Ani nevím

Sobota. Kocovina. Zataženo. Stýská se mi po Londýně, šiju si pláštěnku s vlastní melancholie. Nicota bytí je patrně nepatrně patrná. Mé dvoušrobovice DNA se rozmotaly a stala se z nich rovná vlákna, upletla bych si z nich svetr, ale mé jehlice jsou tupé. Obraz mám rozostřený, ale nic nedýchám. Potřebuji nějakou podušku pod duši. Nevím, co očekávat, tak nečekám nic. Špinavé ponožky barvy kůže a růže s abstinenčními příznaky. A on? Surfuje na kučerách loknatého chlapce, plicní sklípky má plné dobrého vína, z ledvinových kamenů si staví dům a z tenkého střeva si na sebe upletl bič. Osobním vlakem bez osobního strážce se zubním plakem odolným srážce.

Dneska mám hodně melancholickou. Miluju melancholickou. Včera to bylo jiné, typický pátek tohoto léta (když jakože nepočítám UK)- hospoda, druhá hospoda s čínskými závitky a diskotéka. Maloměstská. Na ty já přeci nikdá nechodila. Věci se mění, lidé se mění. Někdy. Staré ,dobré’ hity, tanec až do půl páté na parketu pokrytém šestnáctiletými, skoro každý zná skoro každého, válka o cigarety, fronty na pivo, dávná shledání, nové známosti na baru. Björk a pruhované punčochy.

Schyluje se k bouři. Jakože doopravdy. Celý den strávím doma. S kakaem, blokem, Paní Dallowayovou a Davidem Bowiem v posteli. Paní Dallowayová (kniha od Virginie Woolf, pozn.aut.) se mnou včera byla na disku. Diskoklub Koule je nejkrásnější název pro diskotéku. Ty moderní hity jsem moc neznala, v paměti mi utkvěla písnička, která s epatrně jmenovala ,Máš nejhezčí zadek na světě’ a text se skutečně skládal pouze z Tyrýtaratyrýtara tárara, máš nejhezčí zadek na světě. Opakovali to minimálně padesátkrát. U těchle hitů vždycky přemýšlím o chvíli, kdy byla tvořena a snažím se to představit. Dialog.

A: Tak bysme mohli složit novej song.

B: Hmmmmm.

A: Ty seš dobrej na texty, vymysli něco!

B: A co třeba ,,Máš nejhezčí zadek na světě” a pak nějaký tyrýtára.

A: Hmmm, to zní dobře, zapneme do toho Kasio a je to.

Je to tady na youtube, pro zájemce o skutečný hardcore. Doporučuji u toho nic nejíst.

Už se těším do Olomouce, na kluby, promítání, koncerty, přednášky, výstavy a nějak tak uživatelsky dokonalý kulturní život (alespoň pro mě osobně). Jo a ještě o té Paní Dallowayové. Výborná knížka. Tím výbornější pro dvacetiletou, co tráví prázdniny v Londýně, má docela čas se všude procházet a miluje čtení. Šla jsem po Clarissině stopách. Ta knížka je vážně zvláštní. Jemná jako obláček, přitom docela podrobně popisná. Asi vážně vím, jak se cítila ona a všichni ostatní, když kráčeli těmi a těmi ulicemi. Vlastně až mi teď jsem ji poprvé uvědomila, že Clarissa je jen románovou postavou a je vymyšlená. Bylo to jako číst o osobě, co skutečně žila. Alterega Virginie se nepočítají. Knížka je útlounká, celkem a už ji mám přečtenou více než desetkrát a stejně se neomrzí. To moc knížek neumí. Tak dneska jsem tady psala, psala, psala a vlastně nic nenapsala. Máš nejhezčí zadek na světě a melancholickému podzimu zdar.