Nešťastné povolání

Záblesky. Takové to, když několik vteřin vidíte pouze bílou. Nic víc. Tápete rukama. Svět se vám ztratil. K tomu to nechutné pískání v uších. Většinou si na to človek zvykne. Poprvé? Vyblil jsem všechen obsah žaludku. Co tu skara dělám, ozvalo se mou prázdnou makovicí ve světě bíla. Proč jsem se vlastně nechal já idiot přeřadit? Měl jsem více odporovat. Nevím, že mu bylo málo, když jsem mému šéfo strkal tužku do ucha hrotem napřed. Vizuální svět se začal vracet do normálu. Pískání nikoliv. Uši mě bolely. Vidím jak se mnou můj nový nadřízený cloumá. Jeho černá huba se pohybuje. Hm, teď jsem dokonce rád, že mi v uších jen píská a já neslyším ty pitomý nadávky, který se chrlí z jeho smradlavý tlamy. "Ty kreténe zasranej. Co si myslíš, že tu děláš? Co mi to pořád posílají za idioty? S takovou venku chcípneš! A ten bordel si uklidíš." Kolem mě stál houf mých kolegů. Někteří se smáli. Ne. Všichni se mi smáli. Hrom aby do toho udeřil. Už mi došlo, proč se mě chtěl zbavit. Všechno zvořu. I ten pitomý drát jsem neuměl přeštípnout správně. Hlavně když je člověk barvoslepý, se nechá přeřadit k protibombové jednotce. Žerty typu: zaminovaná skříňka s barevnou náplní, nášlapné bombičky s plynem a podobně jsem už ignoroval. Ale tohle bylo už moc. Flash bomba kombinovaná se sonickou. Oni měli o zábavu postaráno. Já taky, uklízet ten koláč na zemi. Ozval se poplach. Jak já měl strach z toho zvuku a bál se, že půjdem do akce. "Tak mladí, tohle je pro nás. Jdeme do akce. Mělo by to být lehké. Ede, ty nebudeš dělat nic! je ti to jasné? Budeš vzadu a jen se budeš čumět! Sbalte se a vyrážíme." Málem jsem se podělal strachy. První akce. Polovinu vybavení jsem si nezbalil a další polovinu vytratil rychlým přesunem. Ještě že se budu jen čumět. "Hop hop. Jedu jedu jedu!" Pitomý naklaďáky. Pitomý schodky. Zase jsem všem pro smích, rozbil jsem si čuňu o roh podlahy. Velitel zase řve. Opět ho nevnímám. Jen tu bolest a z huby mi teče krev. Cítím jak mě popadli za oblečení a hodili mě dovnitř. Než se stačím posadit a připoutat, vozidlo se mnou hází ze strany na stranu. Cesta k nezaplacení. Ještě že jsem měl na sobě protibombový krunýř. Stará budova. Mimo město. To by mě zajímalo proč tu vlastně jsme? Bylo by jen dobře, kdyby ta budova tu nebyla. "Berrywhitová a Kulasky jdou dopředu. Zbytek je následuje. Hudson vzadu!" Scannerem si prohlédli budovu a hned viděli bombu. "Druhé podlaží. Jdeme." Postupovali jsme pomalu. Budova byla plná pastí. Šlo jim to hladce. První podlaží jsme vyčistili a pokračovali na druhé. Na schodišti byly pasti. To trvalo déle. Atmosféra houstla. Všichni měli naděláno v kalhotách. Já určitě. "Za dveřmi bude ta bomba." Kontrolovali dveře. "Nic. Hudsone, jdi první. Jakmile tam budeš, na nic nesahej." A kurva. To se mi stále opakovalo hlavou. Nechtělo se mi, ale musel jsem. Otevírám dveře. Velice pomalu. Všici byli přikrčení u zdi kolem dveří. Čuměli na mě jak na vola. "Hni tou prdelí." Ozvalo se. Se jim řekne. Klika cvakla. Pomalu jsem dveře otevíral. Prázdná hala, uprostřed krabice. Rozhlížel jsem se kolem. "V pořádku." Vešel jsem dovnitř. Šťouchl jsem do dveří. Ty se zvolna otevíraly až k nenápadné malé zarážce. Cvak. Cosi mě odmrštilo dál do místnosti. Opět to pitomé pískání v uších. Ležel jsem na zemi v bolestech. Necítil jsem nohy. Vysílačka cosi žvatlala. Přemohl jsem se a podíval zpátky. Tam kde bývaly dveře, zeď, mí kolegové a tak vůbec, nebylo nic. Jen prach. Je po nich. Moje chyba. Co bylo horší, neměl jsem nohy. Jen dva krvavé pahýly. V tom šoku jsem sotva pobíral předchozí slet událostí. Přemýšlel jsem, jak moc to ovlivní můj život. Už jsem se viděl na vozíku. Na vozíku ve vězení. Jsem vrah. To jsem to dopadl. Tohle byla odplata za to, co jsem vyvedl minulému týmu. Taky všichni pochcípali mou vinou. Ten granát jsem neměl dostat do rukou. Zvláště, když mi házení na cvičáku moc nešlo. Hold špatně připnutá karabina u samopalu plus to, že byla zaháčená o mou vestu, způsobilo vrh granátu mezi mé lidi. Na místo mezi nepřátele. Ale už je to fuk. Stále mi vrtá hlavou jedna věc. Co to tu pořád pípá? Tu zjevila se mi smrt. Zčista jasna se zjevila uprostřed místnosti. Zprve jsem byl vyděšen. Pípání. Záblesk. Bolest. Ale pak jsem pochopil, když ukázala na mé bezvládné ležící tělo. Tedy ne tak docela. Kousek byl tady na zemi, kus nohy visel na kraji římsy. Střeva teď zdobila tovární lustr tam v dáli a tak podobně. Za jiných okolnostech bych se smál. Jak se človek může smát vlastní smrti? Smrťák mi položil kostěnný pařát na rameno a odváděl mě se slovy: "Víš, na škole si měl dávat větší pozor. Ty jsi byl vždycky smolař. Teď už to máš jedno. Kdybys věděl, kolikrát jsem na tebe čekal... Divil jsem se, jak jsi dokázal tak dlouho žít. Nakonec, dočkal jsem se." Světla zhasla. Najednou jsme se ocitli na schodišti kdesi v podzemí v obrovské jeskyni. "Čeká tě věčnost. To je tvůj úděl." "Hele, tento kámen vypadá jako ženské přirození." Ohnul jsem se a žduchnul jsem do srmťáka nedopatřením. "Hopla." Chudák se celý na schodišti rozsypal. Jeho kosti padaly a zastavily se až na konci schodiště. Následovalo klení. "Takového kreténa jsem ještě nezažil. Smrt je pro takového debila opravdu málo. To zase bude trvat, než mě někdo dá dokupy." Slezl jsem tu nekonečnou řadu schodů. "Já ti pomohu." Po velice dlouhé době bylo dílo dokonáno. Nevím proč, ale díval se na mě velice nasraně, i když jsem mu pomohl. Pravda, nevypadal jako dříve. Lépe jsem to nesvedl. Vypadal spíše jako omyl přírody nakreslený Da Vincim.