Jiné vnímání času a prostoru

Jiné vnímání času a prostoru
Stanislav Strmiska


„Co to máš?“ optal se Myk Dyka. Vešel totiž do Dykovy pracovny bez zaklepání, dveře byly pootevřeny, a uviděl tu zajímavou věc na stole – krabici z nějakého průhledného materiálu, v níž se právě smršťovala nějaká podivná a trošku světélkující hmota.
„Experimentoval jsem a hrál si s různými typy energií a nějakou hmotou. Koupil jsem to v krámu. Dal jsem všechno dohromady, zavřel tady do té průhledné bedny a je to.“
„No, dobře, ale co to je?“
„Sám nevím. Prostě jen tak něco.“
„A k čemu to vlastně máš?“
„Je to dárek dvojčatům k narozeninám.“
„Myslím, že se jim to nebude líbit,“ řekl Myk, drbal se ve strništi na bradě a stále pozoroval onu zvláštní věc.
„Proč myslíš?“
„Jsou to přeci děti a děti mají rády něco, s čím si mohou hrát, co můžou rozebrat nebo tak něco.“
„Já myslím, že se jim to líbit bude. Není to sice úplně hračka, ale podívej, jak to zvláštně světélkuje. A to jsi to neviděl, když se to smrskne úplně a začne se to znovu rozepínat. To se ti tam tak nějak zableskne a jede to celé znova. Už to udělalo sedmkrát.“
„Já myslím, že je to hovadina, ale když myslíš…“
„Když se jim to nebude líbit, dáme to do pokoje jako dekoraci. Vždyť je to celkem hezké.“
Myk se na tu věc ještě chvilku díval, zpočátku kroutil hlavou, ale za chvilku musel uznat, že jej změť světélkující hmoty, která se právě zmenšuje a různě podivně poblikává, fascinuje.
„Chvilku počkej,“ řekl Dyk. „Uvidíš, co to udělá.“
A tak se oba dívali do průhledné bedny, ve které se poblikávající hmota právě smršťovala.
„Můžu se tě, Dyku, na něco zeptat?“
„Povídej, co bys rád?“
„Ále, celkem nic. Jen, víš, říká se, že tě viděli s Ryou, a tak se chci zeptat jako chlap chlapa, co je na tom pravdy.“
Dyk chvilku mlčel. Přemýšlel, co Mykovi řekne. Sya je přeci Mykova sestra.
„Dobře. Tušil jsem, na co se chceš zeptat. Se Syou mám děti a máme se rádi, ale už to prostě není ta Sya, kterou jsem potkal kdysi. Chápu, že ty blázniviny, které jsme dělali kdysi, dnes už prostě dělat nemůžeme, ale ona je prostě chladná až hrůza. A to nebývala. Tak se mi prostě stalo, že jsem měl obchodní schůzku s Ryou a ta se nám trochu protáhla. Nebudu popisovat podrobnosti, asi si to dokážeš představit, ale bylo to jenom jednou. Víš, uvědomil jsem si pak, že ona ta Rya je vlastně hrozně nezodpovědná. Sya sice už není ta divoška jako kdysi, ale zase se stará. Mám ji rád.“
„To je dobře. Je fajn, že jsi mi to tak na rovinu řekl, protože…“ nestihl doříct, co chtěl, protože mu Dyk skočil do řeči:
„Teď jsme to prošvihli! Viděl jsi to? Ne? To je škoda. Ono jak se to smršťuje, tak se to smrskne úplně do jednoho bodu, úplně do velikosti špendlíkové hlavičky, pak to tak divně jako prskne a zase se to roztahuje.“
„No jo, už se to zvětšuje,“ přitakal Myk.
„A za nějaký čas tomu dojde síla. Energie uvnitř se zřejmě vyrovnají a pak začne převažovat ta, co to nutí, aby se to zase smrsklo, a jede to celé pořád dokola. Teď už to jede poosmé.“
„Hmm, to je zajímavé.“
„Tak pojď, jdu to dát dětem, ať můžeme začít slavit narozeniny.“



...aneb moje osobní teorie velkého třesku v praxi.