Anděl smrti

Seděli naproti sobě. Uboat mlčel, díval se na ni, poslouchal. V tom pohledu bylo cosi přívětivého, řekl bych až láskyplného. Připadal mi jiný, klidný, vyrovnaný. Netřásly se mu ruce, z vrásčitého obličeje zmizely drobné záškuby a tiky, seděl vzpřímeně, vůbec nevypadal jako devadesáti čtyřletý stařec.

     Ariel mluvila, nerozuměl jsem té řeči, byla to snad němčina protkaná jinými jazyky, „en“ se měnil v „a“, „ss“ ztrácelo svou ostrost, „l“ znělo jako „eu“, tu a tam, proběhlo známé slůvko z naší slezštiny.  Ariel mluvila s mírnou hysterií v hlase, snažila se být klidná a důrazná, dívala se na něj hrdě, řekl bych až útočně, přesto se snažila být vyrovnaná.

    Zavřel jsem oči, snažil jsem se soustředit a porozumět významu slov, znělo to jako píseň, jako zpívané výčitky zhrzené dívky. Slova kroužila kolem mé hlavy, jména, data, známé i neznámé výrazy, znal jsem tu řeč a vím že jsem jí kdysi i rozuměl, jen jsem jí dlouho neslyšel.

Bože- neslyšel jsem ji tolik let.

Kam se poděly ty pohádky? Kam zmizely ukolébavky? Kde jsou říkadla z dětství?

Jsou mi tři, ležím v klíně babičky Hildegardy, hladí mě ve vlasech a zpívá mi stejnou řečí ukolébavku.

 A já jí rozumím!

Do izby vchází Uboat: „Schläsisch?“ , zeptal se ostře.

„Ja!“ odpověděla tvrdě Omamka.

Uboat jen třískl zlostně dveřmi. Babička se rozplakala, a uložila mě k spánku. O rok později zemřela, uložili jsme ji do rodné hlíny, přesto v cizí zemi. Zemi která při obsazení Hlučínska slíbila zachovat, jazyk, zvyky a víru našemu lidu, zemi která žádný ze svých slibů nesplnila.

Otevřel jsem oči. Ariel stále mluvila, a já ji znovu nerozuměl, na rozdíl od Uboata, kterém u ztuhly rysy ve tváři, jakoby zkameněl.

„Nechtěli by jste mluvit řečí, které rozumím?“

Otočili se na mě. Jakoby si poprvé uvědomili, že tady jsem. Jejich pohledy nebyly omluvné, ba naopak, podívali se na mě jako na dítě které skočilo do řeči dospělým.

Děda se zvedl, chtěl jsem mu pomoci, ale zlostným gestem pomoc odmítl. Rázným krokem se vydal ke schodům na půdu. Kroky rozeznívaly dřevěné, stupnice, pak šramocení nad našimi hlavami.

Ariel byla, jako by duchem nepřítomná.

„O čem jste mluvili?“ zeptal jsem se

„ To ti Jane bohužel nemůžu říct, snad ti to vysvětlí on.“

„Co mi má vysvětlit? Přijela jsi sem z druhého konce světa, půl hodiny žvaníš podivnou němčinou s mým dědou a když se zeptám hraješ tajemnou.“

„ Přijela jsem, protože jsem viděla tvojí fotku na vernisáži u nás v Jeruzalémě, přijela jsem protože jsem tu fotku viděla už před tím mnohokrát někde jinde. Chtěla jsem najít odpovědi na některé, mnohokrát nezodpovězené otázky. Přijela jsem pro vysvětlení- ne soudit.“

Odmlčela se: „ Nechci soudit- nemám na to právo“

„ Máš na to právo!“ zaznělo od dveří : „Máš na to plné právo, které ti dává osud tvé prababičky, stejně jako osudy miliónů mrtvých, Poláků, Rusů, a Židů.“

Ohlédl jsem se.

Ve dveřích stál „Anděl smrti“- Uboat v černé, časem nezašlé uniformě, vypadal mladší a mnohem mohutnější, na hlavě měl čepici, ze které zářila, nablýskaná  stříbrná umrlčí lebka.