Začátek...

Prolog

Všechny knihy začínají stejně. Když to zjistila, musela se pousmát. Pak ji zaklapla. Zaklapla knihu. Na ústech jí ještě  vězel někdejší stín lehkého úsměvu. Všechny knihy začínají skutečně stejně – nenápadně, potichu, bez vášní. Kdyby ona měla nějakou napsat, začala by úvahou nebo emocionálním smetištěm myšlenek, které ji nedají spát. Jaké by to však byly? Všechny. Všechny, které nějakým způsobem uvízly v tom šíleném marasmu posledních měsíců jejího života.

Lehla si na postel a roztáhla ruce i nohy jako kašpárek. Strnule pozorovala strop a klidně oddychovala. Všechny knihy začínají naprosto stejně. Začátek se vleče a vy nevíte, jestli se povleče až do konce, nebo se její autor umoudří a začne myslet na své budoucí čtenáře. Její kniha by se nevlekla. Představila si její tempo jako by to byl prostý lidský život. První minuty jsou ve znamení syrového výkřiku, nastává zrod a počátek. Osmina knihy má stejný spád jako dětství – lehký, trochu živočišný, ale jinak trapně bouřlivý. Další osmina je pod tlakem neznámého tajemství, které je třeba objevit, nebo se v něm přímo vykoupat. Následující tři osminy, stejně jako dospělost, těží z dřívějších kapitol a rozvíjejí dříve napsané. A poslední osminy... Ty nevěstí nic dobrého. Chvíli se vlečou, chvíli bědují a pak se rozplynou do ztracena... Nejhorší na tom je, že u valné většiny knih je tomu vždy naopak. Skládají se z příběhů a kapitol, které mají své začátky jako nudné patrony, své vrcholy a nakonec ústí v nečekané pointy. Ale život je přece jiný (i její kniha by měla být taková!), platí pro něj pravidlo emergence: skládá se z mikropříběhů, které gradují, přičemž jako celek je to jen podivné těleso, tajemná masa, která postupně utichá... Paradox? Ne! To jen my ještě neumíme řešit rovnice o všech neznámých...

Bylo jí trapně. Tyto její úvahy nikdy nikam nevedly. Nevěděla, jak začít... Po nějaké chvíli své usilovné přemýšlení vzdala a šla dojíst zbytky, které nechala v lednici od večeře. Když se vrátila do pokoje, chtěla začít znovu. Dokonce si sedla za stůl a začala cosi čmárat. Říkala tomu odborně myšlenkové mapy. Přibližně po pěti minutách však hystericky svraštila obočí, rozšklebila ústa a ne příliš opatrně narazila čelem na desku stolu. Polohlasem počítala do deseti. Desítka měla být totiž symbolem první kapitoly, měla být začátkem nepsaného příběhu, který se rozhodla od nynějška vědomě prožívat. Moc dobře totiž věděla, že její role je jen hrát, nikoliv být navíc ještě svým vlastním kronikářem. Ne, nikdy nic nenapíše, ale až nyní s tím byla konečně kdo ví proč smířena.

Sedm, osm, devět... deset.

Ve dveřích pokoje se náhle objevila matka.

I. kapitola

Podívaly se na sebe svým obvyklým pohledem. V tom jejím bylo však nyní navíc vědomí začátku. Ejhle! Tak matka...