Raději mlčím - 5. část

Bosá, jen spoře zahalena do lví kůže, kterou jí držel kolem pasu masivní kovový pás. Na hlavě se jí leskla přilbice, ta ovšem nedokázala zahalit bohatou záplavu zlatých vlasů. Byla vysoká, asi vyšší než já. Z jejího těla vyzařovala velká síla a přesto, že byla její pokožka bílá jako mramor, tvář zdobila červeň. S bradou hrdě zdviženou, svírala v paži dlouhé kopí, jako zjevení vytažené z nějaké legendy. Překrásná žena, tak, až z toho muže bolí u srdce. Nespoutaná a divoká. Žena, co pije plnými doušky ze džbánu života a neohlíží se zpět.
Byl jsem na rozpacích, nejen z nebezpečně vyhlížející zbraně, ale rovněž i z její nahoty, kterou okázale dávala na odiv bez špetky studu.
Duchové si drželi náležitý odstup, jako by se ženy báli, a tak jsem se ji i přes prvotní rozpaky odvážil oslovit.
„Kdo jsi?“
„Říkají mi Šelma Královna. Jsem strážkyní toho, co je nejcennější,“ pravila jasným hlasem a než jsem stačil odvětit, dodala, „a ty jsi Robert Davis – hledající cizinec.“
„Ano, ale jak…“
„Nositel na tebe čeká na druhé straně,“ přerušila mě.
Nositel na mě čeká? Výborně! Takže jsem ho našel. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával.
„Díky bohu,“ pronesl jsem s neskrývanou úlevou a povzbuzen jejími slovy jsem vykročil vpřed.
Pozvedla ruku v důrazném gestu: Stůj!
„Co se děje?“ nechápal jsem.
„Než tě pustím, musíš mi dokázat, že jsi hoden setkání s Nositelem.“
„Hoden? Proč bych nebyl?“
Neodpověděla, jen mě mlčky sledovala.
Vynořil se ze tmy a pomalu došel až přede mě. V překvapení jsem se nedokázal pohnout, a tak jsem se ocitl tváří v tvář ohromné mase černoty. Těžce jsem polknul a snažil se zachovat klid, ale byl jsem vystrašenější než kdy před tím, bezpečně jsem totiž věděl, že je to Netvor. Má nejhorší noční můra, připravena mě pozřít zaživa. Stál mi v cestě a nechtěl mě pustit dál. Slyšel jsem to bublavé chroptění, které vycházelo z jeho nozder, a opět jsem pocítil ten mrtvolný puch.
„Ty jsi ho zavolala!“ vykřikl jsem na ženu.
Neodpověděla, klidná a vyrovnaná, čekala na mou smrt. Jak může být tak krutá, tak chladnokrevná? Nechápal jsem její chování.
Věděl jsem, že bych měl vykročit se světlem vpřed a bojovat, ale místo toho jsem zápasil s nutkáním vzít nohy na ramena a utéct. I zpáteční cesta skrz zemi duchů by byla lepší než toto. Cokoliv by bylo lepší než toto. Netvor děsivě zařval.
„Nemám žádnou zbraň,“ zaskučel jsem na Šelmu Královnu.
„Máš všechny zbraně, které potřebuješ. Svůj rozum, své srdce.“
Byl to hlas starce ze hřbitova.
A tak jsem se pokusil přesvědčit sám sebe, proč není Netvor stojící přede mnou tak hrozivý. Příčiny a důvody, proč není tento strach tak veliký, jak se zdá. Netvor znovu divoce zařval a udělal několik kroků vpřed, ale já neustoupil. Zdvihl jsem lucernu proti němu a Netvor divoce zafuněl a opět se stáhl. Byl jsem překvapen, že se moje třesoucí kolena pode mnou nepodlomila, ale zůstal jsem stát a navíc jsem pocítil, že Netvor začíná ztrácet sílu. To mi přidalo na sebedůvěře a pokračoval jsem ve svých představách, které se téměř přede mnou začínaly zhmotňovat jako mnohobarevný kouř vycházející z lucerny i z mého těla. Kouř se vlnil a působil jako živý, spojoval se a mohutněl. Jeho světlo začalo obklopovat Netvora a ten sebou divoce zašil. Uslyšel jsem prudké hrábnutí do země a štěrk s popelem mě zasáhl do tváře. V úleku jsem couvl. Netvor zařval tak, že jsem z bolesti v uších málem upustil svou lucernu. V rameni jsem cítil ostré pulzování, ale znovu jsem světlo pozvedl proti nepříteli. Couval, zmenšoval se. Kouř divoce vířil a točil se kolem černé masy jako had. Oči mi z té nádhery jenom přecházely. Netvor se začal vytrácet a i přes odpor a vztek už nebyl tak nebezpečný. Už to nebylo to monstrum, co mě honilo uličkou jako o život. Ztrácel svou sílu, až nakonec zmizel v šeru dočista a s ním i podivný kouř.
„Výborně.“
Ozvalo se v mé hlavě.
Věděl jsem, že Netvor nezmizel navždy, jen jsem ho zahnal. Také mi bylo jasné, že v mnohém mi pomohla hrobníkova slova i jeho lucerna, kterou jsem stále držel, ale i tak mě to naplnilo zvláštní silou, kterou jsem dlouho nepocítil. Byl jsem si jist, že mohu sám najít způsob, jak se s Netvorem vypořádat, až se znovu objeví. Dokážu ho porazit.
„Zvládl jsi to. Zdá se, že jsem tě podcenila, nevěřila jsem ve tvůj úspěch,“ ozvala se Šelma Královna.
„Musel jsi projít zkouškou, takový je zákon,“ vysvětlila a já se už nezlobil.
„Následuj mě,“ řekla, a bez otálení vykročila po provazovém mostě.
Šel jsem za ní. Před mostem jsem se na okamžik zastavil a zadíval se do té nicoty tam hluboko dole, ale hlava se mi nezatočila, ani jsem nemrkl. Cítil jsem nejistotu, ale už to nebyl ten strach, jež jsem dříve pociťoval, ta úzkost, která ovládala mé tělo. Byl jsem tím natolik překvapen, že jsem bez delšího váhání vkročil na most. Prkna zaskřípala, ale držela. Šel jsem vyrovnaně a s jistotou a než jsem se nadál, byli jsme na druhé straně.
Okolí se změnilo. Vyprahlou, popelavou zem vystřídala divoká tráva, křoviska s dlouhými, rudými trny a mně neznámé stromy silných kmenů a mohutných korun. Ovšem i zde vládlo šero, stejně jako jinde, kam jsem se dostal. Šelma Královna vykročila svižným krokem do lesa, a tak jsem ji následoval. Okolo nás se ozývaly podivné zvuky lesní zvěře - predátoři hledající v přítmí noci svou kořist. Tou jsme však my nebyli. Pochopil jsem, že toto místo je domovem Šelmy Královny. Zde se zrodilo její jméno.
„Znáš Nositele?“ zeptal jsem se, když jsem ji dohnal a snažil se držet krok vedle ní.
„Ano,“ odvětila stroze, aniž by se na mě podívala.
„Proč žije v džungli?“
Letmo na mě pohlédla.
„Žije tam, kam ještě nedosáhla Netvorova tma,“ řekla.
Nevěděl jsem co říci dál, a tak jsem mlčel. Šelmě Královně mlčení očividně vyhovovalo, neboť nepromluvila žádného slova po zbytek naší cesty, až do chvíle, než se znenadání zastavila.
„Jsme na místě,“ sdělila mi.
Rozhlédl jsem se a nedaleko spatřil vstup do podzemí, byla to skalní jeskyně, zarostlá rákosím a lišejníky. Pohlédl jsem na ženu a pojednou po ní nesmírně zatoužil. Toužil jsem být mužem, kterého si Šelma Královna zvolí, tím, pro koho rozhoří své srdce. Toužil jsem být bojovníkem, jenž by jí mohl stát po boku, ale věděl jsem, že to není možné. Byl jsem jen obyčejný smrtelník.
Šelma Královna zarazila své kopí do země, přistoupila ke mně tak blízko, že jsem ucítil vůni jejího potu na alabastrové pokožce. Její oči byly žhavé jako oheň, s úlevou a odevzdáním bych se v nich dobrovolně spálil na prach. Chtěl jsem ji políbit, ale neučinil jsem to. To ona volila, koho k sobě pustí, kdo si jí zaslouží. Já jsem to nebyl. Ne tady, a ne teď.
Ucítil jsem její ruku na svých zádech, dlouhé prsty mě chytily kolem zraněného ramene. Pevně mě stiskla a zavřela oči. Nechápal jsem, co dělá, až do chvíle, než mě znovu pustila. Když jsem pohnul rukou, nemohl jsem uvěřit. Bolest byla pryč. Byla to úleva.
„Děkuji ti,“ odvětil jsem a masíroval jsem si své rameno.
„Vím, že najdeš to, co hledáš, Roberte Davisi. Máš v sobě odvahu bojovníka, stačí ji jen poznat a přijmout,“ řekla.
Chtěl jsem věřit jejím slovům.
„Nemůžeme si vybrat, co nás potká, ale můžeme si vybrat, jak se zachováme. Nechť ti Nositel dá to, co hledáš,“ pravila a já pochopil, že více už mi nemá co říct.
Nechtěl jsem se s ní rozloučit, ale má cesta vedla tam, kam nemohla jít ani Šelma Královna. Poprvé a naposledy se na mě její rty lehce usmály a ten úsměv mě povzbudil. Otočil jsem se zády k ní a s novým odhodláním vyrazil k místu, kde jsem měl konečně odhalit význam své cesty. V zemi zela černá díra, do níž mířilo kamenné schodiště. Když jsem k tomu místu došel, opět se v mé hlavě ozval hlas starce.
„Dále s tebou jít už nemohu.“
Já vím, řekl jsem mu v duchu.
„Nemáš se čeho bát, Roberte, kromě strachu samotného.“
Lucerna pohasla a mě obklopila tma. Stařec mě opustil, byl jsem sám. Musel jsem být, pokud jsem chtěl nalézt cestu domů. Položil jsem zhasnutou lucernu do kapradin vedle sebe a odevzdaně jsem vydechl. Věděl jsem, že je přede mnou krok, z něhož už není návratu. Toto byl krok, který se ode mne očekával, a já ten krok učinil.
Schodiště se točilo do hlubin země, sestupoval jsem a zvuky mé chůze se hlasitě šířily do dáli. Každý nepřítel by o mě věděl dlouho před tím, než bych k němu dorazil. Čím hloub jsem byl, tím větší chlad mě obklopoval. Neviděl jsem vůbec nic, rukou jsem přejížděl po vlhké zdi a druhou jsem si držel před tváří. Cítil jsem, jak se mi mezi prsty nahušťují lepkavé pavučiny a něco velkého mi přeběhlo po prstech, v úleku jsem s sebou trhl zpět. Byl to jen pavouk. Když jsem se uklidnit, pokračoval jsem dál. Cítil jsem, jak mi v útrobách divoce buší srdce, pro tuto chvíli můj jediný společník. Nakonec jsem v temnotě před sebou spatřil slabé světlo, schody skončily a já stanul v kamenném prostoru kruhového půdorysu.
Místnost byla velká a já pocítil nový nával vzrušení a neklidu. Zdi byly holé a strohé, pokryté jinovatkou, která se stříbřitě leskla jako zářivé sklo. Odráželo se v ní světlo devíti svící vysokých jako dospělý muž; stály u blýskavých stěn. Shora dolů visely dlouhé krápníky zmrzlé vody, a přece byl strop v nedohlednu. Namísto něj jsem spatřil nebe pokryté miliónem jasných hvězd s neznámými souhvězdími. Když jsem konečně odtrhl oči od té krásy rozprostírající se nade mnou, uviděl jsem uprostřed toho podivného místa postavu v černém rouchu. Bílá maska pod kápí mi prozradila, že je to Nositel. Neviděl jsem jedinou část jeho těla. Maska zářila ve světle svící jako matné sklo a chyběly jí i otvory na oči. Stál jako nehybná socha a přesto se jeho temné roucho vlnilo, jako by se do něj opíral lehký vánek. Věděl jsem, že vnímá mou přítomnost. Cítil mě.
Opatrně jsem došel do kruhu místnosti a stanul přímo proti němu. Byl jsem odhodlán ke všemu. Už mě nemohlo od mého cíle odradit nic – ani Netvor.
„Vítej,“ promluvil a jeho hlas se nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšel. Nebyl ani mužský ani ženský, snad nebyl ani lidský. Nejvíce se podobal chóru těch nejkrásnějších hlasů, jaké jsem kdy slyšel, a přesto byl jeho hlas jasný, jako bych dokázal vnímat každý hlas zvlášť.
„Nositeli,“ oslovil jsem ho a dal jsem do svého oslovení veškerou úctu.
„Tvá cesta byla strastiplná, ale zocelila tě, ukázala ti tvůj potenciál,“ pravil velmi pomalu, jako by čas pro něj nic neznamenal.
„Kudy vede má cesta domů?“ zeptal jsem se.
„Skrze tebe sama, skrze pravdu.“
„Pak chci znát tu pravdu,“ řekl jsem odhodlaně.
„Dokážeš ji přijmout?“ zazněla mezi stěnami jeho otázka.
„Dokážu,“ odvětil jsem.
„Podej mi své ruce,“ řekl Nositel a zpod roucha pozvedl proti mně své paže dlaněmi vzhůru. Skryté v černých rukavicích nenapověděly jeho ruce, kým je, o nic víc. Přistoupil jsem blíž a s krátkým zaváháním chytil jeho dlaně. V ten okamžik mě Nositel pevně stiskl.
Překvapeně jsem hleděl před sebe, kde už nestál Nositel – byl jsem to já. Hleděl jsem na temný obraz sebe sama a cítil skrze naše pouto rukou, že má stejné obavy, naděje, radosti a lásky jako já. Byl to můj vlastní stín, který žil v tomto světě. Nyní jsem si uvědomil, že toto setkání je tím nejtěžším, jaké jsem zažil. Bylo by to snadnější, kdyby můj stín byl opakem mě, buď velmi dobrým, nebo velmi zlým. Ale tak to nebylo. Byl jsem to prostě já. Stál jsem a díval se na všechny své chyby, lži, strasti, předsudky a problémy. Můj život se odrážel v jeho očích - takový jaký skutečně byl.


Znovu mi bylo třináct let. Můj obličej měl opět ty ohavné, rudé uhry, za které jsem se tolik styděl, a na tváři mi ještě nevyrašil jediný vous. Stál jsem za naším domem na zahradě a viděl Nicol, jak v tichosti sedí pod jabloní. Z domu jsem slyšel hovor našich hostů, vzdálených příbuzných, o nichž jsem před tím nikdy neslyšel. Bavili se mezi sebou o bezvýznamných věcech, o kterých se tak často dospělí baví. Mluvili a smáli se, jako by se dnes ráno nic nestalo, jako by ještě před chvílí nebyli u pohřbu naší mámy. Měl jsem na ně vztek, na všechny.
Pomalu jsem se dotrmácel vysokou trávou až k Nicol. Ani nezvedla pohled od špiček svých střevíců. Ve vlasech měla máminu černou mašli. Vypadala smutně.
„Ahoj,“ hlesl jsem.
Vnímala mě, ale neodpověděla. Posadil jsem se tedy vedle ní a chvíli si jen tak ledabyle pohrával mezi prsty s kamínkem, protože jsem nevěděl, co říct dál.
„Já tu budu pořád, Nicol,“ řekl jsem nakonec.
„Neopustím tě, slibuju.“
„Já vím,“ špitla.
Objal jsem ji kolem ramen.
„Společně se nemáme čeho bát,“ ubezpečil jsem ji a usmál se.
Taky se usmála a já se hned cítil lépe.
Vrátil jsem se do té doby, kdy jsem měl šestnáct. Už přes rok jsem pracoval jako skladník v železářství u pana Alfonse Hutchinsona. Nebyla to špatná práce, vydělal jsem si na sebe docela slušné peníze a pan Hutchinson byl opravu dobrý chlap a myslím, že měl i dobré srdce. Když jsem jednou přišel do práce s ošklivým monoklem (sotva jsem na to oko viděl), pozorně si mě prohlédl a pak jen řekl: „Kdyby sis chtěl třeba někdy promluvit, Robe…“
„Díky, pane Hutchinsone. Cením si toho, vážně,“ odvětil jsem tiše a bez dalšího slova jsem se vrátil ke své práci. Opravdu jsem si toho vážil, ale přesto jsem si s ním o tom nikdy nepromluvil.
Otec na nás měl velmi silný vliv. Zejména na Nicol. Vnímal jsem to už dřív jako dítě, ale tehdy jsem tomu moc nerozuměl. Vždycky jsme se ho bál, ani ne pro ty rány, co mi dával, ale proto, jak se u toho tvářil. Neprojevoval totiž zlost, zklamání nebo pohrdání. Byl chladný, i když mě trestal. A nejhorší bylo, že mě mnohdy trestal, a já nevěděl za co.
Často jsem pracoval do hluboké noci, ale to mi nevadilo, stejně jsem byl raději v práci, než doma. S Nicol jsme se odcizili, nebylo to jen tím, že jsme se už nevídali tak často, jako dříve, bylo to i tou nezvyklou zamlklostí, která se u ní začala projevovat. Nedokázal jsem si vybavit, kdy jsme si naposledy něco vyprávěli, nebo kdy jsme se spolu něčemu zasmáli. Bylo to divné, jako by jí náš dům vysával život. Na kytaru hrála už jen zřídka a dokonce se začala u sebe v pokoji zamykat. To dříve nedělala.
Bylo mi sedmnáct. Nedokázal bych popsat, co jsem cítil. Svírala mě tak nesmírná úzkost, že jsem ji téměř hmatatelně pociťoval. Nemohl jsem ji zahnat ani jsem ji neuměl ovládnout. Stala se mou součástí a já měl pocit, že nemohu dál. Cítil jsem v sobě hrozný vztek, kvůli nespravedlnosti života. Měl jsem pocit, že uvnitř sebe cítím - Boží pláč. Tak by to nejspíš řekla moje máma. Dříve jsem nechápal, co tím myslí, ale dnes už vím, nelze to vyjádřit přesněji. Ne, slovy. Cítil jsem smutek, opravdu silný smutek, že někdo tak mladý musí trpět. Někdo, kdo jen toužil po životě a svobodě, po spravedlnosti a lásce.