si s tímhle hráli? Když jsem byl eště dítě?!“ otec se krčil mezi ramena. David uchopil Edmontonii za ocas a tvrdou gumou ho udeřil do čela. „Tak co, vole!“

„Hm,“ přikývl otec.

David pevně sevřel dinosaura a začal s ním bodat otce do břicha. Ten se jen vrtěl v křesle a tiše vzdychal.

„Jednou… jednou!“ zajíkal se David zrudlý, až mu tekly slzy. „Zastrčil si mi tohle tak hluboko, až to nešlo vytáhnout ven. To ses tenkrát klepal, co? To ses bál, hajzle… aby na to někdo nepřišel a neviděl tvýho syna s dinosaurem v prdeli… nebál ses vo mě, ale aby to nikdo nezjistil.“ David uchopil Edmontonii oběma ruka a praštil s ní do otcova nafouklého pupku. Vyrazil mu tak úplně dech a otec se zaklonil na křesle a jen valil oči.

„Hrabal ses mi tam tenkrát, až se ti to podařilo vytáhnout. A já ti byl ještě vděčnej! Já ti za to děkoval, ty dobytku!“

Skrze nádechy ze sebe otec dostal: „Ty za to nemúžeš Davídečku… promiň.“

David se roztřásl. „Drž hubu! Drž už tu svojí hubu!“

Začal mu cpát Edmontonii do úst. Jako by ho otec chtěl v první chvíli masitou vrásčitou rukou udeřit. Ale pak ji spustil a jen oběma dlaněmi plácal do madel ušáku. Z jeho vrásčitých štětinatých úst teď čněl kyj Edmontonie.

„Teď to sežer, taťko,“ syčel David jako plaz zahnaný do kouta. „Pak… dovoluju ti to… pak si to můžeš vytáhnout tím koncem, kterým si to vrážel do mě…“ A syn práskl dlaní do ocasu dinosaura a ten starci vjel do krku. Otec se třásl a dávil na křesle. Syn beze slova zhasl a odešel do svého pokoje.

V pokoji si David počínal klidně a systematicky. Připravil si věci na zítřek, taky oblečení, naskládal něco do baťůžku. Pak se svlékl, podíval se na sebe do zrcadla. A konečně se rozbrečel.

Když se uklidnil, musel vyrazit pryč. Doma ho nemohlo nic držet, nic nemělo význam. Jen zítřejší den, jen jejich práce. Jejich zázrak. Bude radši obcházet kolem muzea, než se v devět hodin otevře. Už byl u vstupních dveří. Ale pak se vrátil ještě do obýváku. Nerozsvítil, jen poslouchal. Slyšel sípavý stařecký dech.

„Takže tys nechcíp?“ Žádná odpověď. „A jak ti je teď po těle?“ dodal posměšně.

„Jak bich snět moc čikulády,“ odvětil slabý chraplavý hlas.

„Čokolády… kolikrát jsem ti vysvětloval, že správně je čokoláda,“ mluvil David odevzdaně, čelem se opíral o futra. „Žádná počta, ani outo a hlavně… rozhodně žádná čikuláda.“

„Múžeš mi to ňekdi votpustit?“ zažadonil otec.

„Co jako? Že se z tebe stal dement, který se neumí ani podepsat?“

„Múžeš mi to ňekdi votpustit?“

„Di do prdele. Rozumíš aspoň tomu!“ zařval strašlivě David a vyběhl ze dveří.

„Múžeš mi to ňekdi votpustit?“ zaznívalo dál do prázdného rodinného domku.

Už ho neslyšel, vlastní otec pro něj už nebyl podstatný. Žádná minulost, ani problémy dneška. Už pro něj existovali jen jeho dva kolegové, a jejich společný zázrak. Bože, jaký to jen bude pocit, až dinosaury zítra oživí?