Nemám ráda pelikány...

,,Nemůžu bez vás existovat!“, chtělo se mi naprosto zoufale zakřičet a rozběhnout se za tebou, běžet a běžet s vědomím, že tohle celé je jen béčkovský slaďák, který skončí jen, co doběhnu na letiště, prorvu se přes letištní kontrolu (fajn,přiznávám, že sem v životě na letišti nebyla) a padnu ti kolem krku, podkreslovat to celé bude zřejmě Hans Zimmer, jemnou hrou na klavír, která vyvrcholí při závěrečných titulkách…

Místo toho sem seděla na rantlu s prokouslým rtem a dívala se, jak odcházíš. Co teď? Možná bych přece jenom měla udělat něco bláznivého, ale co? Sňatková politika měla něco do sebe, nemuseli jste ze sebe dělat soucitu hodné idioty před někým, z koho zbude za pár roků jen rozmazaná vzpomínka, jizva na předloktí a nechuť k čaji z šalvěje…

A tak stojí proti sobě slečna Alexandra Klaudie Xtá, která s kamennou tváří čelí zkoumavým pohledům pan Alfonse Eduarda Ypsylontého a nervozně mačkajíc kapesníček doufá, že obstojí a bude zemi dostatečnou oporou, zatím co  mladý šlechtic se zoufale snaží potlačit pocit, že by místo tohoto pochybného ceremoniálu daleko radši lovil králíky. Bohužel jejich osud byl zpečetěn dřív, než mohli zažvatlat své první slovo…

Ne, odmítám jakémukoliv dalšímu příslušníkovi opačného pohlaví znovu vyprávět, že nesnáším maso se žílama, jakýkoliv hmyz větší jak tři milimetry a pelikány…Nedokážu uvěřit tomu, že sem zase na začátku - u roztřesených gest a otázek typu ,,Máš rádši špenát nebo zmrzlinu?“

A tak sedím mezi vajglama, cizí špejlí od lízátka kreslím do rozteklého asfaltu tlusté čáry a namlouvám si, že určitě brzo potkám někoho, kdo mě bude doplňovat nebo minimálně někoho, kdo umí postavit gril a ví, kdo je Jim Morrison…