Vulgarita, jak ji svět nezná.

Dost dlouho jsem váhal, jestli mu to mám říct. Bylo to u stolu v kantýně.

„Pane kolego, nechci se vás dotknout, ale bryndáte si na kravatu,“ nevydržel jsem to.

Až se zakuckal, jak jej to polekalo. Byla hedvábná, červená s modrými puntíčky, jedna z kolekce, na níž si velice zakládal. Sklonil se k ní, a pak na mne vrhl pohled plný hněvu.

„Snad jste se neurazil?“ řekl jsem. Jeho nasupená tvář působila groteskně.

„Vy, vy… osobo! Vy mě ani urazit nemužete!“ vyjelo z něho.

Kolega bohemista zase jednou překládal. Ze své rodné němčiny do jazyka mého.  Sie können mich gar nicht beleidigen, zní ta fráze v originále. Hm.

Tak já tě urazit nemohu. Taková nula jako já se vůbec nepočítá.

Uvidíme.

Namočil si ubrousek do sklenice vody a kravatu si očistil. Zastrčil ji mezi dva knoflíčky košile, pod bradou si za límec vsunul jiný ubrousek a uhladil jej na prsou.  

Jedl jsem a díval jsem se na něj. Vždy, když vkládal do úst sousto, zatvářil se, jako by jej někdo vedl na mučidla. Po chvíli jsem se k němu naklonil, co nejlíbezněji jsem se usmál, a řekl jsem tak, aby to nikdo jiný neslyšel:

„Čuráku!“

Ústa se mu zastavila v polovině žvýknutí. Udiveně na mne pohleděl.

„Co ržíkáte?“ řekl.

Nešetřil jsem úsměvy:

„Vole blbe idiote.“

Poslední internacionální výraz pochopil, a hned se zpětně propracoval k významu předešlých. Polknul, a pak se mu brada roztřásla.

„Co si to dovolujeté?“ vyrazil ze sebe.

„Kreténe!“ řekl jsem polohlasem a napil jsem se ze své sklenice. Nad jejím okrajem jsem viděl kolegova pootevřená ústa a vykulené oči.

„Jsi hajzl, a tvoje matka byla kurva,“ zašeptal jsem mu a důvěrně jsem zamrkal.

„Vy mi ubližujeté,“ řekl.

„Já že vám ubližuju?“ zakroutil jsem hlavou.

Třesoucíma rukama si sundal brýle a čistil si skla.

„Proč bych to měl dělat?“ řekl jsem. A tišeji: „Ty pitomče!“

Pořád si čistil brýle. Rozhlédl se po sálu a pronesl plačtivým hlasem:

„Er will mich beleidigen!“ On mě uráží!

U okénka zase jednou někdo upustil tác a kolegova slova zanikla v potlesku strávníků.

Obřadně jsem si ubrouskem utřel ústa, vše srovnal na tácu a vydal se k okénku.

„Ccc. Já že ho urážím. To jsou mi věci,“ kroutil jsem hlavou.