Když opadne strach

poděkuji až tam

přes řasy vzhůru

vydechnu dlouze

až do posledního tonoucího stébla

prosvítím

v promnutých víčkách

gymnastiku špiček propnutých

probdím se do úsměvu

že asi jsi

i když (já bláznivá!) – tak málo věřím  

že mě máš rád

snad

i když si vzpomenu jen šafránově

nejdřív se blýskalo až k zbláznění

a teď už jen pokorně hřmí

dohřmívá

doznívá

ostrý kámen

se zaoblil

v oblázek

do hladkého spánku