Dobrý pade

Dobrý pade

Onehdy se opírám o bar jednoho nejmenovaného podniku v nejmenovaném městě, objednávám si svůj oblíbenej mix bílýho vína se spritem a čekám, až spustí jedna nejmenovaná kapela, když se stanu svědkem následující události; frajer vstoupí do klubu, strašně se diví, že se u vchodu vybírá vstup, a když zjistí, že je to celá stovka (na dvě kapely), utrousí něco jako: „Tak na to se vám můžu vysrat!“ a odejde.

            Kdysi jsem si pořídil legitku SAI. Pro muzikanty za čtyři kila celej rok vstup do vybranejch klubů zdarma. Zrovna do klubů, do kterejch pravidelně chodím, takže se to fakt vyplatilo. Ale po týhle epizodce se mi to nějak rozleželo v hlavě a totálně jsem obrátil. Zásadně platím. A to i tehdy, když mi kamarádi nabízejí, že mě napíšou na guestlist (nechci z vás dělat blbce, ale pro jistotu na vysvětlenou pro nezasvěcené; guestlist je seznam pozvanejch hostů, kteří neplatí vstup). Sám totiž v jedný takový nejmenovaný kapele hraju. A vím, co to obnáší. Popíšu vám pozadí takovýho modelovýho koncertu a budu doufat, že si to přečte i ten frajer, co mu bylo kilo moc.

Řekněme, že kapela hraje ve všední den tak 80 kiláků od města, kde normálně funguje. Sobota je trochu klidnější a pátek zas větší masakr, tak berme všední den jako modelovej průměr. Stejně tak ta vzdálenost; pokud člověk hraje ve svým městě, má relativně pohodu, ale běžně se jezdí po celejch Čechách, takže 80 kilometrů - opět nějakej průměr, spíš nižší, vzhledem k tomu, že dál se jezdí míň. Začne to tím, že se muzikanti, nebo alespoň část z nich, musí utrhnout z práce, protože sraz ve zkušebně je kolem třetí. Musí se totiž ještě do jedný zkušebny na druhý straně města, kde se nakládají bicí, a po cestě se zastavit pro basáka, kterej se dřív z práce prostě nedostane. Kolem půl čtvrtý konečně dorazí ten s klíčema a začne se nakládat. Čtvrtá – naloženo. Připadá vám to moc, půl hodiny na to naložit pár beden a kytar? No, mě taky, ale tohle je realita. Započítejte taky hledání nepostradatelnýho kabílku, bez kterýho to prostě nejde, a klíčů ke zkušebně, který někdo někam zasel. V půl pátý se nabírá basák, ve třičtrtě bicí, v pět je všechno po kupě a nabírá se směr nejmenované město. Na výpadovce se auto otáčí a vrací se do jedné ze zkušeben nebo k někomu domů, protože někdo něco zapomněl. Vždycky někdo něco zapomene. Podotkněme ještě, že píšu o amatérský kapele, kde každej někde pracuje, nebo se alespoň něčím živí, muzika je jeho koníček, ale kromě ní má ještě spoustu jinejch věcí na řešení, nehledě na to, že se taky rád napije a zhusta se na něco...no, vysere, ano. Nebo mírněji řečeno; nepřipraví se zrovna na sto procent. V půl šestý, což je velmi optimistická kalkulace, tedy znova výpadovka, tentokrát už opravdu se vším... sakra, ještě něco chybí. Ale podruhý už se nevrací. Holt se zaimprovizuje nebo něco půjčí od druhý kapely. Hraje se velmi často ve dvou, protože účast nebývá valná a takhle se aspoň sejdou fanouškové dvou kapel, nehledě na to, že už samotná druhá kapela je dobrej základ obecenstva.

Příjezd na místo, po bloudění neznámým nejmenovaným městem a po telefonátu někomu znalému, se skluzem cca jedna hodina. Pohoda, s tím se tak nějak počítá. Řekněme, že je sedm. Starej tranzit moc nejede, v každý vesnici padesátka, někde třicítka (kapitola sama pro sebe) a jedno uhnutí špatně je myslím hezký, reálný odhad. Vyložit aparát. Nějaký schody, nejlépe úzký, cesta přes kuchyň, přes lokál, nějaký zpestření se vždycky najde. Pakliže je nejmenované cílové město zcela náhodou Praha, připočítejme problém s parkováním a s modrými zónami (trošku se mi začíná zvedat adrenalin, takže rychle od tohoto tématu). Pokud hraje kapela druhá, je teď chvíli klid, pokud první, tak naházet aparát na pódium, pozapojovat, postavit bicí, naladit kytary, vypůjčit si adaptér, rozmotat šňůry (tohle je taky choulostivý téma; ať ty mrchy složíte jak chcete, stejně se vám zamotají a to okamžitě po tom, co je k sobě byť jen přiblížíte). Zvuková zkouška už tak trochu v poklusu, už chodí lidi (v tom lepším případě), zvuk se zdá bejt v pohodě, slyšíte všechno, jak potřebujete, fajn. Půl hoďka na pivo, cigáro, pokec, v devět se začíná. Hrajete. (Sakra, už jsem zase „dlouhej“, musím to vzít trochu zkrátka.) Řekněme, že nastane ideální varianta (jedna z deseti) a nic se neposere, nepřestane fungovat; odehrajete skvělej devadesátiminutovej koncert pro vstřícný publikum, který vám dává najevo, že vás má rádo, tleská a nakonec chce přídavek. Paráda. Poslední kilo posledního songu, díky, naše stránky, příští koncert, tak zase někdy někde ahoj... Rychle aparát z pódia, protože nastupuje druhá kapela. Odjet nelze, protože se hraje na společný bicí. Ale koneckonců se ani nechce, protože druhá kapela jsou většinou kamarádi a rádi si je poslechnete. Voraz, drink, pohoda... řidič cucá nealko a trošku je mu to líto.

Po druhý kapele natahat aparát zase do tranzitu, obětující se člen řídí. Je tak jedna hodina. Cesta zpátky, některé prvky se opakují, třeba to, že se vždycky něco zapomene, cédéčka, kabel, stojan... ale nevrací se, tohle se vyřeší jindy. Vyložit na několika místech, postupně vyházet muzikanty doma, v posteli jste tak ve tři, což máme hezkou dvanáctihodinovou směnu.

Tak a jdeme bilancovat. Přišlo osmdesát lidí, což je celkem dost, asi zrovna nebyl v televizi žádnej hokej, 10 z toho bylo na guestlistu, vstup byl 100,-, takže se vybralo 7000,-. Klub si vzal 30% (nebo se platil zvukař, nebo pronájem, vyjde to tak nějak nastejno), pro kapely zbylo 4900,-. Ta, co jela 80 kilometrů a zase se bude 80 vracet, by měla dostat „cesťák“ řekněme 10,- na km, t.j. 1600,- (obvyklejších je 12,-), ale zaokrouhlí se to na 1000,-, zbyde 3900,-, rozdělí se to mezi dvě kapely, hurá! Vydělali jste 1950. Jste řekněme čtyři, pro každýho pětikilo, tři stovky jste nechali na baru, jste 200,- v plusu. Jo, vlastně včera jste si svědomitě koupili a natahli nový struny za 150,-, hm... dobrý pade. Přidám do prasátka na studio.

Na závěr už fakt není moc místa, vlastně vůbec žádný, takže jen větičku. My to neděláme pro peníze, to pro peníze dělat nejde, můžem toho z fleku nechat, ale to taky nejde, takže jenom jestli to čte ten frajer, co mu bylo kilo moc... ale nic.